Abraham

heslo: Abraham

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: Abnér        
následující heslo: Abrahamova závěť

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků biblická postava, první ze tří praotců Izraele (v. t. Izák, Jákob, Izrael), syn Teracha a manžel Sáry (sr. Joz 24,2n); cyklus příběhů Gn 11,27 – Gn 25,11.

1. Jméno. hebr. 'avráhám – Otec množství/davu [národů] je odvozeným tvarem od 'avrám [božský] Otec je vyvýšený. Krátká forma jm. (Gn 11,26n) patří k běžnému typu západosemitských osobních jm. vyjadřujících osobní zbožnost (v. t. Abíram, Achíram aj.). Změna jména v Gn 17,5n je znamením zlomu diskontinuity A. cesty, znakem Hospodinova povolání, resp. vyvolení (vyvolit) a památkou smlouvy, jíž Hospodin praotci trvale stvrdil svá zaslíbení (sr. Neh 9,7n).

2. Postava a její místo v tradici. Příběhy o A. v knize Gn již předpokládají Izrael. I když jsou jednotlivé epizody A. životní cesty pojaty jako příběhy jednotlivce, mají etiologický charakter. Spolu s celkovou kompozicí cyklu vyjadřují základní rysy identity Hospodinova lidu, jež jsou podstatné pro adresáty textů (komunitu Božího lidu, Izraele). Spíše než o předizraelské době praotců (hypoteticky datované cca 2000-1650 př. n. l.) proto tyto látky v daném tvaru biblických textů spíše vypovídají o dějinných realitách historického Izraele, který Hospodinovým zásahem vyšel z Egypta (Gn 12,10n; 15,13n); do zaslíbené země putoval z Mezopotámie doby /novo/babylónské (Gn 11,31; 15,7; v. t. Kaldejci) a pro nějž je centrální daností smlouva (Gn 17) daná Hospodinem přísežně praotcům, v níž se Hospodin zavazuje, že potomstvu Abrahamovu dá tuto zemi (sr. Gn 12,7; 13,14n; 15,18; 17,8; 22,16n; 26,24; 28,13n; dále Ex 32,13 aj.); znamením této smlouvy je obřízka jako prvek odlišnosti. Rozhodujícím dobovým kontextem pro čtení příběhů A. jako svědectví o praotci Izraele je tedy doba bab. exilu a éra následující. Jednotlivé epizody integruje a celek cyklu podstatným způsobem utváří zaslíbení země a símě (potomstva), jež je obsahem smlouvy. Kompozičně se celý cyklus člení na příběhy, v nichž běží o naplnění příslibu země (Gn 12-14), resp. o naplnění daru syna (tj. dědice Gn 15,1n; Gn 16 a Gn 18-22); téma smlouvy (Gn 15 a Gn 17) tvoří kompoziční centrum celého cyklu, jenž vykazuje literární propracovanost do soustředného diptychu. Ústředním motivům země a símě slouží řada dílčích motivů; např. výchozí pozicí a podstatnou charakteristikou problémovosti zaslíbení je na jedné straně skutečnost, že A. je v zemi hostem, nic mu v ní nepatří (Gn 12,6; 23,4), a jeho manželka Sára je stará a neplodná, z lidského pohledu již nemá naději na vlastní dítě (Gn 11,30; 16,1; 18,11). V závěru cyklu pak nemá A. v ruce nic více, než kus pole, které koupil pro rodinný hrob (Gn 23), a syna, jehož musel Hospodinu obětovat (Gn 22). V rámci knihy Gn tak abrahamovské příběhy svou neuzavřeností navozují výhled, který se naplňuje v základním vyznavačském vyprávění o Hospodinových slavných skutcích, v narativní kompozici Tóry – od vyvedení Izraelců z Egypta přes putování pouští a dar Zákona na Sínaji až po dar země zaslíbené po přechodu Jordánu (kompozice knih Ex až Joz; sr. tzv. malé dějinné krédo Dt 26,5-9 aj.).

3. Dějinný kontext a dějiny tradic. Historické bádání usilovalo nástroji literární kritiky a kritiky dějin tradice o vyjasnění historického obrazu doby praotců. Značný vliv si v minulosti získaly dva typy hypotéz:

3.1 Pro 2. pol. 20. st. byla velmi vlivná hypotéza, kterou přeložil A. Alt a jeho žáci a jež jednotlivé praotce představovala jako jedinečné příjemce zjevení a zakladatele kultu. Jednotlivé postavy patří v tomto pohledu ke specifickým lokálním či regionálním předizraelským tradicím jednotlivých kmenů, jež pak byly při vytvoření Izraele integrovány (např. konstrukcí genealogických vazeb). Jakkoli takto zaměřené bádání tohoto směru přineslo řadu poznatků (např. vyjasnění lokálních či regionálních vazeb jednotlivých tradic), celkový obraz o náboženství praotců s jeho historickým profilem byl koncem 20. st. zpochybněn. Řada rysů, jež hypotéza užívala k datování, se ukázala být obecnými fenomény nomádského typu náboženství, jež jsou doložitelné i v jiných obdobích a kontextech. Jejich vazba s příběhy biblických praotců je dána spíše literárním žánrem, v němž je podána tato část dějinného příběhu Izraele (kontextem rodinných příběhů), než historickými danostmi v předlohách látek vyprávění.

3.2 Na základě archeologických nálezů (zejm. Mari a Nuzi, dále Ebla a Ugarit) usilovala řada badatelů (zejm. W. F. Albright a jeho žáci) o prokázání historické věrohodnosti biblického podání – v jednotlivostech údajů či dokonce postav a dějů abrahamovských příběhů. Základními argumenty zde byly paralely jmen, zvyků, právních pravidel atd. v kontextu starověkého Orientu). Na základě tradiční biblické chronologie a daností v koloritu příběhů tito badatelé za dobu praotců pokládali zhruba přelom 2./1. tis. př. n. l. až 1. pol. 2. tis. př. n. l. V posledních desetiletích se však prosazuje spíše skepse vůči těmto pokusům, zejména po věcné a metodologické kritice.

4. Abraham mimo Gn.

4.1 V ostatních knihách SZ je A. zmíněn 42×, nejčastěji ve formulích, jež se dovolávají trojice praotců – Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův (Ex 3,6; Lv 26,42; Dt 1,8; 2Kr 13,23; Nu 32,11). Krom toho se jméno A. vyskytuje v sumářích, které recipují či stručně shrnují výpravné látky Tóry (např. Joz 24,2; Neh 9,7; Ž 105,6.9.42). Ojediněle se A. vyskytuje v textech prorockých, kde se stává identifikační postavou pro komunitu v době krize (sr. Ez 33,24; Iz 51,1n; 63,16 aj.). Na myšlenku vyjádřenou v genealogických vztazích navazuje Ž 47,10 a Hospodinovu svrchovanost nad národy země spojuje s A. jménem – etiologie rodových vazeb přiřazuje A. nejen Izmaele (tj. Arabské kmeny), ale i další národy, syny Ketúřiny (Gn 25,1n).

4.2 V NZ se A. objevuje ve dvojím typu zmínek. První patří k obvyklým představám a výrazům soudobého židovstva. Např. termín synové Abrahamovi či símě (potomstvo) Abrahamovo je běžným sebeoznačením Židů jako vyvoleného lidu (L 19,9); to předpokládají i texty, které s tímto termínem pracují kriticky (Mt 3,9; L 3,8; J 8,39; 2K 11,22 aj.). Samozřejmě je i Ježíš v obou nz rodokmenech pojat jako syn Abrahamův (Mt 1,1; L 3,34). Eschatologická představa nebeské hostiny je v daném kontextu hostinou s praotci (L 13,28; 16,23), odtud je odvozen termín /přenesení do/ Abrahamova klína (L 16,22, ČEP pozn. k vv. 22 a 23). Ke druhému typu patří pasáže, v nichž je židovské pojetí odmítnuto či radikálně transformováno vlivem křesťanské zvěsti a nové definice Božího lidu (církev). Je-li A. otcem víry, resp. otcem všech věřících, pak nikoli v linii biologického potomstva (zejm. Ga 3,6-14; Ř 4,1-12), nýbrž v linii těch, na nichž se naplňuje abrahamovské zaslíbení o požehnání všech národů země (Ga 4,21nn; Ř 4,13n; 9,6-9). Odkaz na A. se dokonce stává látkou argumentačního sporu o pojetí ospravedlnění – zatímco pro Pavla (Ř 4,1n) je A. příkladem toho, kdo je ospravedlněn pro svou víru, pro Jk 2,21-24 je týž odkaz dokladem spravedlnosti ze skutků.

5. Vedle židovství a křesťanství má A. (Ibrahím) pozitivní roli také v islámu (zvl. Súry 2,124n a 6,79n). Je považován za Božího posla, průkopníka víry v jediného Boha. V současném mezináboženském dialogu se proto pro judaismus, křesťanství a islám v zájmu zdůraznění relativní blízkosti a společných tradic užívá termín abrahamovská náboženství.