Mezopotámie

heslo: Mezopotámie

autor: Hruška Blahoslav    
       
předcházející heslo: mezek        
následující heslo: mezúza

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků z řecké složeniny Mezos-potamoi, Dvojříčí, Meziříčí, ze Septuaginty (LXX) převzatý historický název krajiny mezi Eufratem a Tigridem, ležící na území dnešního Iráku a částečně i v Sýrii. Staroegyptsky Naharin(a), akkadsky Nachríma, Naríma, hebrejsky `aram naharajim, v aramejském Targúmu Di al perat, tj. to nad Eufratem, tedy krajina Horního Eufratu. Klasičtí antičtí autoři (Arriános, Strabón, Dio Cassius a Ptolemaios) označovali za Mezopotámii jenom severní část oblasti mezi dvěma veletoky. V sumerských klínopisných pramenech není jméno pro Dvojříčí doloženo.

Jako geografický termín se Mezopotámie v biblických textech vyskytuje vzácně. V Gn 24 : 10 se zde nacházelo město Náchorovo, kam se Abrahámův služebník vydal hledat nevěstu pro Izáka. V Dt 23,5 je aramské Dvojříčí domovem Beórova syna Bileáma ve službách Moábců. V Sd 3,7-11 vydal Hospodin izraelské modloslužebníky do područí Kúšana Rišátajimského, krále aramského Dvojříčí. Podle 1Pa 19,6-9 (srovnej Ž 60) si Amónovci najali od Aramejců z Dvojříčí koně a vozy k boji proti králi Davidovi. Pod zkráceným názvem Aram nalezneme zmínku o krajině Horní(?) Mezopotámie u Ozeáše (Oz 12,13) a snad i v Nu 23,7.

V novozákonních Skutcích apoštolů (Sk 2) se patrně židovští obyvatelé Mezopotámie účastní vedle četných jiných cizích etnik oslav letnic v Jeruzalémě. Ve stejném spisu (Sk 7,2) mluví před radou Štěpán o praotci Abrahamovi, jemuž se zjevil Bůh ještě v Mezopotámii, než se vydal z Chaldejské země a usadil se v Cháranu.

Rozsáhlé území mezi Eufratem a Tigridem (nazývané dnes často arabsky Džazíra, tj. ostrov) leží v subtropickém pásmu a vyznačuje se rozdílnými přírodními podmínkami. Severní část má příznivější podnebí a dostatečný úhrn ročních srážek pro pěstování obilnin. Jižní část představuje po klimatických změnách v 5. tis. př. n. l. (oteplení) náplavovou aluviální nivu s vegetačních charakterem polosuchých a suchých stepí. Severní část Mezopotámie patřila do tzv. Úrodného půlměsíce, kde došlo velmi záhy (od 7. tis. př. n. l.) k domestikaci pozdějších kulturních plodin a hospodářských zvířat. Na řadě sídlišť se podařilo prokázat jednotlivé stupně postupného přechodu od sezónního lovu a sběru divoce rostoucích plodin k produktivnímu dobytkářství a zemědělství. Od počátku 5. tis. př. n. l. se na vhodných místech s dobrou půdou a dostatkem vláhy mění charakter osídlení; původní vesnice se rozrůstají, tvoří větší územní celky. Od počátku 4. tis. př. n. l. vznikají sídliště městského typu a první vodohospodářská zařízení (umělé zavlažování). Dochází též k majetkovému a společenskému rozvrstvení společnosti (luxusní keramika, importy drahých kovů a kamenů, šperkařství, kamenořezbářství a kovotepectví).

Vznik prvních měst (Eridu, Uruk, Ur a dalších) bývá spojován s příchodem Sumerů, povětšinou patriarchálních kmenů neznámého původu a jazyka. V dlouhém raně dynastickém období (3100 – 2350 př. n. l.), které badatelé obvykle rozdělují na tři odlišné fáze, dochází hned na jeho počátku ke vzniku obrázkového (piktografického) písma. To se po několika málo staletích mění v písmo klínové, dochované na hliněných tabulkách a v nápisech rytých nebo tesaných do kamene.

Starosumerská města, z nichž řada byla opevněna, měla charakter městských států s různě velkým hospodářským zázemím zemědělských usedlostí a menších vesnic. V městské zástavbě vznikají paláce a chrámy na vyvýšených platformách, z nichž se později vyvinuly stupňovité chrámy (zikkurraty), které jsou typickým projevem sumerské sakrální architektury.

Městské státy byli řízeny knížaty, pány a později králi, jejichž moc však nebyla neomezená, ale podléhala v krizových situacích souhlasu shromáždění starších a mladých mužů (bojovníků?). Nejvyšší řídící a správní funkce ve sféře sekulární a sakrální zpočátku splývaly (shodné tituly pro velekněze a pána), později se stále více oddělovaly.

Sumerská civilizace nebyla etnicky jednotná, již od 26. stol. př. n. l. se v klínopisných pramenech začínají objevovat i semitská jména. Semité způsobili nakonec po roce 2350 př. n. l. v řadě lokálních válek zánik sumerských městských států a král Sargon Akkadský vytvořil na jihu Mezopotámie staroakkadskou říši (2334 – 2154 př. n. l.), která měla charakter centralizovaného teritoriálního státu. Vedle sumerských textů se objevují i texty psané semitskou akkadštinou.

Staroakkadští vládci přejali sumerské náboženství včetně představy božího státu, jehož poměry se zrcadlí na zemi v božském řádu. Sumerské i akkadské náboženství bylo polyteistické s převládající antropomorfní podobou božstev, tvořících rozsáhlý panteon, dělený genealogicky (stará a mladá božstva, božské rodiny) i mocensky (velká a malá božstva, funkce v kosmologických sférách nebes, země, vodstva a podsvětí). Božstvům sloužila řada dobrých i zlých démonických bytostí. O sumerském a akkadském náboženství nalezneme řadu informací v poměrně složité mytologii, zaznamenané v řadě literárních skladeb. K základním typům náboženských textů patří dále dopisy bohům, modlitby, hymny na božstva a chrámy, zaklínání, zaříkávání, věštby a proroctví. Složité rituální předpisy, později sestavené do sérií a kanonizované, svědčí o počátcích liturgie, kterou podle oborů museli specializovaní kněží dodržovat.

Po vpádu horských kmenů z východu (Gutejci) vznikla na konci 22. stol. př. n. l. tzv. novosumerská říše, spojená především se jmény vládců III. dynastie z města Uru (sumerská renesance). Za jejich panování došlo naposledy k velkému rozmachu sumerských řemesel, písemnictví a umění. Urský stát, členěný do pěti provincií, podlehl na začátku 2. tis. př. Kr. nájezdům Elamu a amorejských kmenů. Některá, nyní již převážně semitská města se osamostatnila (Isin, Larsa, Mari, Ešnunna), jiná se rozšířila a začala hrát významnou mocenskou roli (Aššur, Babylón).

Suverenitu vládců amorejských dynastií zlomil babylónský král Chammurapi (1792 – 1750 př. n. l.), zakladatel prosperující a centralizované starobabylónské říše (Chammurapiho zákony). Tato říše zanikla roku 1595 vpádem Chetitů do Babylónie a zničením Babylónu.

Území severní Mezopotámie (Asýrie) se rozvíjelo odlišně, i když i zde byly zpočátku nesporné amorejské vlivy. Asyřané pronikali i do chetitské Malé Asie, kde dokonce zakládali obchodní kolonie (Káneš v Kappadokii). Po chetitské porážce Babylónu začíná temné období nadvlády Kassitů, trvající až do roku 1160 př. n. l., kdy konec kassitské dynastie přivodila invaze elamských vojsk. V té době čelili na severu asyrští panovníci hrozbě státu Mitanni. V 1. tisíciletí př. Kr. vznikla v Asýrii mocná novoasyrská říše s rozsáhlou expanzivní politikou (výboje na sever, západ, východ a dokonce i proti Egyptu). Ve 2. pol. 8. stol. př. n. l. pronikla asyrská vojska do východního Středomoří a ohrožovala judské i izraelské království. V letech 722 – 721 př. n. l. bylo za Salmanassara V. a Sargona II. izraelské království rozvráceno. Zkázu Samaří a následné deportace části obyvatelstva do Asýrie pokládali někteří proroci (Micheáš, Izajáš, Ámos aj.) za Boží trest a ostře kritizovali náboženskou a sociální politiku vládnoucích izraelských a judských vrstev. Období novoasyrské říše bylo jinak pro severní Mezopotámii slavné, neboť země včetně části obsazených území vzkvétala a při Tigridu vznikaly nové výstavné metropole (Dúr-Šarrukín, Ninive).

Asyřané udržovali zpočátku s Babylónií smírné vztahy, které umožnily hospodářský a kulturní rozvoj mezopotamského jihu, jenž vedl ke vzniku tzv. chaldejské novobabylónské říše (rozvoj astronomie, matematiky, léčitelství a jiných umění). Asyrský král Sinacherib nemohl však přihlížet prudkému vzestupu nového rivala a roku 688 př. n. l. Babylón z větší části zničil.

Babyloňané však vypálené město poměrně brzy obnovili a rozšířili do nevídané krásy (paláce, chrámy, zikkurat, hradby, visuté zahrady). Obratnou diplomacií nalezli nového spojence v Médech. Médsko-babylónská vojska potom dobyla roku 612 př. n. l. Ninive a přivodila s konečnou platností zánik Asýrie. Babylónští králové Nabopalassar a Nabukadnezar získali porážkou Asyřanů moc nad celou Mezopotámií. Ve stopách Asyřanů podnikli velké válečné tažení proti Egyptu, dostali se do Palestiny, kde po dlouhém obléhání zničili Jeruzalém a rozbořili tam slavný Šalomounův první chrám (587 – 586 př. n. l.). Také oni část obyvatel Judska deportovali, tentokrát do jižní Mezopotámie (Babylón, Sippar, Nippur). Těžké období tzv. babylónského zajetí Židů má četné ohlasy v prorockých knihách a žalmech Starého zákona. Konec samostatných dějin Mezopotámie nastal 12. 10. 539 př. n. l. za vlády neoblíbeného Nabonida, když obyvatelé Babylónu prakticky bez boje vydali město Peršanům (Kýros II. Starší). Kýros, v němž někteří Židé spatřovali dobrého krále a dokonce Mesiáše (Iz 45,1-13), umožnil zajatcům v několika vlnách návrat do Judska. Mezopotámie se potom stala součástí achaimenovské říše.