Izrael, Izraelci

heslo: Izrael, Izraelci

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: Izmael, Izmaelci        
následující heslo: já

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků

1. jméno

hebr. jisrá'él, původ a význam jména nejsou jednoznačné. Jedná o obvyklý typ staroorientálního jména (určitý slovesný tvar + bůh), je však více možností odvození. Podle etiologického příběhu Gn 32,29 (srv. Oz 12,4) je základem sloveso s-r-h (zápasit, bojovat), tedy /nechť/ zápasí Bůh; etymologicky asi nejpravděpodobnější (Heller). Jinou možností je odvození od slovesa s-r-r (řezat, rozhodovat, vládnout), tj. /nechť/ vládne Bůh (srv. Serajáš /nechť/ vládne Hospodin). Další variantou může být j-š-r (být přímý, být rovný, tj. také důvěryhodný), což koresponduje s paralelním užíváním poetického jména Ješurún (přímý; V rectissimus); v tomto smyslu již Jeroným interpretuje jméno I. jako rectus Domini (j´ešar + 'el). Řada dalších hypotéz se neprosadila (např. odvození 'iš + ra'a + 'el člověk, který vidí boha). Jméno je doloženo v širším kontextu starověkého Orientu jako osobní mužské jméno v textech z Ebly (cca 2.500 a.) a Ugaritu (cca 1.300 př. n. l.); jako označení lidu na stéle faraóna Merneptaha (asi 1220 př. n. l.), na nápisu z tažení asyrského krále Salmanasara III. (853 př. n. l.) a nápisu na Méšově stéle (asi 840 př. n. l.).

2. užití termínu a okruhy jeho významů

V SZ má jméno I. velmi vysokou frekvenci; vyskytuje se 2.506×.

2.1 Na 49 místech označuje I. osobu praotce Jákoba. Nejedná se ovšem o pravé osobní jméno (nikde v bibli!), nýbrž o přeznačení reprezentanta identifikačním jménem Hospodinova lidu, jehož kolektiv praotec jako eponym ztělesňuje (Gn 32,29; srv. termín synové Izraele již v Gn 32,33). Na všech místech, kde je Jákob takto označen, je již vnímán jako praotec i.-ských kmenů (srv. Gn 49,2.28); tyto kmeny, resp. jejich příslušníci jsou synové I.-e (Ex 1,1n aj.). Ve stejném smyslu se i mimo knihu Gn občas odkazuje na postavu praotce tímto jménem (např. v trojiční formuli Ex 32,13 aj.).

2.2 V naprosté většině svých výskytů označuje jméno I. lidskou komunitu – kmenový svaz, lid či stát I.. Základní rovina významu však není primárně sociální, etnická či politická, nýbrž náboženská: I. je lid Hospodinův (a recipročně: Hospodin je Bůh/božstvo I.-e, '^elohé jisrá'él; srv. Sd 5,3.5 se Sd 5,11.13). Ve všech uvedených aspektech ovšem pojem I. nabývá v jednotlivých okruzích bibl. tradice různé významy; jednotlivé aspekty se přitom částečně prolínají, navzájem doplňují a nejsou jednoznačně oddělitelné. Přesné vymezení termínu je proto na řadě míst obtížné.

2.2.1 Podle jednoho z rozhodujících okruhů tradice, jenž se zformoval do vyprávění o vyvedení lidu Hospodinova z Egypta, putování pouští a uvedení do zaslíbené země, je I. absolutně užívaným pojmem, jenž označuje komunitu lidu Hospodinova jako celek (Ex 14,30.31), eklesiologický termín par excellence. I. se konstituuje vyvedením z Egypta (viz exodus), základním rysem tohoto lidu je vazba na Hospodina (Ex 5,1n). Jakkoli je zřejmě původní samostatné užití jména I. (viz např. příběhy o Davidově nástupnictví, 2S 21,21; 23,1n aj.), mnohem vyšší frekvenci má vazba synové Izraele (b^ené jisrá'él, ČEP obvykle překládá Izraelci). Tento pojem vyjadřuje jistou individualizaci kolektivního pojmu, většinou jej užívají literární a redakční vrstvy doby exilní a poexilní, které daly látkám novou podobu (zejm. dtr. a P; v textech Ex-Sd celkem 499x!). V úvodu knihy Ex je příběh lidu synů Izraele (`am b^ené jisrá'él Ex 1,9 aj.) navázán na druhý z velkých okruhů tradic o počátcích I. (tzv. zakladatelské legendy), na cyklus vyprávění o praotcích (v. t. Genesis; patriarcha).

2.2.2 V látkách, jež se týkají doby královské, má termín I. zcela jiný význam; označuje jednu ze dvou součástí politické správy. Vedle Judska, resp. domu judského (bét j^ehúdá 2S 2,4.7; 1Kr 12,23 aj.) s jeho historickým centrem v Chebrónu (2S 2,1n; 2S 15,10 aj.) je tu I. jako správní doména severních deseti kmenů (Oz 5,1), jež se stejně jako Judsko stává samostatným královstvím – již za Davida je celek dvanácti kmenů I. personální unií dvou království (2S 2,4 a 2S 5,3), po smrti Šalomounově se sjednocené království rozděluje (1Kr 12,16n). V tomto smyslu se v mnoha textech mluví o I.-eli a Judsku (2S 3,10; 11,11; 1Kr 1,35; 4,20 aj.), případně i celém I.-eli a Judsku (2S 5,5). V týchž textech se však současně termín celý I. (zejm. v redakčních vrstvách) užívá pro sumární označení inkluzívně chápaného celku (např. 2S 8,15); i samotný termín I. může mít tento význam (2S 7,8 aj.; srv. např. formulaci 1Kr 1, 34n). Pro tyto látky je podstatný politický aspekt termínu (má terminologické vazby na království (v. král), trůn a je paralelou jmen sousedních politických útvarů, např. Moáb, Amón, Midján aj.). Aspekt politický je pro exilní a poexilní dobu již jen reminiscencí, jako důležitá významová vrstva však zůstává aktuální a uplatňuje se v naději na návrat na Sijón a obnovu domu Davidova. V době Hasmoneovců se opět stává sebeoznačením státního útvaru (jméno I. je raženo na hasmoneovských mincích apod.). [zde obrázek – hasmoneovskou minci s nápisem Izrael!]

2.2.3 Na politický aspekt navazuje význam teritoriální. Jméno může označovat území I.-e (Ez 47,18; Mal 1,5; 2Kr 10,32 pomezí I.-e). Jeho zeměpisný výměr je chápán velmi rozmanitě. Někdy je započtení území jednotlivých kmenů, které jej spolu vytváří, zřetelné, mnohdy však ne; příkladem nejednotného pojetí je příslušnost kmene Benjamín (2S 3,19 :: 1Kr 12,20n). Poměrně jednoznačným zeměpisným pojmem je I. pouze jako pojmenování území severního království v 9. a 8. st. př. n. l.; často však označuje jen o kontext opřenou veličinu, ojediněle zahrnuje i území Judska (např. sumární obraz Davidovy říše celý I. 2S 8, 15.

2.2.4 V týchž látkách však má pojem I. také význam náboženský, kulticko-eklesiální. Označuje společenství Hospodinova lidu (1Kr 6,13; 8,16), komunitu, jež je definována svébytnými náb. tradicemi (srv. termíny shromáždění I. q^ahal jisrá'él, Ex 12,3; pospolitost I. `^adat jisrá'él Ex 12,6 aj.), především svým výlučným vztahem k Hospodinu, ale i konkrétními rity, právními pravidly, vzájemnou solidaritou a společným obrazem dějin (společnými kořeny v minulosti, které se připomínají, i společnou nadějí do budoucna, jež motivuje a utváří aktuální praxi; v. t. dějiny spásy). K takto utvářené komunitě I.-e patří v ideálním obraze obyvatelé severního i jižního království (1S 9,16; 2S 7,8 aj.), resp. všichni, kdo se k ní svým jednáním připojují (srv. např. nevěstka Rachab Joz 2,1n a 6,25). Z uvedeného vyplývá, že svou i.-skost, svou zvláštnost (Dt 7,6 též svatost) může tento lid i každý jeho příslušník promarnit či zničit (viz prorocké zvěstování soudu, např. Oz 1,9 nejste můj lid!).

2.2.5 Jako pojem kulticko-eklesiální identity se čestné jméno I. (Iz 44,5) v exilní a poexilní době stává předmětem konfesijního sporu různých komunit, jež si na toto označení činí nárok, a nabývá tak významu konfesijně teologického (ideologického). Zápas o to, kdo je a kdo není /pravým/ I.-em, vedou skupiny, které si tento nárok navzájem upírají či přinejmenším podmiňují (např. navrátilci z exilu vůči pozůstalým v diaspoře; navrátilci z exilu vůči těm, kdo ve vyhnanství vůbec nebyli; Jeruzalémská kultová komunita vůči komunitě Samařské atd.).

3. dějiny Izraele a Judska

-- DODĚLAT --

V. t. králové Izraele, Juda, Jákob

[nedoděláno; 14.3.2010 mp]

Prac. pozn.: připojit chronologickou tabulku – dějiny Izraele a Judska (upravit z ČEP?)