Jákob

heslo: Jákob

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: Jakín        
následující heslo: Jakub

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků třetí z praotců Izraele (v. t. Abraham, Izák), syn Izáka a Rebeky, manžel Ley a Ráchel, otec dvanáctera synů, eponymů 12 kmenů Izraele (srv. Joz 24,4n); cykly příběhů Gn 25,19 – 35,29 a 37,2 – 49,33.

1. Jméno

hebr. ja`<sup>a</sup>qóv [bůh] ochraňuj(e) je běžným typem staroorientálního osobního jména (srv. 1Pa 4,36); doloženo i jako jméno místní. Slovní hříčky s hebr. termínem `áqév pata (Gn 25,26) či slovesem `-q-b podvádět (Gn 27,36; Oz 12,4) využívají souzvuk slov pro vypravěčskou pointu, nevyjadřují však etymologii jména.

Označuje postavu praotce, ovšem kvůli identifikaci s Izraelem (Gn 32,29; 35,10) také izr. lid (v některých kontextech nelze rozlišit). Jako označení lidu, resp. komunity se může vztahovat jak na severní (par. Efrajim; Oz 10,11), tak na jižní část (par. Juda; Iz 65,9), ovšem i na celek (par. Izrael; Dt 32,9).

2. Postava a její místo v tradici

Vedle cyklu příběhů o Mojžíšovi a vyvedení Izraelců z Egypta (Ex 2-34) představují tradice o J. nejdůležitější lit. útvar látek, které formulují obraz počátků Izraele (etiologie, legendy vzniku). Oba útvary tradice byly zřejmě až do doby exilu (6. st. př. n. l. literárně nezávislé. Do celkové kompozice je spojil tzv. Kněžský kodex, který praotecké látky předřadil příběhům exodu, genealogicky je propojil (synové Izraele v Egyptě jsou potomky praotců) a provázal motivem zaslíbení a smlouvy (srv. Gn 12,7; 28,13; 35,11 aj.).

Patrně nejstarším jádrem j.-ovských tradic jsou příběhy o J. a Lábanovi, které své protagonisty představují jako reprezentanty velkých rodin (rodových klanů) v prostředí pastýřské, polonomádské kultury. Prostředí těchto příběhů je pro oblast Syropalestiny 2. a 1. tis. př. n. l. typickou sociálně historickou daností; motivy příběhů představují typické životní situace – problém přežití stád, konflikty o pastvu a vodní zdroje, ohrožení ze strany městských států (zejm. zajetí manželky suverénem oblasti), dělení stád mezi dědice, vytyčování hranic mezi klany atd. Hlavní postavy příběhů jsou proto spíše modelové typy, než literárně zachycené obrazy historických jedinců typologie. Tradice má očividně zájem spíše na opakované aktualizaci a dopracování látek pro nové generace posluchačů, nikoli o zachování věrné historické paměti o individuálním údělu dávné postavy. Tyto příběhy vykazují vazbu na Zajordání (etiologické zmínky o Gileádu, Peníel, Sukkót aj.).

Druhým velkým celkem j-ovských tradic jsou příběhy o J. a Ezauovi. Zápasem bratrů-dvojčat o prvorozenství, tj. otázku dědictví je navozeno základní drama celého cyklu. V příbězích této části již běží výrazněji o vztahy komunit – Ezau je identifikován jako Edóm (Gn 25,30; 36,1.8.9 aj.), jeden z nejbližších sousedů Izraele, s nímž měl Boží lid ve svých dějinách velmi proměnlivé vztahy (viz Edóm). Příběhy o J. a Ezauovi kompozičně rámují příběhy o J. a Lábanovi; narativně běží o logiku /neúspěšného/ pobytu v zemi – exil (v Mezopotamii!) – návrat do země. Zpracováním obou tradičních okruhů j-ovských látek a jejich propojením s ostatními praoteckými příběhy vzniká kompozice, již známe z kanonického tvaru textu (z dílny tzv. Kněžského kodexu). Tento útvar je určen především otázkou požehnání prvorozeného, jež vytváří hlavní linii knihy Genesis (logika rodopisné struktury: od počátků až k synům Izraele v Egyptě). Příběh J. jako celek je zápasem o praotecké, resp. Hospodinovo požehnání, tj. zápasem o přední pozici v linii prvorozenství – tj. zápasem o to, být Izraelem (Gn 32,29).

3. Dějinný kontext

K historickému obrazu doby praotců viz Abraham. Jakkoli látky obsahují řadu odkazů do historických realit, při jejich využití ke konstrukci historického obrazu za textem je třeba postupovat kriticky. Přitom je nutné počítat se základním zájmem literárních látek vytvářet vlastní světy příběhů a také s několikanásobným, výrazným přepracováním a adaptacemi látek do dnešní podoby textů. Řada pasáží, zejm. v části věnované vztahu s Ezauem, neodráží reality 2. tis. př. n. l., nýbrž vztahy se sousedním národem Edómem, jenž v poexilní době patřil do rodiny, tj. byl součástí kultové komunity jeruzalémského chrámu (srv. Dt 23,8). Např. Gn 27 je tedy nejspíše midrašickým rozvedením Gn 25,27-34, nikoli zpracováním dějinné události.

4. Jákob mimo Gn

4.1 V ostatních knihách SZ je J. zmíněn 169x (v Gn 180x), často ve formulích, jež uvádějí trojici praotců (Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův aj.; např. Ex 3,6; Lv 26,42; Dt 1,8; 2Kr 13,23; Nu 32,11). Samostatné zmínky o J. ukazují, že je pro bibl. látky identifikační postavou svébytnosti Božího lidu (Izraele) – cesta J. je obrazem dějinné zkušenosti Izraelců. Výrazně to vyjadřují zejm. prorocké texty, např. Am 7,2.5 (v narážce na Gn 25,23); Mi 1,5n; Mal 1,2n. V pasáži Oz 12,3-15 jsou j-ovské motivy užity pro vyjádření viny Božího lidu (J-ovy cesty), oproti tomu motivy vyvedení z Egypta pro dosvědčení Hospodinovy spásy. Oproti tomu je např. u Ez 28,25 či 37,25 návrat exulantů z babylónského zajetí do země otců spojen s argumentem, že tuto zemi dal Hospodin J-ovi a proto v ní budou jeho synové na věky sídlit. Jako ztělesnění identity Božího lidu je v pozdější tradici postava J. zbavována negativních motivů až i idealizována (srv. Mdr 10,10-12; Jub 19n aj.).

4.2 Podobně je J. přítomen také v NZ. Jeho jméno se pochopitelně vyskytuje jak v genealogických souvislostech (Mt 1,2; L 3,34), tak v tradiční formuli trojice praotců (Mt 8,11; 22,32 par.; L 13,28; Sk 3,13 aj.). Odkazy na jednotlivé scény j.-ovských příběhů najdeme např. v J 4,6n či Sk 7,12n. Nejen J. ale i další postavy jeho příběhů jsou zde ovšem pojímány jako typy (typologie); např. konflikt s bratrem Ezauem je chápán jako výraz problému víry/nevěry či problematiky vyvolení (např. Žd 12,16 či Ř 9,10-13 v návaznosti na Mal 1,2n aj.).