Vina

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: vina

autor: Balabán Milan    
       
předcházející heslo: vidlice        
následující heslo: vinař

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. 'ášám, též 'ašmá, adj. 'ášém, znamená též závazek, povinnost, dluh, řec. ofeilé, ofeiléma, ofeiletés – ten, kdo je vinen. Kořen '-š-m (podobně ofeiló) znamená: být dlužen, být povinen, provinit se. LXX má za hebr. '-š-m 16 různých výrazů, z nichž se nejčastěji vyskytuje plémmeleia – pomýlení, popř. vina. V NZ se tento pojem nevyskytuje.

1. Nejstarší doklady hebr. 'ášám ukazují, že šlo o něco konkrétního, stanovitelného, zjistitelného – např. přestoupení staré, v tradici a zvykovém úzu zakotvené konvenci hlídané konkrétními, předem vyčíslenými tresty, např. soulož s cizí ženou (Gn 26,10). Nebo se jednalo o vadné, nábožensky trestné zacházení se Schránou, jíž bylo nutno přinést oběť za provinění (1S 6,3). Nebo se vinou (proviněním) myslel nějaký modlářský artefakt, např. samařské provinění, tj.podstavec býka symbolizujícího Hospodina (Am 8,14). V knize Lv se (ne vždy) míní konkrétní, patrně rituální, prohřešek kněze, který se přenáší na všechen lid (Lv 4,3), kněz byl povinen přinést pokutu Hospodinu v podobě obětovaného zvířete (Lv 5,15). Byl zřejmě stanoven i den oběti za vinu (Lv 5,24). Teprve později byla vina (téměř jako jakýsi předmět) zduchovněna a převedena na náboženskou rovinu a negativní teologickou hodnotu.

2. Nábožensko-právní charakter viny pak převládl. Vina je dluh, který má člověk vůči svému (ať nejbližšímu, tak vzdálenému) bližnímu. Sám Bůh chrání člověka v jeho cti, právech a oprávněných požadavcích. Člověk nemá být urážen a okrádán. Nemá být zkracován na majetku. Dopustí-li se člověk v. na druhém, stává se to dluhem, který je nutno splatit. Jak v oblasti sociální, tak i v zóně náboženské platí nezbytnost splatit dluh, a to ve lhůtě, jež byla stanovena. Vina – jakožto dluh – je nepromlčitená. To dochází ostrého, nekompromisního výrazu v NZ, např. v Ježíšových podobenstvích: Zaplať mi, co jsi dlužen! (Mt 18,28) To jsou ovšem slova nemilosrdného služebníka, platí však i ve vztahu k Bohu, jemuž jsme všichni dlužni úctu a lásku. Proto se peněžní dluhy stávají v nz. poselství metaforou bytostných lidských vin. Hloubka těchto dluhů se nevyčerpává jen požadavkem mravního narovnání nebo náboženského uvědomění.

3. Odpovědí na tyto viny-dluhy je Boží odpuštění. Tento velkorysý Boží akt, který můžeme přirovnat k amnestii, zavazuje toho, kdo byl zbaven dluhů, aby i on zbavil dluhů toho, kdo se proti němu provinil, jinak je zle (Mt 18,23-35). Tuto podvojnost odpuštění vin-dluhů najdeme v klasické podobě v modlitbě Páně: A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám (Mt 6,12). Zadlužit se můžeme sterým způsobem – třeba v manželském soužití (1K 7,3). Osnovu našeho zadlužení rýsuje Boží zákon (DesateroEx 20: nekrást, nezabíjet atp.). Výsostným pocitem dluhu je vědomí (např. u apoštola Pavla), že jsi dlužníkem i těch, kteří o tom nevědí nebo vědět nechtějí; to jsou ti, kdo mají být mým misijním přičiněním vytrženi z duchovní temnoty (Ř 1,14). Vinu jako smrtelný dluh odstraňuje sám Bůh (Hospodin) Otec Ježíše Krista. To je vyjádřeno v písních o Služebníkovi (hebr. `eved), kterého jeho Pán zkrušil nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu (Iz 53,10). To odpovídá nz. christologické výpovědi, že ten, který nepoznal hřích, se kvůli nám ztotožnil s hříchem a tak nám umožnil, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti (2K 5,21). Viz spravedlnost, hřích, smíření.