Vina
heslo: vina
autor: Balabán Milan
předcházející heslo: vidlice
následující heslo: vinař
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. 'ášám, též 'ašmá, adj. 'ášém, znamená též závazek, povinnost, dluh, řec. ofeilé, ofeiléma, ofeiletés – ten, kdo je vinen. Kořen '-š-m (podobně ofeiló) znamená: být dlužen, být povinen, provinit se. LXX má za hebr. '-š-m 16 různých výrazů, z nichž se nejčastěji vyskytuje plémmeleia – pomýlení, popř. vina. V NZ se tento pojem nevyskytuje.
1. Nejstarší doklady hebr. 'ášám ukazují, že šlo o něco konkrétního, stanovitelného, zjistitelného – např. přestoupení staré, v tradici a zvykovém úzu zakotvené konvenci hlídané
konkrétními, předem vyčíslenými tresty, např. soulož s cizí ženou (Gn 26,10). Nebo se jednalo o vadné, nábožensky trestné zacházení se Schránou, jíž bylo nutno přinést oběť za provinění
(1S 6,3). Nebo se vinou (proviněním) myslel nějaký modlářský artefakt, např. samařské provinění
, tj.podstavec býka symbolizujícího Hospodina (Am 8,14). V knize Lv se (ne vždy) míní konkrétní, patrně rituální, prohřešek kněze, který se přenáší na všechen lid (Lv 4,3), kněz byl povinen přinést pokutu
Hospodinu v podobě obětovaného zvířete (Lv 5,15). Byl zřejmě stanoven i den oběti za vinu
(Lv 5,24). Teprve později byla vina
(téměř jako jakýsi předmět) zduchovněna a převedena na náboženskou rovinu a negativní teologickou hodnotu.
2. Nábožensko-právní charakter viny pak převládl. Vina je dluh, který má člověk vůči svému (ať nejbližšímu, tak vzdálenému) bližnímu. Sám Bůh chrání člověka v jeho cti, právech a oprávněných požadavcích. Člověk nemá být urážen a okrádán. Nemá být zkracován na majetku. Dopustí-li se člověk v. na druhém, stává se to dluhem, který je nutno splatit. Jak v oblasti sociální, tak i v zóně náboženské platí nezbytnost splatit dluh, a to ve lhůtě, jež byla stanovena. Vina – jakožto dluh – je nepromlčitená. To dochází ostrého, nekompromisního výrazu v NZ, např. v Ježíšových podobenstvích: Zaplať mi, co jsi dlužen! (Mt 18,28) To jsou ovšem slova nemilosrdného služebníka
, platí však i ve vztahu k Bohu, jemuž jsme všichni dlužni úctu a lásku. Proto se peněžní dluhy stávají v nz. poselství metaforou bytostných lidských vin. Hloubka těchto dluhů
se nevyčerpává jen požadavkem mravního narovnání
nebo náboženského uvědomění.
3. Odpovědí na tyto viny-dluhy je Boží odpuštění. Tento velkorysý Boží akt, který můžeme přirovnat k amnestii, zavazuje toho, kdo byl zbaven dluhů, aby i on zbavil dluhů
toho, kdo se proti němu provinil, jinak je zle (Mt 18,23-35). Tuto podvojnost odpuštění vin-dluhů najdeme v klasické podobě v modlitbě Páně
: A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám (Mt 6,12). Zadlužit se můžeme sterým způsobem – třeba v manželském soužití (1K 7,3). Osnovu našeho zadlužení rýsuje Boží zákon (Desatero – Ex 20: nekrást, nezabíjet atp.). Výsostným pocitem dluhu
je vědomí (např. u apoštola Pavla), že jsi dlužníkem i těch, kteří o tom nevědí nebo vědět nechtějí; to jsou ti, kdo mají být mým misijním přičiněním vytrženi z duchovní temnoty (Ř 1,14). Vinu jako smrtelný dluh odstraňuje sám Bůh (Hospodin) Otec Ježíše Krista. To je vyjádřeno v písních o Služebníkovi (hebr. `eved), kterého jeho Pán zkrušil nemocí
, aby položil svůj život v oběť za vinu (Iz 53,10). To odpovídá nz. christologické výpovědi, že ten, který nepoznal hřích
, se kvůli nám ztotožnil s hříchem
a tak nám umožnil, abychom v něm dosáhli Boží spravedlnosti (2K 5,21). Viz spravedlnost, hřích, smíření.