Posmrtný život

heslo: posmrtný život

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: posměch, posměvač        
následující heslo: pospolitost

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. zóé aiónios; v. t. život, věčný život. Individuální existence člověka po smrti (postexistence), individuální eschatologie. P. ž. je téma, které Bible nerozvíjí: pojednává se o něm se zvláštní zdrženlivostí. Zřetelně to vysvitne, srovnáme-li biblická vyprávění nebo apoštolskou argumentaci (Pavel) například se starými egyptskými texty o posmrtném životě (Knihy mrtvých), s řeckými mytologickými představami o stínové postexistenci v Hádu, s názornými obrazy nebeského života Koránu nebo s rozvinutými obrazy duší v očistci, jak je známe z pozdního středověku.

1. Starý zákon

Tato nápadná zdrženlivost je v nejstarších vrstvách SZ ovlivněna životními hodnotami kmenové společnosti, v níž vědomí nenahraditelné jedinečnosti lidského života nebylo rozvinuto. Společenství spoluzodpovídalo i za viny svých jednotlivých členů (Joz 7, srv. Ex 20,5) a Boží milost se také týkala celého společenství (Gn 15,15.18), smrt nebyla trestem, patřila k řádu stvoření (Iz 65,20a). Lidský život byl časem vymezeným na zemi: Hospodin ať vás rozmnoží, vás i vaše syny! Jste Hospodinovi požehnaní: on učinil nebesa i zemi. Nebesa, ta patří Hospodinu, zemi však dal lidem. Mrtví už nechválí Hospodina... (Ž 115,14-17a). Osobní naděje byla spojena se splněním životního poslání člověka: Založit rodinu, vychovat děti, sklízet úrodu, dožít se plného lidského věku a usnout s otci (2S 7,12) nebo navrátit se při pohřbu do společenství, z něhož každý vzešel (Gn 49,29n; srv. Gn 23). Byla vázána na naději společnou, na naplnění života, a dosažení pokoje: Setkají se milosrdenství a věrnost, spravedlnost s pokojem si dají políbení (Ž 85,11a). Šlo tedy o sociální naději v nejhlubším smyslu tohoto slova. Bez tohoto rozměru naděje je jakákoli řeč o posmrtném životě únikem před skutečným lidským posláním. Ještě apoštol Pavel si přál být proklet, aby zachránil své židovské bratry (Ř 9,1-3).

Nový věk, nové stvoření, k němuž se upírala naděje Izraelců, znamenal naplnění dějin, dovršení vztahů: Iz 65,17-19.

Rozhodující byla dosvědčená (svědectví) zkušenost s Bohem – jeho zjevení, od něhož se odvozovala naděje na naplnění dějin, na spravedlivý řád (pokoj). Člověk je, jak jsme viděli, od Boha zřetelně odlišen, jeho naději nelze budovat na nějaké božské části jeho bytosti (duše). Až po delší době a po určitém zdráhání, byla z víry v Boha (Jahve) odvozena i naděje přesahující smrt. Tento rys dějin izraelského náboženství i nejranější křesťanské teologie (viz § IV) je mimochodem jedním z nejzávažnějších argumentů proti teorii L. Feuerbacha (1804-1872) a klasiků marxismu o náboženství jako na věčnost prodlouženém lidském sobectví. Ostych před rozvíjením obrazů posmrtného života byl dán pokorou před Bohem a obavou, aby člověk svou naději nepřizpůsoboval vlastním přáním.

2. Individuální role

Roli jednotlivce a jeho rozhodování rozpoznali židé v době krizí jejich státnosti (Izrael, Judsko), kdy se ukázalo, že za Boží lid nelze pokládat Izrael jako celek, že nositelem Božího poslání je jen věrný pozůstatek Izraele – např. Sf 3,13. To budou ti, kdo vzývají jméno Hospodinovo (Jl 3,3). Proto již nemůže platit, že synové mohou být trestáni za nepravosti otců a naopak (Ez 18,20). To je předpoklad k rozvinutí osobní naděje ve smrti, která se v SZ ozývá jen na okraji a v náznacích. Když Chana ze svého nečekaného otěhotnění vyvodí závěr, že Hospodin vydává na smrt i daruje život, není to ještě výraz naděje posmrtného života, ale uvažování víry, které k ní mohlo vést. Ani slova z Ž 16,19 nebo z Ž 49,16 (Bůh vykupující ze spárů podsvětí) se nemusí vztahovat na posmrtný život, může jít o posmrtnou rehabilitaci, podobně jako Jb 19,25.

V době nejmladších spisů SZ a v době mezi SZ a NZ prochází proměnou i sociální naděje, která znamenala, jak jsme viděli, dovršení cesty Božího stvoření a lidských dějin. Z ideální pozemské mesiášské říše se stává nový věk (eschatologie) stojící za hranicemi dějin jako jejich naplnění a rozsouzení i jako nad nimi se klenoucí prostor (např. 4Ezd 7,42; syrBar 31,5). Nový věk není posmrtný život jakožto pokračování tohoto života. Jen Boží stvořitelská moc vytváří vztah mezi našimi dějinami a věčným životem. Vstupují do něho spravedliví i se svými skutky, které vykonali na tomto světě (1Hen 71; srv. 2K 5,10). Bůh je vzkřísí (vzkříšení), a tak si vytvoří prostor k naplnění své spravedlnosti (1Hen 51,1n, Ž 3,10nn; 1QS IV,22n aj.). Naděje vzkříšení (jde o metaforu pro nový život, nový rozměr bytí, nejde o návrat do bývalého života – o resuscitaci) byla spojována s různými představami. Podle některých byla doba mezi smrtí a vzkříšením spánkem (Da 12,2), podle jiných měli být lidé předběžně tříděni do ráje (Edenu) nebo do podsvětí (šeolu, hádu), jak je to v L 16,19.31 nebo L 23,43, jinde se počítá s oddělením duše od těla (Jb 33,28-30, srv. 4Mak 14,6), které mohou být uchovávány odděleně (syrBar 32), v Závěti Jobově se mluví jak o vzestupu duší (52,9n), tak o vzkříšení (4,9). Na počátku stojí tedy opět konkrétní zkušenost víry, která poznává, že ani smrt... nás nedokáže odloučit od lásky Boží (Ř 8,38-39).

Takovým zaměřením naděje posmrtného života se židovství a s ním i křesťanská církev liší od některých helénistických náboženských proudů, zejména lidové stoicko-platónské filozofie, gnóze a novoplatonismu.

3. Ježíš

Ježíšovo učení vycházelo ze zvěsti o blížícím se království Božím a spojovalo sociální, dějinnou naději (království jako společenská veličina) s nadějí osobní (vejít do...). O království Božím jako posmrtném životě nerozvíjí ježíšovská tradice spekulace, ale zato zřetelně formuluje postoje, které zaslíbení království Božího vyvolává: Je to postoj chudého, který přijímá dar (království Boží lze přijmout jako zaslíbení, lze je hledat /Mt 6,13par./, ale nelze je budovat) a přeje jej všem ostatním, včetně svých nepřátel. Milovat znamená v této souvislosti přát podíl na království Božím, opak je proklínaní (L 6,27-36par.). Jediné, co můžeme o vnitřní stavbě království Božího povědět je, že jde o stolování (Mt 8,11n par.), jehož je Večeře Páně (eucharistie) závdavkem (Mk 14,25par.; L 22,16, srv. 1K 11,26). Tedy zvláštní, úzké společenství s Bohem i s lidmi (hostina).

4. Velikonoční vyznání

Velikonoční vyznání vyjádřilo zkušenost nové přítomnosti Ježíšovy vyznáním jeho vzkříšení, zmrtvýchvstání nebo vyvýšení. Lidská naděje je od Ježíšova vzkříšení odvozena, vede k spasení (Ř 10,9). Viditelnou pečetí této závislosti lidské naděje na Božím slitování, které zvěstoval Ježíš, je křest (Ř 6,3-11). Ten je příležitostí k přijetí Ducha, jenž je z toho, který Ježíše vzkřísil z mrtvých (Ř 8,11). Rozhodující je v nz. textech to, jak se Boží zaslíbení projevuje v tomto životě, ne spekulace o posmrtném životě.

Zprvu opravdu ještě nešlo o naději ve smyslu posmrtného života, ale o naději dějinného zlomu, příchodu království Božího. Až když vyvstala otázka, jak je to se spasením těch, kteří se příchodu království Božího, očekávaného zprvu v blízké době (parúsie), nedožili, vyvodil apoštol Pavel z velikonoční víry závěr i pro osobní naději ve smrti ve smyslu posmrtného života: Ježíšovo vzkříšení není jen zárukou příchodu nového věku, ale také modelem osobní naděje: na konci věků budou všichni vzkříšeni: 1Te 4,15-17. Všimněme si, jak je v těchto výrocích spojena osobní a společná naděje: ...nepředejdeme...spolu s nimi...vstříc Pánu... budeme s Pánem (srv. Fp 1,23; 2K 5,8). Důraz na tělo (řec. sóma), který se v podobné argumentaci objevuje v 1K 15 (zejm. 1K 15,35-57), i když jde o tělo duchovní (řec. pneumatikon), tj. tělo ovládané Duchem Božím, tuto vázanost na vztahy jen podtrhuje. Tělo je nositelem vztahů: bez doteku ruky, slyšení hlasu nebo vidění tváře si neopakovatelnou totožnost druhého člověka nedovedeme ani představit a stav bez těla, osamocenost v smrti, byl pro Pavla samotného velkou zkouškou, jak to vyplývá z 2K 5,4. Biblickou naději ve smrti lze jen s výhradou charakterizovat jako posmrtný život, zásadně jde jen o domyšlení základního rozměru spasení, který je sociální, a to ve vztahu k lidem i k Bohu. Rozhodující je současný postoj, přijetí naděje jako daru, zkušenost blízkosti Boží demonstrovaná odvahou k modlitbě včetně oslovení Otče (Abba) a nalezení kladného smyslu života na tomto světě (po výrazu touhy po společenství s Pánem následuje ve Fp 1 závěr, že zůstat v tomto těle je potřebnější pro vás – Fp 1,24).

5. Souhrnem

Posmrtný život v biblickém pojetí není tedy nekonečná postexistence v čase, která by spíš byla trestem (jak to správně rozpoznal buddhismus), ale budoucí (vztah nyní – potom) naplnění a dovršení pozemského života v jeho neopakovatelnosti, tím, že tento život je z milosti Boží vtažen do jeho blízkosti (sláva Boží), spravedlivě posouzen (1K 3,10b-15; srv. očištění) a zasazen do hlubšího společenství s životy ostatních lidí. Smrt není popřena, je toliko zasazena do nové souvislosti, a tím přemožena (1K 15,26.56n). Obrazně řečeno není posmrtný život nekonečný pohyb v časové linii (ten by svou nekonečností zcela zrelativizoval každé zlé i dobré rozhodnutí), ale pohyb celého, narozením a smrtí ohraničeného lidského života do středu, k hlubokému, integrovanému společenství s Bohem a s lidmi. To je tak bohatým a obsažným děním, že je můžeme považovat za souvztažné s věčností. Tím není popřena individualita lidského života, kterou lze prožít, vyjádřit a potvrdit jen skrze neopakovatelné vztahy ty – já. Proto se v obrazech posmrtného života napořád setkáváme s obrazy potvrzujícími neopakovatelnost osobnosti: setkání tváří v tvář (1K 13,12), jméno zapsané v knize života (Fp 4,3; Zj 3,5; srv. J 10,3). To, že bibličtí autoři dali k této reflexi podnět, je svědectvím o síle zkušenosti s Ježíšem a impulzu, kterým byla pro jejich myšlení.