Pohřeb

heslo: pohřeb

autor: Lyčka Milan    
       
předcházející heslo: pohroma        
následující heslo: pochodeň

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků uložení těla mrtvého do hrobu, u starých Izraelců do země nebo do prostor, vysekaných ve skále, příp. jeskyní; spalování bylo výjimečné a bylo považováno spíše za trest a potupu. Pohřbívat mrtvé, a to i neznámé a nepřátele, patří u Židů dodnes k zákl. přikázáním (sr. Tób 1,15-22). Na základě rabínské interpretace Dt 21,23 je nutno mrtvého pohřbít ještě v den jeho smrti; je to možná pozůstatek z dob, kdy horké podnebí způsobovalo rychlý rozklad a tudíž i zneuctění těla. V moderní době se od tohoto zvyku většinou upustilo. Tělo mrtvého bylo umyto, pomazáno vonnými esencemi a zabaleno do pruhů plátna; ve starších dobách se mrtvým dával jejich oděv. Rakve se používaly výjimečně, balzamování bylo rovněž výjimečné, většinou pod cizím vlivem (Jákob a Josef v Egyptě, Gn 50,2;26). Tělo bylo neseno ke hrobu na márách v procesí, doprovázeno nářkem příbuzných a najatých plaček; často se používaly rodinné hroby. Mrtvé tělo bylo pokládáno za rituálně nečisté, kněží mohli přijít do styku jen s nejbližšími mrtvými příbuznými, velekněz byl ze styku s mrtvým vyloučen úplně. Váha, kterou Židé připisovali náležitému p., se odrazila později v ustavení tzv. pohřebního bratrstva (aram. chevra kadiša), společenství nejváženějších členů obce, kteří měli na starosti správné provádění p. Ježíš relativizoval význam pohřebních obřadů (L 9,59-60).