Tituly Boží

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 16. 2. 2023, 00:00, kterou vytvořil ebs>Moravec
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: tituly Boží

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: titulus        
následující heslo: Titus

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
Narozdíl od vl. jména JHWH (v č. překladech Hospodin) a jména Ježíš, které přímo identifikují jmenovaný subjekt (osobu), vyjadřují boží tituly a epiteta různé rysy, role či aspekty působnosti označovaného subjektu nebo vztah či postoj mluvčího k němu. V titulatuře a další terminologii, která se o bohu užívá (atributy, charakteristiky, metafory, opisy), se bezprostředně projevují specifické rysy dané teologie. Analýza způsobu, jakým se o bohu v bibli mluví, je důležitým nástrojem k rozlišení různých typů teologie a jejich důrazů (v. t. literární kritika).

1. SZ:

Božské tituly a epiteta čerpá starověký Izrael z náboženských tradic svého prostředí. Některá přímo přejímá (Milosrdný, Milostivý), jiná specificky utváří (Adonaj), další polemicky odmítá či užívá jen o cizích božstvech (Baal). V označování boha se projevují také kontexty náboženských dějin Izraele, mj. rozdíly v rysech náb. života doby královské, doby exilní a tzv. éry Druhého chrámu. V době poexilní se projevuje mj. silný důraz na výlučnou víru v Hospodina (exklusivní jahvismus), jehož projevem je také posílení univerzalistických aspektů. Současně se prosazuje tabuizace vyslovování vlastního jména Jhwh, jejímž projevem je jak hojnější užívání titulů, tak i vytvoření specifické palety opisů a formálně ustálených náhrad božího jména. V. t. Jhwh.

1.1 Elohím (Eloah). Nejfrekventovanějším obecným hebr. termínem, jímž je Bůh Izraele v SZ označován, je vedle vlastního jména (JHWH) obecné slovo 'elóhím (= bůh, božstvo, božská bytost; celkem 2602×). Vedle abs. užití termínu v sg. (hebr. 'elóah; 58×, zejm. Jób) je zdaleka nejčastěji používán plurál 'elóhím (pluralis maiestatis), velmi často v tvaru se vztažným zájmenem bůh náš, bůh váš ap. (Ex 6,7; Ex 20,2; Dt 6,4 aj.). K obecnému významu a užití termínu bůh/božstvo viz Bůh.

Na několika místech SZ lze za užitím termínu 'elóhím tušit označení božských manifestací, které byly teprve druhotně integrovány do náboženství Izraele a vztaženy na JHWH (např. Gn 28,11-19*; Ex 3,1-5*).

Pro některé literární vrstvy sz látek je výraz 'elóhím základním termínem pro označování boha Izraele (Elohista; pro Kněžský kodex především v části Gn 1 – Ex 6), používá se tedy absolutně a má platnost titulu (v překladech obvykle Bůh). Také v tzv. elohistické části žaltáře (Ž 42 – 83) a v knihách Paralipomenon nahrazuje často výraz 'elóhím vlastní jm. JHWH.

Specifickým případem je vazba, v níž termín 'elóhím doplňuje vl. jm. JHWH do podvojného výrazu Hospodin Bůh (hebr. jhwh 'elóhím). Téměř polovina ze 40 výskytů tohoto spojení se nachází v Gn 2 – 3. V tomto zvláštním oddíle (Gn 2,4 – 4,24) tvoří toto zvláštní označení boha rys, který má zřejmě redakčně propojit tuto pasáž s jejím širším literárním kontextem (Gn 1,1 – 2,4; Gn 5,1n), jenž patří ke Kněžskému kodexu a boha označuje termínem 'elóhím. Na jiných místech se tento podvojný termín vyskytuje také v poexilních textech (sr. 2S 7,25; Jon 4,6; Ž 72,18; 1Pa 17,16n; 2Pa 1,9 aj.).

Další velkou skupinu tvoří případy, kde je termín bůh specifikován přivlastňovacím zájmenem: Hospodin, bůh náš (hebr. jhwh 'elohénú) a variace (např. Dt 6,4; celkem 984×). Tento termín vyjadřuje silný vztah sounáležitosti, z něhož vychází také teologie smlouvy (Lv 19,2n; Nu 15,41; Dt 31,12n aj.). Dále viz El, Elohím.

1.2 El. Obecně semitské apelativum 'el (pl. 'elím) je v SZ označením Hospodina, boha Izraele, a to především ve složeninách s jinými atributy, v pevných formulích a v teoforních jménech. Samostatně se termín v absolutu o Hospodinu neužívá, neboť je také vlastním jm. nejvyššího boha kenaanského panteonu (viz El, Elohím). Jedinou výjimkou je složenina s přivlastňovacím zájmenem ('élí, můj bůh, resp. ve zvoláních bože můj!), která v návaznosti na etymologii termínu ('el = síla, moc) a na obecné náb. představy starověkého Orientu označuje Hospodina jako osobního strážce (srv. Ex 15,2; Ž 18,3; Ž 22,2.11; Ž 63,25; Ž 140,7 aj.).

K významných složeninám, jimiž je Hospodin označován, patří zejm. 'el `eljón (bůh nejvyšší, Gn 14,18-20; viz nejvyšší), 'el `ólám (bůh věčný; Gn 21,33), k pevným formulím viz především 'el 'ábíchá (bůh otce tvého; Gn 49,25 a variace s termínem v plurálu, bůh otců) a 'el bét-'el (bůh Bét-elský; Gn 31,13; Gn 35,7).

Konotace na mýtické kontexty kenaanského prostředí mají např. výrazy boží sláva (kavód 'el; Ž 19,2), shromáždění bohů (`adat 'el; Ž 82,1) či synové boží (bené 'élím; Ž 29,1; Ž 89,7 aj.). Viz El, Elohím.

1.3 Adonaj. Hebr. 'adónaj, můj Pán (Gn 18,3; Ex 4,10), často ve spojení Panovník Hospodin (Iz 7,7; Ez 2,4 aj.). Titul vyjadřuje svrchovanou autoritu, nadřazenost a moc, perspektivu pozice služebníka. Viz Adonaj.

1.4 Šaddaj. Hebr. 'el šaddaj, resp. šaddaj je titul doložený v SZ 10× (delší forma), resp. 48× (krátká). Delší forma se vyskytuje převážně v Kněžském kodexu a textech na něm závislých, tedy v textech exilních a zejm. poexilních (Gn 17,1; Gn 28,3; Gn 35,11; Gn 43,14; Gn 48,3; Ex 6,3 a Ez 10,5; kromě toho Jb 8,5; Jb 13,3; Jb 15,25). V kněžských textech běží nejspíše o redakční záměr odlišit teologický profil praoteckých vyprávění od příběhu Izraele jako lidu Hospodinova, který začal vyvedením z Egypta (srov. zjevení jména v Ex 6,2-8 [P]). S praoteckými látkami je již v předkněžských vrstvách spojen hebr. termín 'el (bůh, božstvo). V tomto kontextu je namístě chápat delší formu výrazu nikoli jako nomen rectum, nýbrž jako přístavkovou vazbu: bůh, [totiž] Šaddaj.

Etymologie výrazu šaddaj není jednoznačná. Většina hypotéz odvozuje význam termínu z akkad. šadû, hora; tvar šaddaj by pak mohl být gentiliciem ten z hory (tak mj. i Daněk ve své habilitační práci r. 1920). V Gn 49,25 je literárně navozena souvislost s termínem šádajim, prsa (s konotací požehnání), v Iz 13,6 a Jl 1,15 naopak s termínem šod, zhouba, násilný zmar.

Termín mohl Izrael jako božský titul převzít z tradic svého prostředí. Několik epigrafických nálezů obsahuje tvary velmi podobné. Např. tzv. Bileámův nápis v Tell Deir Alla z 9. či 8. st. př. n. l. uvádí skupinu božských bytostí šdjn, kterou odlišuje od božstev lhjn; obě skupiny přitom patří k božstvům okolo Ela. Převzetí vyprávění o Bileámovi do narativu Izraele (Nu 22 – 24) může souviset s přijetím termínu šaddaj jako titulatury v biblických látkách. Užití neobvyklého, starobylého termínu v exilních a poexilních textech je třeba chápat jako záměrnou archaizaci (strategie Kněžského spisu v oblasti praoteckých látek).

Výraz šaddaj patří vedle 'el a 'elóah k základním termínům označujícím Boha v knize Jób. Patrně zde hraje roli, že Jób i jeho přátelé jsou představování jako ne-Izraelci a kontext jejich rozhovoru je situačně propojován s dobou praotců (situován mimo dějinný kontext synů Izraele).

V bibl. překladech už od starověku převažuje převod titulu na základě motivu síly, moci (možný atribut hory): LXX často překládá termínem pantokratór (všemocný), Vulgata omnipotens (všemohoucí). Odtud se pak odvíjí křesťanská tradice atributu boha Všemohoucího (tak překládá Kral., ČEP i B21). Viz Všemocný.

1.5 Nejvyšší. Hebr. termín `eljon (řec. hypsistos) vyjadřuje nadřazenost, suverenitu nad ostatními božstvy. Tímto atributem se označuje svrchovaný vládce a nesporná autorita panteonu. Rolí N. je především vykonávat vládu, případně soud (srov. Ž 82. V biblických textech se titul nejčastěji užívá v absolutním smyslu, tj. jako superlativ, který vyjadřuje naprostou moc a autoritu Hospodina, Boha Izraele (srov. Ž 7,18; 91,9; Pl 3,38). V. t. Nejvyšší.

1.6 Milosrdný a milostivý. Hebr. 'el channún we-rachúm), bůh milosrdný a milostivý je formule s hlubokými kořeny a setrvalým působením v náb. tradicích starověkého Předního Východu. Objevuje se již v textech z Ugaritu (14.-13. st. př. n. l.) jako epitet nejvyššího boha kenaanského panteonu Ela (El, Elohím), jenž má také působnost nejvyššího soudce a garanta spravedlnosti. V obdobném významu se tento termín uplatňuje v náb. textech řady hist. sousedů Izraele, až po arab. vrstvu v islámu (tzv. basmala, úvodní formule jednotlivých súr Koránu: Ve jménu Boha milosrdného a milostivéhoů); v. t. Korán a Bible.

V SZ je formule použita především v Ex 34,6, kde vyjadřuje podstatu Hospodinova sebezjevení. Již v Ex 33,19 jsou slovní hříčkou, jež je narážkou na formuli jsem, který jsem (Ex 3,14; také zjevení na Sínaji!), uvedena motivová slovesa smiluji se a slituji se, jež tvoří základ formule (hebr. ch-n-n, resp r-ch-m ve tvaru participií). V kontextu zrady smlouvy, jednání o smíření viny a novém uzavření smlouvy (Ex 32 – 34) je způsobem užití formule v Ex 34,6 vyjádřeno, že tajemstvím Hospodinova jednání s Izraelem (tj. obsahem Hospodinova Jména) je jeho vstřícná a zachraňující láska: Hospodin, právě Hospodin je božstvem milosrdným a milostivým! V náb. kontextu starověkého Předního Východu taková teze vyjadřuje polemické sebevymezení proti jiným božstvům.

Táž formule bývá v drobných variacích užívána v prosbách (Ž 86,15), stejně jako v díkůvzdání a chvalozpěvech (Ž 103,8; Ž 145,8), vyznáních (Neh 9,17), přímluvách (Nu 14,18), jako motivační argument prorockého kázání (Jl 2,13; Na 1,3) či dokonce v paradoxní falsifikaci jako výčitka Hospodinu, který kupodivu nejedná jako neúprosný bůh soudu (Jon 4,2).

1.7 Hospodin zástupů. Hebr. jhwh cevá'ót, poměrně frekventovaný titul (v SZ celkem 259×, z toho nejčastěji v Jr, Iz a Za, např. Jr 6,6.9; 7,3.21; Iz 6,3.5; Za 1,3.4.6.12). Z jazykového hlediska se jedná o zvláštní vazbu, v níž je vl. jm. Jhwh blíže určeno atributem (hebr. adnominální vazba). Vyjadřuje svrchovanou moc Hospodina jako vládce nebes i země. Termín zástup v daných mýtopoetických souvislostech označuje nebeské vojsko, božské mocnosti. Viz Sabaoth.

1.8 Další tituly a výrazy:

1.8.1 Svatý Izraele (hebr. qedóš jisrá' el) je specifické označení Hospodina, které se vyskytuje především v izajášovských textech (25x/, např. Iz 1,4; 5,19; 30,11.12.15). Výraz souvisí s kněžským pojetím božství, jež se vyznačuje dokonalou čistotou a vyčleněním z profánní domény, a je komplementárním výrazem pro Izrael jako svatý lid Hospodinův (Ex 19,6; Dt 7,6; 14,2; Iz 4,6). V. t. svatý.

1.8.2 Opisným výrazem Hospodinovy identity a přítomnosti může být i pojem Jméno (šém), často ve spojení s přivlastňovacím zájmenem (např. Dt 12,5 místo, které si vyvolí Hospodin, aby tam přebývalo jeho jméno). V kultickém kontextu je vzývání či oslavování jeho jména opisem pro vzývání Hospodina samého (Gn 4,26; 12,8; Ž 113,1-3; 116,13; 124,8). V. t. Jméno, odst. 2e.

1.8.3 Podobně je výrazem Boží přítomnosti jeho sláva (hebr. kávód, řec. doxa), a to zejména v kultickém kontextu (Ex 24,16-17; 40,34-35; 1S 4,21-22; Iz 6,3; 40,5). V. t. sláva.

1.8.4 Zvláštní skupinu tvoří tři výrazy, které se vyskytují v příbězích praotců a podle vlivné hypotézy A. Alta prý měly patřit k nejstarším vrstvám náboženství Izraele, tj. k nomádskému typu uctívání tzv. boha otců. Někteří badatelé je proto řadí mezi boží tituly. Jedná se o termíny Štít Abrahamův (Gn 15,1), Strach Izákův (Gn 31,42.53) a Silný Jákobův (Gn 49,24). Altova hypotéza však byla dalším výzkumem překonána. První dva z uvedených termínů se ve SZ vyskytují pouze na jediném místě; všechny jsou dnes obvykle vysvětlovány jako obrazná vyjádření, jež mají svůj význam v daných kontextech, nikoli jako historické stopy archaické titulatury užívané v raných dobách Izr. náboženství.

(/) Štít Abrahamův (mágén 'avráhám, Gn 15,1), je běžnou metaforou užívající jazyk válečnictví (sr. Ž 18,31; 28,7; 59,12); historicky patří tato metaforika k látkám doby královské. V daném kontextu je výraz v Gn 15,1 specificky vázán na motiv vydání nepřátel (sr. slovní hříčku se slovesem m-g-n v Gn 14,20).

(/) Strach Izákův (pachad jicchaq, Gn 31,42.53) uvedených dvou větách nejspíše vůbec není označením boha (tj. pokračováním vazby bůh mého otce, bůh Abrahamův), nýbrž podobě jako výraz kyčel v Gn 24,2n a Gn 47,29 eufemismem pro místo, z něhož vychází praotcova plodnost, tj. v němž symbolicky přebývá jeho budoucnost. Přísaha podle Gn 31,53 je jednáním analogickým s Gn 24,2n.

(c) Silný Jákobův ('avír Ja`aqov, Gn 49,24) je opět metaforou z oblasti válečnického jazyka; texty, které tuto metaforu o bohu užívají, jsou podle dnešního hodnocení vesměs texty z doby 6. st. př. n. l. či pozdější (Iz 49,26; 60,16; Ž 132,2.5).

1.9 Barvitě o bohu vypovídají obrazná vyjádření, příměry, metafory či participiální označení obvyklých činností božstva (řada standardních titulů jsou v hebr. participia, např. Soudce [ten soudící], Stvořitel [ten stvořivší], aj.). Vedle tradičního náb. jazyka se ve SZ o bohu užívají i termíny velmi neobvyklé a souvislosti překvapivé, a to pozitivní i negativní. Podle jednotlivých oblastí je Hospodin např.:

(/) z hlediska své působnosti: král (Ž 20,10; 24,7n; Iz 43,15), soudce (Gn 18,25), zachránce (1S 14,39; Oz 13,4), vykupitel (Dt 7,8), stvořitel (Iz 40,28; 43,1); (/) podle místa své přítomnosti či lokálu své reprezentace: sídlící na Sijónu (Ž 9,12), trůnící na cherubech (Ž 80,2); (c) v oblasti válečnictví: bojovník (Ex 15,3), bohatýr (Ž 24,8), štít (Gn 15,1; Ž 84,12), útočiště, skalní pevnost (Ž 46,8.12), sr. kumulaci těchto termínů a obrazů 2S 22,3; Ž 18,3 aj.; (d) v rovině rodinných vztahů: otec (Dt 32,6; Iz 64,7), manžel (Oz 2,18), vykupitel (Dt 7,8; Mi 6,4; Iz 35,10); (e) v oblasti zvířecí: nebezpečný lev (Oz 5,14), chránící orel (Dt 32,11); (f) v oblasti rostlinné: zelený cypřiš (Oz 14,9); (/) ve sféře nebeských těles: slunce (Ž 84,12); (/) v oblasti živlů a přírodních útvarů či jevů: voda (Iz 8,4), oheň (Pl 2,3), vítr (Iz 40,7), skála (Ž 18,47; 62,3), dravá řeka (Iz 59,19), bouře (Ez 38,9), oblak (Ex 13,21; Nu 10,11n), rosa (Oz 14,6); (i) v oblasti lidských povolání a řemesel: pastýř (Ž 23,1), hrnčíř (Iz 64,7; Jr 18,6), lékař (Ex 15,26); (j) v oblasti lovu, loveckého náčiní: osidlo, léčka, past (Iz 8,14); (k) v oblasti zdraví a nemoci: nejen lékař (Ex 15,26), ale i hnis a kostižer (Oz 5,12).