Korán a Bible

heslo: Korán a Bible

autor: Hošek Pavel    
       
předcházející heslo: Kórach, Kórachovci        
následující heslo: korbán

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Korán, svatá kniha islámu, vznikl jako záznam jednotlivých zjevení, kterých se dostalo proroku Muhammadovi v období od roku 610 n. l. až do doby těsně před Muhammadovou smrtí v roce 632 n. l. Jádrem Muhammadova poselství bylo hlásaní ryzího monoteismu. Podle jeho přesvědčení byl tento ryzí monoteismus původně vyznáván také židy a křesťany. Muhammad proto hojně navazuje na biblickou tradici, židy a křesťany ctí a uznává jako vlastníky Písma (ahl al-kitáb), a své vlastní poselství chápe jako návrat k původní čistotě židovského a křesťanského monoteismu, která byla ovšem podle něj v průběhu dějin kontaminována nejrůznějšími omyly a nedorozuměními.

Muhammadovo navázání na biblickou tradici má proto zároveň polemický charakter. Považuje se za posledního z Božích proroků, za dovršitele prorocké řady, do které patří také Mojžíš, David a Ježíš jako proroci poslaní v dřívějších etapách dějin. Podobně jako Muhammadovi byl seslán Korán, byla podle něj Mojžíšovi seslána Tóra (Taurát), Davidovi Žalmy (Zabúr) a Ježíšovi Evangelium (Indžíl). V původní podobě byl zvěstný obsah těchto knih podle Muhammada v podstatě totožný se zvěstí Koránu. Nicméně židé a křesťané, se kterými se Muhammad setkával a se kterými také hojně v Koránu polemizuje, se podle jeho přesvědčení od původního zjevení značně odchýlili.

Muslimští vykladači Koránu se shodují na tom, že Mojžíšovu Taurát, jak o ní hovoří Korán, nelze ztotožnit s Hebrejskou Biblí ani s žádnou její částí, stejně tak Ježíšův Indžíl není totožný s Novým zákonem ani žádnou jeho částí. Kanonická podoba Hebrejské Bible i Nového zákona již obsahuje celou řadu zkreslení, chyb a příměsí, takže je nelze chápat jako autoritativní texty. Tam, kde se Korán shoduje s biblickým podáním, můžeme podle muslimských učenců usuzovat na věrné zachování biblické tradice. Například zaslíbení příchodu proroka Mojžíšova formátu v Dt 18,18-19, a také zaslíbení příchodu Utěšitele v Janově evangeliu J 14,16.26; 15,26; 16,7 chápou muslimští vykladači jako autentické a věrně zachované svědectví, které se navíc vztahuje právě na příchod proroka Muhammada v sedmém století n. l.

Na druhé straně tam, kde jsou mezi koránským a biblickým podáním rozpory, jako například v případě novozákonních svědectví o Ježíšově ukřižování – k němuž podle Koránu nedošlo – je třeba trvat na koránské verzi (vzhledem k tomu, že Korán je považován za nestvořené Boží slovo) a biblické odchylky připsat na vrub porušení původního textu nebo nedorozumění.

Toto pojetí ovšem představuje značné dilema pro západní orientalistiku, vzhledem k tomu, že Korán vznikl později a v některých případech se zdá, že původ odchylek koránského podání biblických příběhů je možné poměrně přesvědčivě dohledat v židovské a křesťanské pobiblické tradici (talmudické a midrašické látky, apokryfní evangelia), která byla v Muhammadově době v arabském světě známa.

Na jednom místě v Koránu najdeme doslovný odkaz na předchozí Boží zjevení, zaznamenané v žalmech: A věru jsme již napsali v žalmech, po připomenutí, že zemi podědí Moji bezúhonní služebníci, Korán 21, 105 (jedná se o citát Ž 37,11.29). Vedle této přímé zmínky mají také některé koránské obraty své formulační paralely či předlohy v biblických textech, např. koránské výpovědi o Boží jedinečnosti mají formulační paralely v Dt 32,39, v Iz 45,5-6; 45,21; 18,21, a také v Oz 13,4. Vyjádření Boží chvály v Koránu 2, 255 má svůj předobraz v Ž 121,3-4 atd.

V průběhu Muhammadova působení je možné sledovat postupný růst významu biblických tradic v jeho myšlení a sebepochopení. Zatímco v raných mekkánských súrách najdeme biblických motivů málo, jejich význam a frekvence později znatelně rostou. Nejvíce biblických látek obsahují narativní pasáže Koránu. V koránských textech se vyskytují četné stručné výpovědi, ale místy i rozsáhlá vyprávění, jejichž hrdiny jsou významné i méně významné postavy biblických příběhů (např. – v abecedním pořadí – Abraham, Adam, Áron, David, Eliáš, Elíša, Gabriel, Izmael, Izák, Jan Křtitel, Ježíš, Jób, Jonáš, Josef, Lot, Marie, Mojžíš, Noe, Šalomoun, Zachariáš). Muhammad často zobecňuje charakteristické rysy prorocké služby biblických hrdinů, které považuje za své předchůdce, a podává jejich příběhy tak, že vynikají paralely mezi jeho prorockým působením a životními příběhy biblických proroků. Jeho práce s biblickými látkami odráží také nejdůležitější témata polemiky, kterou vedl se soudobými židy a křesťany: židům v Koránu vytýká, že stejně jako v biblických dobách odmítali proroky, a to kvůli pokrytectví, zatvrzelosti a pýše, odmítají nyní ze stejných důvodů jeho. Křesťanům v Koránu vytýká, že špatně pochopili Ježíšovu zvěst a že Ježíšovi přičítají vlastnosti, tituly a nároky, které mu jako pouhému smrtelníkovi nenáleží. V tomto smyslu také Muhammad v Koránu důsledně koriguje novozákonní podání Ježíše a významu jeho života.