Exegeze

heslo: exegeze

autor: Pokorný Petr
autor: Prudký Martin  
       
předcházející heslo: Evíl-Merodak        
následující heslo: exil

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků (z řec. exégésis – vyprávění, výklad)

1. Metodika: E. je obor hermeneutiky, který se soustřeďuje na souvislý výklad textu, v našem případě biblické knihy nebo její části. V širším smyslu zahrnuje e. překlad a navazuje na literární kritiku a zkoumání textu v jeho dějinném (diachronním) rozměru: na rekonstrukci jeho původní podoby (kritika textová), historickou kritiku, kritiku tradice a kritiku redakce, protože vědecká kritika jakožto systematické odstraňování nevěcných či nepřiměřených představ, které do textu vkládáme, k e. nedílně patří. Cílem e. je především výklad textu, tj. odhalení jeho jazykové struktury a funkce (synchronní přístup). Tomu slouží filologický výklad jeho gramatické stránky, odhalení jeho vnitřní stavby a zejm. jeho vědomě koncipované osnovy. Dále srozumitelná reprodukce jeho argumentů (diskursivní texty), osvětlení vzájemné souvislosti jednotlivých částí vyprávění a popsání role jednotlivých přímo či nepřímo jednajících osob (narativní texty), funkce jeho částí ve vztahu k širšímu celku (makrotext), jeho vztah k ostatním textům (intertextualita). Exegezi přesahuje interpretace výsledků exegese v souvislosti se současným myšlením; tím se soustavně obírá hermeneutika. E. zkoumá i působení textu v dějinách (tzv. Wirkungsgeschichte [z něm.] či dějiny recepce). Přímým výsledkem exegeze jsou komentáře. Biblista zaměřený na exegezi se nazývá exeget nebo exegeta (2.p. -ty). Jeho volba biblického textu jako předmětu bádání je součástí působení Bible v dějinách a bylo by nevěcné a nevědecké zastírat s tím spojenou zaujatost. Je třeba, aby si jí exeget byl vědom, mohl od ní nabýt metodický odstup (řec. chórismos), ale zřetelně do výkladu vstoupil svým vyznáním tam, kde v textu poznává výroky analogické svému vlastnímu vyznání víry a při výkladu se proto soustřeďuje na jejich teologickou intenci, resp. na jejich funkci v rámci církve. Tím se e. nevyděluje z oblasti sekulární hermeneutiky, protože církev má také svůj předmětný, historicky dostupný rozměr a důslednost její sebereflexe ve vztahu k biblickému textu lze prověřovat věcnou kritikou.

2. Smysl: Nejde o přizpůsobení textu současným představám, ale o konfrontaci jeho jazyka a jím reprezentovaného světa s jazykem a světem těch, pro něž jsou výsledky exegeze určeny. Na rozdíl od biblické teologie (teologie biblická), která souvisle interpretuje myšlení jednotlivých biblických svědků, obírá se exegeze vykládaným textem (obvykle po úvodním přehledu jeho struktury) po malých celcích postupně (sukcesivně), tak jak je čten. Jedním ze závažných problémů e. je najít optimální vztah mezi synchronním a diachronním přístupem k textu (viz pod 1.).

3. Dějiny: Prvním předmětem e. byly v helénistické době Homérovy eposy. V téže době již v židovském prostředí probíhala elementární e. biblických textů spojená s jejich překladem z hebrejštiny do aramejštiny. V době na přelomu letopočtů začaly být tyto výklady zachycovány písemně jako midráše. – Křesťanské komentáře k částem biblických knih vznikaly už v nz době. Pavel rozvinul své učení o ospravedlnění z víry jako výklad výroku o spravedlivém, který bude žít z víry z Abk 2,4.

Křesťanská exegeze vycházela ze zkušenosti s Ježíšem jako rozhodujícím zjevením Božím a proto často podceňovala původní kontext a smysl sz textů i tradice o Ježíšovi. Vyjádřila však, že křesťanská víra chce na sz dějiny Izraele vědomě navazovat, jak je to vyjádřeno již ve výrocích podle Písem z formule víry (1K 15,3b.4b). Tam, kde se blíže obírala sz textem, vyjadřovala jeho vztah k NZ v rámci modelu záslíbení – naplnění (teologie biblická), metodou alegorickou nebo typologickou. První dochovaný spis křesťanského komentáře napsal po roce 200 Hippolyt Římský k proroctví Danielovu. Ztratil se např. komentář k evangeliím od Theofila z Antiochie napsaný o několik let dříve.

E. se rozvinula v konfrontaci s herezí, zejména gnosí.

Kléméns Alexandrijský a Órigenés psali komentáře většinou alegoricky zaměřené, podobně jako Jeroným (Hieronymus) ze Stridonu (překlady). Órigenovy alegorické výklady jsou někdy hermeneuticky odvážné, jde o mnohem radikálnější novou intepretaci, nežli pokusy ovlivněné duchovními proudy 19. a 20.st. Šest dní stvoření vykládá Órigenés např. jako šest základních náboženských pravd. Jedná se o komentáře psané většinou formou kázání, jež vykládají text verš po verši (homilie).

Od 4.st. se na dobu celého středověku ustálila kombinace několika exegetických přístupů. Text byl zkoumán z hlediska doslovného (literního tzv. historického, nikoli však v moderním smyslu), alegorického, mravního a často i anagogického (mysticko-eschatologického). Ve smyslu středověkého platónského realismu pokládali tehdy text za odraz duchovní realitu a mezi textem a jeho různými výklady předpokládali metafyzickou souvislost. Tuto metodu zahrnovala i tzv. Glossa ordinaria – standardní středověký komentář, redigovaný Anselmem z Laonu (+ 1117) a užívaný od poč. 13.st. na všech školách a univerzitách. V. t. biblistika – dějiny.

Komentáře pro širší vrstvy, postily, vznikají od 13.st. Nejznámější byla Postila Mikuláše z Lyry (14.st.). – Pod vlivem aristotelismu začala e. rozlišovat mezi literární podobou textu a v něm obsaženým záměrem (intentio). Uplatňuje se to zejména v tzv. Zlatém řetězci (Catena aurea) Tomáše Akvinského (13.st.). V té době se také rozvinula práce na biblických slovnících a konkordancích.

Světová reformace se plně přiklonila k doslovnému smyslu Písma (sensus litteralis) a vytvořila tak předpoklady k exegezi ve smyslu, který jsme definovali pod a. a b. Martin Luther přednášel téměř stále exegezi (zapsány jsou zejm. výklady k Ž, Ř a Ga). Po středověkém období naprosté nadvlády latiny začínají pod vlivem humanismu výklady a překlady pracovat opět s hebrejským a řeckým původním textem. Jan Kalvín komentoval kromě knihy Zj celý NZ, u nás je s komentářem spojeno šestidílné první vydání Kralické Bible. Český komentář k NZ vydal v letech 1864-1872 katolický biblista a folklorista F. Sušil.

E. 19.st. byla v některých svých projevech ovlivněna Hegelovou filozofií (tzv. tübigenská škola).

4. Současná e. intenzivně komunikuje s literární vědou. Tím, že v její metodice dochází ke konsenzu o nezbytné kombinaci různých postupů, stává se e. v poslední době i výrazným ekumenickým činitelem (v případě SZ polem pro spolupráci biblistů křesťanských i židovských). Závažnou roli v rozvoji e. hrály některé dokumenty římskokatolické církve. Zejm. encyklika Divino afflante spiritu (1943), která vede ke kritickému studiu literárních žánrů, dogmatická konstituce Dei Verbum (1960) a dokument Papežské biblické komise Výklad Bible v církvi (1993).