Textová kritika

heslo: textová kritika

autor: Tomášek Petr    
       
předcházející heslo: textologie biblická        
následující heslo: těžký

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků (český termín: textologie), vědecká metoda, která zkoumá dějiny určitého textu na základě jeho jednotlivých pramenů i na základě obecných znalostí o zákonitostech tradování textu (např. o častých chybách při jeho přepisu). T. k. též bývá nazývána nižší kritikou v protikladu ke kritice vyšší (zahrnující literární k., historickou k., kritiku tradice, atd.).

Cílem t. k. bývá co možná nejbližší přiblížení se originálnímu tvaru textu. Někteří moderní biblisté však zdůrazňují též aspekt lepšího pochopení textu a zejména poznání dějin jeho porozumnění (to platí především pro obtížná či dokonce záměrně nejasná místa, se kterými se potýkali již starověcí vykladači a překladatelé). T. k. se uplatňuje při vydávaní historických dokumentů (starověkých, středověkých), ale zejména v biblistice, kde bývá prvním krokem při odborné exegezi biblického textu.

T. k. má své kořeny již v antice. Za místo zrodu t. k. bývá uváděna Alexandrie a její knihovna, ve které se nahromadilo velké množství verzí antických děl, především homérovských eposů. Aby bylo možné stanovit autoritativní podobu textu (srv. též kánon), bylo třeba uspořádat a vytřídit různočtení jednotlivých pramenů. Na tom měli zásluhu představitelé tzv. alexandrijské gramatické školy působící v 1. st. př. n. l., jako byl Zénodotos z Efesu (autor prvního kritického vydání homérovských eposů), Aristofanés z Byzantia (zavedl speciální korektorské značky pro zápis variant), či Aristarchos ze Samothráké.

Podobně v době církevních otců bylo zapotřebí hledat autoritativní formu – tentokrát biblického textu a tedy provozovat t. k. Tak především Órigenés vytvořil Hexaplu, tj. synoptické vydání Bible, řecky a hebrejsky v šesti sloupcích. T. k. se věnovali též Eusebius z Césareje, sv. Jeroným, který mj. přeložil bibli do latiny, i sv. Augustin. Rovněž mnohé z aspektů díla židovských masoretů mají t. k. charakter.

Moderní t. k. má své kořeny v době renesance, kdy byla zpochybněna pravost mnohých historických dokumentů (např. papežských dekretů). Spor o autenticitu zakládacích listin benediktinského řádu s jezuitou Danielem Paperbrochem tak kupříkladu vedl ke vzniku moderní kodikologie a paleografie. V oblasti biblistiky se vznik moderní t. k. váže na problém textových variant (lat. varia lectiones), jejichž doklady se začaly zvláště v 16. a 17. objevovat ve velkém množštví. Existence variant byla zejména problémem pro učení protestantské ortodoxie o inspiraci Bible do posledního vokálu (srv. masora). Proti tomuto pojetí postavil Ludwig Cappellus t. k. zkoumání Bible (lat. critica sacra) jakožto nutnou disciplinu pro její výklad a tato role jí v teologii zůstala dodnes.

Práce t. k. spočívá ve dvou oblastech:

1. vysvětlit textové varianty a problémy určitého místa v textu. To je možné v zásadě dvěma způsoby: tzv. recenzí, tj. vyhodnocením existujících textových variant a výběrem nejpravděpodobnější z nich, či emendací, tedy návrhem hypotetického původního tvaru textu na základě znalostí mechanismu vzniku písařských chyb a jiných změn v textu. Kupříkladu najdeme-li v textu dvě shodná slova těsně za sebou, dá se s velkou pravděpodobností předpokládat, že mají původ v chybě při opisování (tzv. haplografii). Základním pravidlem emendací je, že navrhovaný původní tvar by neměl představovat složitější čtení textu, než jaké představují dostupné varianty. Emendace je též třeba vždy přísně kriticky hodnotit, mnohdy jich bylo zvláště v biblistice užíváno až příliš kreativně k prosazení určitého porozumnění textu.

2. na rovině celého textu vysvětlit vztahy jednotlivých pramenů. To se děje předvším vytvářením tzv. stemat tedy diagramu závislostí jednotlivých dochovalých verzí. To je možné především na základě posouzení míry shod verzí a možných mechanismů ovlivnění jednoho pramene druhým. Výsledky této srovnávací práce je pak zpětně možné využít k hodnocení konkrétních textových problémů (odtud pravidlo, že není důležitý počet dokladů pro určité čtení, ale jeho kvalita, tedy role daného dokladu v předpokládaném stromu vývoje textu). Vytváření stemat může být problematické ve chvíli, kdy již v dějinách textu došlo k t. k. práci, tj. především tehdy, kdy je daný textový svědek již sám výsledkem srovnání starších pramenů. Tak třeba o Jeronýmově Vulgátě je známo, že sice vychází především z hebrejského proto-masoretského textu, že však Jeroným přihlížel též k Septuagintě a na mnoha místech představuje jeho překlad cílený a záměrný výklad. V takových případech není možné mechanicky hodnotit jednotlivá různočtení jen podle příslusnušnosti k danému prameni, ale je nutná hlubší analýza každého místa.

Jevy, kterými se t. k. zabývá, tj. změny textu v průběhu jeho tradování (srv. tradice), lze rozdělit na jevy neúmyslně vzniklé (např. písařské chyby) a záměrné změny textu.

Mezi první skupinu patří: a) vynechávky v textu, především haplografie (vynechání jednoho ze dvou po sobě jdoucích slov, či písmen), homoiteleuton a homoiarkton (vynechání části textu na základě toho, že začínají, či končí stejně); b) přídavky, jako je dittografie (omylem dvakrát napsané písmeno, či slovo), či dublety (lat. lectio duplex, tj. kombinace dvou textových elementů mající původ v paralelních textech); c) záměny písmen na základě jejich grafické podobnosti, podobné výslovnosti; d) přesmyčka (metateze); e) odlišné dělení textu na slova.

K záměrným změnám textu patří: a) stylistké změny textu; b) nahrazení slov synonymy; c) harmonizace s paralelními texty; d) změny na základě kontextu; e) teologicky podmíněné změny (např. snahy o zahlazení antropomorfismů, polyteisticky vyznívajících, či jinak nevhodných pasáží).

Při posuzování stáří a relevance textových variant se v t. k. hodnotí 1. externí kritéria, jako např. znalosti o stáří, kvalitě a závislosti jednotlivých pramenů; 2. interní kritéria, především konzistenci jednotlivých různočtení. Zvláště v případě několika rovnocenných variant se však uplatňují některá zdánlivě paradoxní pravidla, jako např. že těžší varianta (lat. lectio difficilior) je preferovaná (neboť je pravděpodobnější, že písař změnil nejasný výraz na srozumitelnější) a že kratší čtení (lat. lectio brevior) má přednost.

Výsledkem t. k. práce bývají tzv. kritická (v širším slova smyslu) vydání, jejichž cílem je poskytnout daný text spolu s aparátem (srv. kritický aparát), který informuje o jednotlivých textových variantách a jejich hodnocení. Existuje několik základních typů vydání (edicí): 1. faksimile, kdy jsou reprodukovány fotokopie jednoho původního pramene; 2. synoptické vydání (srv. též synoptická evangelia), ve kterém jsou vedle sebe (či pod sebou) uvedeny plné texty jednotlivých pramenů; 3. diplomatické vydání, kdy je jako základ vydán jediný textový svědek, odchylky v jiných pramenech jsou pak uvedeny v kritickém aparátu; 4. eklektické vydání, kdy je vydán rekonstruovaný text, který se dle názoru editora nejvíce blíží původnímu textu (Urtext), odchylky jsou uvedeny v aparátu; 5. kritické vydání (v užším slova smyslu), které je kompromisem mezi vydáním diplomatickým a eklektickým: za základ slouží jediný textový svědek, ten je však na nezbytných místech opraven, či doplněn podle jiných pramenů, rovněž s kritickým aparátem. Existují též kombinace např. synoptického a diplomatického vydání v případě, že existuje dva, nebo tři výrazně odlišné typy textů s kvalitními a kompletními prameny pro každý tento typ. V současnoti užívaná edice hebrejského Starého zákona (Biblia Hebraica Stuttartensia) je edicí diplomatickou, zatímco vydání Nového zákona Nestle-Alandovo je vydáním eklektickým.

Pro posouzení t. k. prací je z zásadní, že t. k., stejně jako jakékoliv jiné historické rekonstrukce (viz též literární kritika, historická kritika, aj.) pracují vždy s jistou mírou pravděpodobnosti a její výstupy jsou vždy jen výsledky interpretace dostupných pramenů, byť na základě jejich hluboké znalosti. Proto je důležité odlišovat nálezy jednotlivých různočtení od jejich interpretace konrétními badateli (resp. editory daného vydání).