Exodus: Porovnání verzí

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
ebs>Moravec
Bez shrnutí editace
 
m (naimportována 1 revize)
(Žádný rozdíl)

Verze z 28. 3. 2023, 12:19

heslo: Exodus

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: exil        
následující heslo: exorcismus

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
z řec. exodos vyjití.

1. událost, tradice a pojem vyvedení z Egypta.

Vyjití, resp. vyvedení Izraelců z egyptského otroctví je ústřední daností, fundamentálním příběhem víry Izraele a její tradice. Kromě zpracování v kompozici vyprávění Ex 3-15 je tento klíčový motiv víry Izraele (srv. Ex 14,31) vyjádřen v řadě ustálených formulací a vyznavačských formulí. Hospodin je v tomto kontextu představován jako ten (Bůh, jenž vyvedl Izraele) z Egypta (Oz 12,10; Oz 13,4; viz též preambule Desatera, Ex 20,2; Dt 5,6 aj.). Vyvedení (Izraelců z Egypta, domu otroctví) je pro vyznavače Hospodinovy základním činem záchrany, jímž vzniká Izrael jako lid Hospodinův a jímž se Hospodin stává Bohem Izraele (viz smlouva). E. je proto klíčovým motivem vyznavačských textů (srv. tzv. malé dějinné krédo Dt 26,5-9; též Dt 6,20n; Joz 24,5n; Neh 9,9n aj.), stává se výchozím bodem náboženského kalendáře (Ex 12,2) a je slaven při ústředním výročním svátku velikonoc (hod beránka a svátek nekvašených chlebů; Ex 12,3-26; Ex 12,43n; Ex 13,3n). Pro biblickou tradici a pro její působení v dějinách se proto e. stal theologumenem – pojmem, jenž označuje základní danost božího díla, tvoří konstitutivní aspekt víry Izraele (viz Ž 136,10n; Ž 114,1 aj.) a vyjadřuje specifičnost boha Izraele (Iz 51,9n; Ž 78,12n).

Navzdory velkému úsilí badatelů moderní doby zůstává historická verifikace či pokusy o dějinnou rekonstrukci e. v rovině hypotéz, jež postihují jen širší kontext či některé z dílčích daností biblického podání. Některá místní jména, která biblický příběh zmiňuje (např. Gošen, Migdól, Pitom, Raamses či Rákosové moře), sice mají jazykovou či topografickou vazbu na eg. reálie z oblasti nilské delty, nestačí však na historickou rekonstrukci celkového obrazu či průběhu událostí exodu. Biblické podání je zřetelně utvářeno zájmem zprostředkovat obraz e. jako klíčové události ve smyslu dějinně-teologickém, resp. soteriologickém (rozhodující událost záchrany), nikoli historiografickém. Proto i postava faraóna, jakkoli důležitá, zůstává v příběhu anonymní, typizovaná na roli protivníka a neumožňuje konkrétní historickou identifikaci.

Na základě mimobiblických znalostí o dějinách Egypta a kontextu starověkého Předního východu bývá za možný kontext migrace skupiny semitských kmenů z nilské delty uvažována zejména doba vlády 19. dynastie (Ramses II. aj.).

Jako doba e. se často uvádí datum okolo r. 1440 př. n. l.; toto pojetí je odvozeno z předpokládané éry vlády krále Šalomouna (asi od 960 př. n. l.) a údaje chronologicky řadícího stavbu jeruzalémského chrámu do doby 480 let po vyjití Izraelců z eg. země (1Kr 6,1). Toto číslo je ovšem dobrým příkladem toho, jakou povahu mají údaje interní chronologie biblických látek a nakolik jsou přímo použitelné pro historické datování. Spíše než reálným historiografickým datem ve smyslu moderní absolutní chronologie je 480 let údajem typologickým, který vyjadřuje povahu či kvalitu doby – v tomto případě naplněnost času (480 = 12\×40; 12 je číslem úplnosti komunity Izraele, 40 označuje periodu prověřování, proměny a naplnění v čase; viz dvanáct, čtyřicet).

Pro biblické látky i pro dějiny jejich působení je e. především základním datem (daností) Božího díla záchrany, výrazem svrchované iniciativy Hospodinovy, jež pro jeho lid znamená vysvobození a perspektivu nového života (srv. Iz 11,11-16; Iz 43,16n; Ž 105,23n).

2. kanonická kniha SZ, též 2. kniha Mojžíšova (Pentateuch).

2.1. Název vyjití vyjadřuje základní téma knihy; pochází z řec. tradice (LXX), v koncovce je latinizovaný (vliv Vulgaty); v žid. tradici šemót (hebr. Jména) podle úvodní věty (Ex 1,1 Toto jsou jména synů Izraeleů).

2.2. obsah, struktura. Kniha E. je lit. kompozicí, jež zahrnuje tři komplexy látek: (a) příběhy o pobytu Izraelců v Egyptě, o jejich ujařmení v domě otroků a o zásahu Hospodina, jenž umožnil jejich vyvedení, resp. způsobil jejich vysvobození (Ex 1,1-15,21); (b) příběhy o tažení Izraelců pouští do země otců, jejich zabezpečení od Boha a jejich reptání (Ex 15,22-18,27) a (c) látky spojené s pobytem Izraelců u Boží hory (Sínaj), jejichž obsahem je předání Zákona, uzavření smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem, a rozsáhlé instrukce týkající se vybavení svatyně a náležitostí kultu (Ex 19-34). Tato kompozice je uvnitř i navenek integrována řadou tématických i literárních vazeb; téma první části je rozvíjeno již od Gn 46 a část třetí souvisí s látkami knih Leviticus a Numeri (tzv. sínajská perikopa končí až v Nu 10,10). Obsah i stavba knihy E. je tak nedílnou součástí Pentateuchu. S tím souvisí také role hlavní postavy, Mojžíše, jehož legendárně vyprávěným narozením (Ex 2) se příběhy vzniku Izraele jakožto lidu Hospodinova otevírají a jehož smrtí je jejich konstitutivní období uzavřeno (Dt 34), resp. přechází do nové éry – příběhů života Izraelců v zemi zaslíbené (Joz 1,1n).

Těžištěm úvodní části je vyprávění o vyjití, resp. vyvedení (viz výše), jež je ovšem již také pojato jako instrukce k výročnímu slavení této události (rituální pokyny); už zde se tedy projevuje jeden z charakteristických rysů knihy E. jakožto součásti Tóry – integrace narativních a legislativních látek do jediného lit. celku (v. t. hagada a halacha). Také tímto způsobem je vyjádřena aktuálnost oné konstitutivní události dějin spásy, jež se sice odehrála v dávné minulosti, ale pro každou generaci Izraelců je přítomna v aktuálním slavení, čímž zůstává trvale platná a vždy nově efektivní.

Příběhu vyvedení předchází jedna z klíčových scén Božího zjevení v biblických látkách (Ex 3), při níž je Mojžíš povolán ke své roli a při níž je zjeveno, resp. pojednáno Boží jméno (Ex 3,6.13-15; v. t. JHWH, Jsem, který jsem).

Jádrem legislativních látek v třetí části knihy E. je tzv. Kniha smlouvy (Ex 20,22-23,19); na ni navazuje vyprávění o rituálním uzavření smlouvy, jímž se Hospodin stává Bohem Izraele a Izraelci lidem Hospodinovým (Ex 24,1-11). Těmto pasážím je jako určitá preambule celé tzv. sínajské perikopy předsazeno Desatero, resp. scéna jeho vyhlášení; tato slova (Ex 20,2-17) Hospodin vyhlašuje všemu lidu, následující pasáže ustanovení a příkazů pak již lidu vyřizuje skrze Mojžíše.

Přehled členění:

1-15 synové Izraele v Egyptě a jejich vyvedení (exodus)

1-4 zotročení Izraelců v Egyptě, povolání Mojžíše
5-11 střety s faraónem, 10 egyptských ran
12-15 hod beránka, záchrana Izraelců a porážka Egypta, Mojžíšova píseň

16-18 putování pouští, Hospodinovo opatrování, reptání lidu

19-40 pobyt u Boží hory na Sínaji: dar Zákona

20,1-17 Desatero
20,22-23,19 Kniha smlouvy
24 příběh uzavření smlouvy: Hospodin a jeho lid
25-31 směrnice pro svatyni, kněžstvo a bohoslužby
32-34 příběh porušení smlouvy a její obnovy
35-40 budování a zřízení svatyně

2.3. vznik. Většina současných hypotéz o vzniku, utváření a kompozici látek, jež tvoří kanonický tvar knihy E., vychází z předpokladu několika literárních pramenů či zdrojů tradic (literární kritika) nebo na tento model kriticky reaguje. Řešení vždy souvisí s celkovým pojetím literární analýzy Pentateuchu a jeho vzniku.

Základní otázkou je, zda před zapracováním látek tzv. Kněžského kodexu existoval a jak byl vytvořen literární útvar, který již obsahoval dějovou linii vyprávění od praoteckých látek (případně už od příběhů stvoření), přes vyvedení a putování pouští až po obsazení zaslíbené země (narativní osa látek Gn až Joz). V případě knihy E. se v současném výzkumu již v podstatě upustilo od rekonstruování elohistického pramene. Různé hypotézy se týkají i ucelenosti vrstvy tzv. Jahvisty; po odečtení útvarů, jež patří ke Kněžskému kodexu (kromě celků specificky kněžských předpisů v Ex 25-31 a Ex 35-40 také velké části textů v Ex 12-13, kde jde o ustanovení svátků a způsobů jejich slavení), je totiž sporné, zda jahvistické látky samy o sobě mohly již tvořit ucelenou dějepravnou kompozici nebo ji vytvořily až společně s látkami kněžskými. Tato integrace (J+P) a role kněžských tradic v ní byly ovšem určující pro výsledný tvar knihy. Podle řady indicií proběhla tato integrace v úzké souvislosti s kompozicí Pentateuchu jako celku a to v post-monarchické době dějin Izraele.

2.4. teologie. K základním teologickým tématům knihy E. patří Hospodinovo mocné jednání v dějinách, jež pro Izraelce znamená záchranu (vyvedení z otroctví, vysvobození od zhouby; srv. Ex 14,30a). V tomto svém konání Hospodin prokazuje nejen svou iniciativnost a solidaritu vůči svému lidu, ale i svou svrchovanost nad všemi mocnostmi (Egypt jako typus nepřítele), ba celým stvořením (motiv vysušení moře a řady zázraků souvisejících s vyvedením i s putováním Izraelců pouští; srv. motivy Mojžíšovy písně Ex 15). Motiv Hospodinovy výlučné moci a vlády nad Izraelem je vyjadřován mj. také dvojznačností hebr. slovesa `-b-d (sloužit), které zde označuje jak otročinu pod faraónem, tak kýženou službu (specificky také bohoslužbu) Hospodinu, k níž vyvedení směřuje. Exodus zde znamená a kniha E. svou kompozicí vyjadřuje jasnou změnu panství – proměnu otroctví ve vděčnou a radostnou službu tomu, jenž vyvádí a vysvobozuje syny Jákobovy a tím si z nich vytváří svůj lid.

U legislativních pasáží je velmi zvláštním rysem připsání zákonodárné moci samému Bohu. V celém starověkém Orientu božstvo sice zmocňuje, pověřuje, ale pravomoc vydávat zákony patří králi. Zde jsou veškerá ustanovení, jež mají utvářet identitu Izraele, zcela odpoutána od instituce království, jsou spojena s autoritou samého Boha a navázána na konstitutivní událost záchrany.

Podobným směrem míří pojetí svatyně jako transportovatelného stánku pro poutníky, jehož hlavní funkcí je vytvářet časoprostor pro setkání božstva a komunity jeho lidu (stan setkávání, srv. Ex 29,43-45).

Zvěst o svrchovaném Hospodinu, který se zjevuje a mocně prosazuje faraónovi navzdory, aby zachránil svůj lid, utvářel jej svým Zákonem a vedl jej vstříc požehnanému životu v zemi otců, promlouvá nejspíše do post-monarchické doby, prostředí exilního či diasporně poexilního, v němž jsou eliminovány role institucí království a chrámu. Důrazem na zahraňující a vysvobozující moc Hospodinovu v kontextu dějinného ujařmení i ustanovením právních i kultických pravidel, jež nejsou vázány na aktuální politickou (královskou) moc či pobyt ve svaté zemi (chrám) vytváří kniha E. pevné základy pro utváření Izraele jako náboženské komunity lidu Hospodinova.