Nebe, nebesa

heslo: nebe, nebesa

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: Nebajót
následující odkazové heslo: nebeské království      
následující heslo: Nébo

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků

1. terminologie

hebr. šámajim, řec. úranos. Stejně jako v jiných jazycích vč. češtiny má dvojí význam: a) obloha (to, co se jeví při pohledu vzhůru) a b) oblast nad světem včetně náboženských významů. Zejm. v pozdějších textech užíváno jako opisné vyjádření Boha (srv. království nebeské u Mt). Někdy opisováno slovem hebr. maróm – výsost (např. Jb 25,2; Iz 24,18.21).

Slovo klenba, hebr. raqía` je jednak technickým detailem nebe, jednak jeho synonymem (v Gn 1).

2. kosmologie

Zákl. předpoklady viz svět, odst. 3. V. t. země, voda, déšť, mrak apod..

V téměř všech výskytech v B. se mluví o nebi nerozlišeně. Struktura n. je mimo zájem bibl. autorů (což je teologicky významné). Jediným nesporným strukturním prvkem je firmamentum – klenba (viz podrobněji).

V SZ není žádná narážka na počet nebeských sfér a jejich hierarchii, ač spekulace na toto téma jsou známy z prostředí babylonského a zejm. pak helenistického, spec. gnostického. (Např. v mezop. mýtu o Etanovi jsou 3 patra nebes – nejvyšší pro boha nebe Anu; v židovské pseudepigrafní literatuře, v Talmudu i v Koránu se mluví o 7 stupních nebe.)

Jen v NZ jsou velmi nepřímé ohlasy těchto představ: třetí nebe (2K 12,2) či nad všechna nebesa (Ef 4,10). Neurčitý výraz nebesa nebes, š^emé haššámajim (Dt 10,14; 1Kr 8,27; Neh 9,6; Ž 148,4) naznačuje existenci vyšší oblasti (v jakémkoliv smyslu), ale spíše jde jen o literární formu – paralelismus. Pojem n. zpravidla označuje vše nad zemí: oblast vzduchu a mraků pod klenbou (Sd 5,4; Jr 51,9; nebeské oblaky Da 7,13), klenbu (firmamentum) s nebeskými světly (Gn 1,14) i Slunce, Měsíc, hvězdy a nebeský zástup (Dt 4,19; Iz 34,4; Da 8,10) .

V poetických textech je řada obrazů toho, jak Bůh s n. (resp. klenbou) manipuluje: roztahuje je jako plachtu či závoj (Ž 104,2; Iz 40,22), naklání je, aby sestoupil (Ž 144,5), může je protrhnout (Iz 63,19). Nebe (klenba) je upevněna na sloupech (Jb 26,11) nebo na zemi při horizontu (Př 8,27-29) – podobně jako země; oboje jako obraz spolehlivosti Božího stvoření. Jinde jsou ozvuky starších představ o nebeských zásobnících ('ócarót) vod (měchy – Jb 38,37), krup (Jb 38,22), větrů (Ž 135,7; Jr 10,13). Tyto obrazy mají mnoho paralel od ugaritských textů o Baalovi přes pseudepigrafní texty (Henoch) a germánskou mytologii až po skřítka Rákosníčka. V B. mají vesměs roli poetických vyjádření Boží moci a nevystižitelnosti.

Mechanismus pohybu nebeských světel není řešen. Buď jsou upevněna na klenbě (Gn 1,14), nebo běží nebesy (Sd 5,20; Ž 19,5-7; Kaz 1,5).

Není zmíněna mesopotamská představa nebeských obydlí božstev a jejich hvězdných (přesněji: planetárních) reprezentací. Ani všeobecně rozšířená představa, že dění na ze mi je odrazem dění na nebi. (Jak na nebi, tak na zemi. – V eposu Enuma eliš vytvořil Marduk zemi jako zrcadlo nebe.) Objevuje se jen v souvislosti polemiky s pohanským věštěním (Iz 47,13). V. t. astrologie.

3. teologie

3.1. Starý zákon

Již na první pohled překvapuje nezájem B. o n. jako o samostatné téma. Z náboženského hlediska postrádá n. jakoukoliv zajímavost. (!) Buď je – ve stvořitelském kontextu – jmenováno spolu se zemí jako rovnocenná část stvoření (Gn 1,1; Ex 20,11; Dt 4,26; Iz 45,18), nebo je kulisou dění – příběhu odehrávajícího se na zemi. V textech, které jsou těžištěm SZ (Zákon, Přední proroci) se o nebi mluví zcela marginálně, pokud vůbec. Bůh nemá k nebi žádný zvláštní vztah.

Jinak je tomu v textech poetických: Hospodin burácí z nebe (1S 2,10), má na nebesích trůn (Ž 11,4; 33,14; Iz 66,1), pohlíží z nebe (Ž 14,2; Iz 63,15; Pl 3,50), v nebesích stojí jeho slovo (Ž 119,89) apod. Některé barvitější obrazy evokují představu Božího nebeského paláce (Ž 104,3; Am 9,6). Smyslem těchto (menšinových) textů je vždy zdůraznění Boží svrchovanosti a srovnání s lidskou omezeností. Jinak i v poetických textech vystupuje nebe převážně jen v paralele se zemí (Ž 135,6, Př 3,19 apod.).

Tato skutečnost je ještě překvapivější v sz. textech eschatologických – ani tam nehraje nebe žádnou zvláštní roli v Boží aktivitě (jako v NZ), ale je jejím předmětem stejně jako země, moře etc. (Iz 24,21; 44,23; 51,6; Jl 4,16).

Přece se však vyskytuje vazba Bůh nebes, ovšem příznačně v pozdních textech a v ústech neizraelců či v rozhovoru s nimi: Hospodina tak titulují perští králové Kýros (2Pa 36,23; Ezd 1,2) a Artaxerxés (Ezd 7,23), Nehemjáš v odpovědi Sanbalatovi (Neh 2,20) a Daniel mluvící s králem Nebúkadnesarem (Da 2,37.44).

V několika literárně odvážnějších textech se vypráví příběh odehrávající se v Božím (nebeském) obydlí: Hospodin na trůně, obklopený nebeským zástupem, v Míkajášově proroctví Achabovi (1Kr 22,19); zejm. Ezechielovo vidění Božího nebeského trůnu s cheruby a kosmickými bytostmi (Ez 1; 10). Naproti tomu u známého Izajášova vidění Boha (Iz 6,1-3) jakákoliv zmínka o n. chybí, stejně jako u schůzky Boha se syny božími a satanem v Jb 1,6-12; 2,1-2 či v Zacharjášově vidění v Za 3,1. V Jb 22,12-14 je výmluvný obraz Boha, který se prochází po obvodu nebes a skrz mraky nemůže nic vidět – jako ukázka nemoudrého uvažování.

Zvláštním jevem je nanebevzetí Elijášovo (2Kr 2,1.11) – zatímco u nanebevzetí Henochova (Gn 5,24) není o nebi v textu sebemenší zmínka a jde o pozdní projekci vykladačů (jíž se i nz. citace Žd 11,5 a Ju 1,14 vyhýbají).

Souhrnem: Sz. odkazy na nebe jsou demytologizací (viz mýtus). Bůh transcenduje i nebe – ani nebesa nebes ho neobsáhnou (1Kr 8,27) a n. není teologicky významné. Na n. není nic, co by mělo být uctíváno (Dt 4,19).

3.2. Nový zákon

V judaismu je termín n. užíván často zástupně místo JHWH/Bůh. V textu SZ je to pouze v Da 4,23, zato často v NZ (např. Mt 21,25; 23,22; L 15,21; J 3,27). V kázání mluví Ježíš podle Marka a Lukáše o království Božím, podle Matouše (pro Židy) o království nebeském (srv. Mk 1,15 par. Mt 3,2; Mk 4,11 par. Mt 13,11 etc.).

Bůh je v NZ již těsněji spojen s n. Otevřené n. znamená Boží akci (např. při Ježíšově křtu, Mt 3,16n), legitimizuje Ježíše jako Mesiáše (J 1,51); Pavel se odvolává na nebeské vidění (Sk 26,19). Otec náš je v/na nebesích (Mt 6,9 a par.). Proto je n. jevištěm Božích znamení, většinou zn. soudu (L 21,11.25; Zj 15,1). Z nebe přijde Pán Ježíš se svými anděly, aby osvobodil utiskované (2Te 1,7).

NZ pracuje se židovskými představami (helénistického původu) o nebeských bytostech a mocnostech (Ef 1,20n). Ty nemusí být dobré (Ř 8,38n; Ef 6,12) – představa nebe jako harmonické idyly je vyhrazena až pro eschatologické nové nebe. V eschatologickém soudu budou souzeni i andělé (Mk 13,25; 1P 3,22), a to nejen padlí (2Pt 2,4). Dokonce se nebeské vlády a mocnosti mají o Bohu poučit od církve (Ef 3,10)! Tyto nebeské mocnosti nemusí mít osobní charakter a být jen naivní představou, lze je interpretovat i v moderních psychologicko-sociologických kategoriích (např. Zeitgeist). V každém případě je jejich závažnost relativizována, jsou v Kristu již přemoženy a zbaveny moci (Ko 2,8.15).

Podobně se běžně pracuje s představou nebeských andělů (Mt 18,10; 22,30), kteří plní důležité úkoly. Oznamují narození Ježíše (L 2,13-15), při vzkříšení anděl sestupuje s nebe (Mt 28,2), mají mnoho rolí při eschatol. soudu (Mt 24,31; Zj 10,1; 20,1 aj.).

Eschatologická katastrofa a obnova se týká i nebe. Nebe a země byly spolu stvořeny, spolu budou zničeny (Mt 24,29.35) i vykoupeny a obnoveny (Zj 21,1). Již v tomto mezidobí je však v n. o výsledku rozhodnuto – satan je svržen (L 10,18), Ježíš vstoupil na nebe a sedí na boží Pravici (Sk 1,9-11; Ř 8,34). I nebe je účastné eschatologického napětí a nejednoznačnosti tohoto věku.

V. t. čas, odst. 3.2., svět, odst. 5.; vztah n. a země v NZ v. t. země, odst. 3.