Astrologie

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: astrologie

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: Assos        
následující heslo: Asverus

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
V Bibli je zmiňována řada věštebných (divinačních) technik, které byly ve starověkém Předním východě rozšířené. Kupodivu se mezi nimi nevyskytuje věštění podle planet či hvězd. Příslušné termíny v Da 5,7 podle ČEP (hvězdopravci, planetáři) jsou volným výkladem a projekcí. V příběhu, umístěném do prostředí novobabylónského královského dvora, jsou vyjmenované profese, které jsou jen kontrastním pozadím k roli Danielově.

Věštění z jevů na nebi však bylo ve starověké Mezopotámii a v hel. světě široce pěstováno. Jeho vývoj má dvě základní etapy.

1. Babylónská nebeská omina (1. p. omen – lat. termín): mimořádné nebeské jevy jsou vykládány jako božská znamení. Vedle zatmění Slunce a Měsíce, nápadných konjunkcí nebo časů východu planet apod. se pracuje s jevy meteorologickými (halové jevy, duha, bouře, mraky apod.). Výklady mají charakter kasuistik: jestliže nastane jev X zároveň s jevem Y, znamená to, že nastane Z. Věštby se kombinovaly s jinými věšteckými technikami (např. drobopravectvím – haruspiciem) a s magickými úkony, které mají nepříznivou věštbu neutralizovat.

Věštby se týkají výlučně veřejných záležitostí států, měst, králů. Nejstarší doklady jsou na akkadských starobabylónských tabulkách. Během tisíciletého vývoje se metodika ustálila. Je shrnuta v normativním díle Enuma Anu Enlil, které se v úplnosti zachovalo v Aššurbanipalově knihově v Ninive. Jeho vliv je zřetelný i v pozdější době. V této fázi (tj. až do sklonku perské doby, cca 400 př. n. l.) nemají nebeská omina nic společného s oborem, který je dodnes pěstován jako astrologie.

2. Hel. astrologie zabývající se výkladem osobních horoskopů, tj. předpovědí z postavení planet v okamžiku narození kteréhokoliv jednotlivce. Pracuje se s ekliptikou (průsečnicí, v níž rovina dráhy Země kolem Slunce protíná světovou sféru) rozdělenou do 12 znamení (zvířetníku / zodiaku) a pozicemi všech známých planet, mezi které byly počítány i Slunce a Měsíc, a to jednak vůči znamením zvěrokruhu, jednak vůči obzoru (zejm. východy a západy). Vedle výkladů osobních horoskopů se nadále pěstovaly předpovědi mundánní pro veřejnou sféru z postavení planet ve významných momentech. V jejich výkladu je patrný vliv Enuma Anu Enlil, filozoficky však souvisejí s horoskopickou astrologií. Katarchická astrologie se zabývala předpovědí vhodné doby k různým aktivitám. Astrologie se velmi rychle etablovala jako všeobecně přijímaná metoda. Její kodifikace v Ptolemaiově Tetrabiblu (Čtyři knihy o astrologii, cca 150 n. l.) je dodnes akceptována jako základ novověké astrologie.

Hel. astrologické prameny se často odvolávají na babylónské či egyptské kořeny a tradice. To bylo však obvyklé u všech oborů, které měly mít ráz starobylosti. Jedná se však spíše o reakci na společenskou objednávku než o reálnou kontinuitu.

Na astrologii v dnešním smyslu slova není v Bibli žádná narážka. Starozákonní polemiky a zákazy se týkají dvou oblastí: 1. Kultu, tj. uctívání nebeských těles jako božstev a přinášení jim obětí (Dt 4,19; 17,3; Jr 8,1-2 aj.). 2. Všech forem věštění (Dt 18,10.14). Zde může být v pozadí představa babylónských nebeských omin. Jediným místem, kde by v pozadí mohl být horoskop, je hvězda betlémská v Mt 2. Pro výklad dotyčného oddílu to však nemá význam.

Sr. věštec, věštit.