Kněz: Porovnání verzí

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
ebs>Moravec
Bez shrnutí editace
 
m (naimportována 1 revize)
 
(Žádný rozdíl)

Aktuální verze z 28. 3. 2023, 12:20

heslo: kněz

autor: Ber Viktor
autor: Horák Ladislav  
       
předcházející heslo: kmín        
následující heslo: kněžka

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. kóhén.

Kněz byl prostředníkem mezi lidstvem a božstvem. Ve Starém zákoně stejný výraz odkazuje ke kněžím Boha Izraele (Hospodina) i ke kněžím ostatních božstev (Baalovi kněží v 2Kr 10,19). Otázka původu kněžství v Izraeli není zcela jasná. Pentateuch popisuje kněžský úřad v SZ jako dědičný, odvozuje jej od postavy Árona a jeho synů, kteří pocházeli z kmene Lévi. Také ostatní lévijci plnili funkce podobné kněžským, i když měli být kněžím podřízeni (Nu 3,9; 8,19). Deuteronomium rozlišuje kněží a lévijce (Dt 18,3.6), mluví však i o lévijských kněžích (Dt 18,1; 24,8; 27,9) a místy naznačuje kněžství všech lévijců (Dt 18,1). Kniha Ezechiel pak přisuzuje zvláštní úlohu lévijským kněžím Sádokovcům (Ez 44,15), přičemž dle 1Pa 5,27-41 byl Sádok z rodu Áronova. Starý zákon dále zná kněžské rodiny u jednotlivých svatyň (v. t. svatý, svatyně), které Izrael zřejmě převzal pro službu Hospodinu (Šílo, kde sloužili élíjovci (1S 1-4, v. t. Élí), Nób -- Achímelekovci (1S 21-22). V Jeruzalémě David a Šalomoun asi navázali na tamní tradici malkísedekovskou (Ž 110, v. t. Malkísedek) -- jakýsi náznak toho se zachoval ve změně kněžství: po zapuzení Ebjátara (1Kr 2,25nn) zůstává knězem Sádok (2S 8,17; 1Kr 1,8).

Kněz byl především tím, kdo prostředkoval mezi oblastí posvátnou (viz svatý) a profánní. Směrem k lidu prostředkoval přítomnost božstva, což měla symbolizovat nádhera roucha a vůbec vyšší stupeň svatosti kněží. Jako prostředník mohl kněz tlumočit Boží vůli lidu formou orákula (1S 1,17), někdy s pomocí efódu s urím a tumím (1S 23,6-12; sr. Ex 28,30), kněz dle zákona rozhodoval v otázkách kultické čistoty (Lv 10,10; 13,2.5.7; Ag 2,11; sr. Mk 1,40nn; v. t. očistit), kněží rozhodovali i složitější právní záležitosti (Dt 17,9), v neposlední řadě kněží prostředkovali lidu Boží požehnání (Nu 6,22-27). Dle Mal 2,7 je kněz přímo poslem Hospodinovým.

Směrem k božstvu kněží zastupovali lid, nejčastěji v souvislosti s přinášením obětí (Lv 1-7) a smírčími obřady (Lv 4,20.26.35 aj., v. t. smírčí oběť). Mezi další úkoly kněží dle příslušných textů Pentateuchu patřilo opatrování ohně na oltáři pro zápalné oběti (Lv 6,5), pálení kadidla a doplňování oleje do lamp (Ex 30,7-8; Lv 24,2-4), obětování předepsané pravidelné oběti ráno i večer (Ex 29,38-42) a každotýdenní péče posvátné chleby (Lv 24,5-8).

O knězi a pro něj platily zvláštní předpisy o čistotě, aby byl schopen kněžské služby. Ty se týkaly i jeho manželství (Lv 21,4.7) a představovali přísnější nároky na jeho rodinu (Lv 21,9 sr. Dt 22,20n). Nesměl být postižen žádnou tělesnou vadou či neduhem (Lv 21,16-24), nesměl se dotýkat mrtvol (Lv 21,1) kromě nejbližších příbuzných (Lv 21,2-3). I svým kněžským rouchem (Ex 28) byl odlišen a oddělen od světské oblasti jako příslušník skupiny, která se mohla stýkat s posvátnem. Tomu sloužil i obřad uvedení do služby (Lv 8,12nn). Význam kněze vzrůstal za království a to především v Jeruzalémě a pak zvlášť po Jóšijášově reformě, když byl jeruzalémský chrám prohlášen za jediné právoplatné místo, které Hospodin vyvolil (Dt 12,11). Kněží svatyň, které se staly nelegitimními, jako posvátná návrší (2K 23,8), byli převedeni do Jeruzaléma a vykonávali jen vedlejší služby (2Kr 23,9). Po Jóšijášově smrti (r. 609) chrám zůstal jako ústřední svatyně -- ale na povrch vyšly záporné důsledky soustředění do Jeruzaléma (Jr 7,3nn).

Kněží byli rozděleni do 24 oddílů (1Pa 24,7-8), každý byl týden ve službě v Jeruzalémě -- jinak bydleli ve svých vesnicích poblíž Jeruzaléma. I tam ovšem byli kněžími a byli k dispozici těm, kdo je potřebovali (sr. uzdravený malomocný Mk 1,40nn).

V čele jeruzalémských kněží byl velekněz, který se zvlášť po zajetí stal představitelem lidu se značnými pravomocemi. Na velekněze byly kladeny ještě vyšší požadavky svatosti (Lv 21,10-15). Velekněz je označen jako přední mezi svými bratry, jeho iniciace se děje vylitím oleje pomazání na jeho hlavu a symbolem jeho úřadu je zvláštní roucho (Lv 21,10). Je označován porůznu jako velekněz (hakóhén hagádól), hlavní kněz (hakóhén hároš, Jr 52,24), pomazaný kněz (hakóhén hamašíach, Lv 4,3) či pouze kněz (Ex 31,10). Jedinečná role velekněze (pomazaného kněze, Lv 16,32) je popisována v rituálu smíření a očištění celé komunity (Lv 16, viz Den smíření). Smrt velekněze představovala konec epochy spojený s částečnou amnestií -- kdo se provinil zabitím mohl se z útočištného města (viz města útočištná vrátit opět domů (Nu 35,25; Joz 20,6). Další hierarchii v rámci kněžstva naznačují označení druhý kněz (Jr 52,24; 2Kr 25,18) a starší kněží (ziqné hakohaním).

Kněz byl stálou připomínkou Izraeli, že celý lid je povolán, aby se stal královstvím kněží jako zvláštní vlastnictví Hospodinovo. Cesta k tomuto cíli byla poslušnost a věrnost smlouvě, kterou Hospodin lidu dal jednou pro vždy (Ex 19,4nn). Na to navazuje Nový zákon, když toto určení vztahuje na lid nové smlouvy -- na věřící v Ježíše Krista (1Pt 2,9nn; Zj 1,4). V epištole Židům je Ježíš chápán jako pravý velekněz, který místo oběti zvířete obětoval sám sebe a tak mohl vstoupit až před Boží tvář, je Synem Božím (Žd 4,14-9,27).