Jericho

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Jericho

autor: Sláma Petr    
       
předcházející heslo: Jeremjáš
následující odkazové heslo: Jeroboám      
následující heslo: Jerócham

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. lok. jm., město položené asi 11 km sz. od severního cípu Mrtvého moře, 8 km záp. od řeky Jordán; název souvisí s hebr. jerach, měsíc. Bývá rovněž nazýváno Městem palem, zřejmě podle datlových palem, které se v okolí pěstují (podle Josepha zde rostou na nejúrodnější půdě v Judsku nesčetné datlovníky a balzámovníky, VŽ 1,138) Je městem, podle něhož jsou lokalizovány události ke konci Pentateuchu a s nímž se Izrael jako s prvním setkává po vstupu do zaslíbené země. Jeho dobytí, vedené Jozuem, které má více než co jiného charakter náboženské poutě (Joz 2 a Joz 6-7), předznamenává důležité téma Předních proroků: jak Izrael získal svou zemi a jak o ní zase přišel. Příběh je programovým prohlášením, podle něhož si Izrael musí zaslíbenou zemi vybojovat na nepříteli mnohem silnějším, než je sám, tento boj však spočívá v poslušnosti Hospodinových přikázání. Další biblické podání kolísá pokud jde o přináležitost Jericha. Podle Joz 16,1 a Joz 7 tvoří hranici území kmene Efraim, podle Joz 18,21 náleží Benjamínovi, podle 1Kr 16,34 je znovu vybudováno ze severního Bét-el. Po porážce Jeruzaléma zde Kaldejci zajmou prchajícího judského krále Sidkijáše (2Kr 25,5). V poexilní době se muži z J. účastní budování jeruzalémských hradeb (Neh 3,2). V J. je svým zetěm Ptolemaiem popraven velekněz Šimeón Makabejský (1Ma 16,11-17), z líčení Josepha Flavia víme, že se zde v boji o trůn utkají synové Alexandra Janaje Hyrkanos a Aristobúlos (VŽ 1,120), že z něj římský vojevůdce Gabinius činí jedno z pěti správních měst Judska, že nad městem Herodes buduje pevnost a že ve městě nechává utopit nastupujícího velekněze Aristobúla II. (Ant 15,55), že zde sám umírá (VŽ 1,659-673) a že koncem protiřímského povstání je město vypleněno Vespasiánovými vojsky (VŽ 4,451). V J. podle Mk 10,46-52 par uzdravuje Ježíš slepého žebráka Bartimaia, zde podle L 19,1-10 navštěvuje celníka Zachea, na cestu z Jeruzaléma do J. situuje Ježíš své podobenství o milosrdném Samařanu (L 10,25-37). Archeologický průzkum se v J., resp. na pahorku Tel es-Sultan, místě starověkého města vzdáleném asi 2 km sv. od moderního palestinského J., provádí od konce 19.stol. (vystřídali se zde archeologové zvučných jmen: Charles Warren, Ernest Sellin a Carl Watzinger, John Garstang a zejména Kathleen M. Kanyonová). K nejstaršímu osídlení pahorku se zřídlem pramenité vody dochází už koncem 10.tis. př. n. l. Tvoří ho příslušníci tzv. natufského typu člověka (nazvaného podle kosterních nálezů ve Wadí en-Natuf asi 25 km sz. od Jeruzaléma). V průběhu 7.tis. př. n. l. na místě žilo až 2000 lidí, z této doby byly objeveny zbytky osmimetrové věže s vnitřním schodištěm. Kulturu z let 7000 – 5200 charakterizuje zvýšená míra společenského života (domy budovány okolo prostranství, na němž byla ohniště), doprovázená zřejmě bohatým náboženským životem (hliněné figurky; sochy životní velikosti; lidské lebky, realisticky dotvořené sádrou; pohřbívání pod domácím prahem). Náhlý konec této kultury, způsobený zemětřesením nebo nájezdem nepřátel, uvolní prostor přechodné nižší kultuře, po níž koncem 4.tis. následuje kultura ranné doby bronzové. Tito lidé pohřbívají své mrtvé do skalních jeskyní, používají pálené cihly, keramiku a měď. Ke konci doby bronzové je na místě patrný kulturní vliv Egypta (množství skarabeů). Kolem poloviny 16.st. př. n. l. je město zničeno ohněm, patrně v souvislosti s vyháněním Hyksósů z Egypta, poté je na menší ploše osídleno nižší kulturou a ve 13.st. př. n. l., tedy v době předpokládaného dobývání města Izraelci vedenými Jozuem, zřejmě zcela opuštěno. Znovu osídleno bylo nejspíše až za krále Achaba v 9.st. př. n. l., archeologické stopy dokládají jednoznačně až osídlení 7.st. př. n. l.