Zázrak
heslo: zázrak
autor: Pokorný Petr
předcházející heslo: zavrhnout, zavržení
následující heslo: zbožnost
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
(Obsah: A. Problém, B. Terminologie, C. Teologie narativních tradic o zázracích, ca. Přírodní zázraky, cb. Dějinné mocné činy Boží cc. Stvoření a eschatologie, cd. Biblická uzdravování, ce. Vzkříšení, D. Závěry, E. Přehled textů)
1. Problém
Z. je dnešní označení několika skupin neobvyklých jevů, z nichž některé byly již v nz. době označovány ekvivalenty totoho českého výrazu (z.). Jejich společným znakem je, že jsou to jevy vnímané smysly, působící neobvykle, vyvolávající údiv, strach či zděšení. Jejich označení zvláštním výrazem předpokládá již elementární kritické myšlení, které z. odlišuje od známých a opakujících se přírodních jevů. O z. se v Bibli, podobně jako ve všech kulturách, často mluví i v přeneseném smyslu. Metodicky je dobré vyjít od nz. termínů, které jsou zřetelněji odlišeny, a postupovat zpět k sz. tradicím, na něž nz. vyprávění o zázracích mohla navazovat. Vzhledem k šíři předmětu se musíme soustředit na základní problém, jímž je role z. ve vztahu k Bohu, při utváření modelů lidské naděje a v pohledu na dějiny a na svět. Závažným problémem, k němuž budeme především směřovat je role z. v působení Ježíšově. Jiné jevy, které dnes také označujeme výrazem Z. budeme pojednávat pod jednotlivými hesly, na které odkazujeme (navíc např. zaříkávat, kouzlo).
2. Terminologie
Českému pojmu z. odpovídá snad nejvíce výraz thayma – div; tento výraz a odvozená slovesa (divit se) jsou v řečtině známa od jejích nejstarších dokladů. Substantivum thayma se v NZ sice vyskytuje jen v přeneseném smyslu (není divu
v 2K 11,14) a ve smyslu údiv ve Zj 17,6 (podobný význam má thambos, např. L 5,9 – ČEP úžas
), ale sloveso thaumazó (z části s předponami), – divit se, se vyskytuje v NZ 42×, především jako výraz údivu nad Ježíšovými nečekanými činy. Ty jsou tak nepřímo označeny jako divy, např. Mk 5,20; Mt 9,33; L 11,14. U tzv. přírodních zázraků je údiv bezprostředně spojen se strachem – L 8,25. Podobný význam má sloveso thambúmai – žasnout (ČEP). Dle L 4,22 aj.) platí údiv především Ježíšovým slovům jako něčemu neslýchanému. Vždy jdeo něco, co se odlišuje od očekávání: Ježíš se diví víře pohana (L 7,9par.) a na druhé straně nevěře Nazaretských (Mk 6,6; ČEP překládá v obou případech podivit se
). V LXX mají tyto výrazy jiný význam, většinou jsou překladem výrazů odvozených v hebr. od kořene n-s-h + substantivum (nejčastěji tvář
) apod., které vyjadřují citový vztah. Jejich volba pro údiv a až šok je v NZ ovlivněna užitím těchto ř. výrazů v helénistickém prostředí. Jen některé výskyty slovesa thaumazó mají v LXX hebr. ekvivalenty takového významu. Jsou to š-m-m (např. Jb 18,20 – hrůza nad trestem pro svévolníka; Lv 26,32 – ČEP strnout
), t-m-h (např. Ž 48,6 hrůza před Hospodinovým hěvem; ČEP i zde strnout
). Terminologie je v tomto případě volena pod vlivem Ježíšova působení, jehož jednání, výsledky jeho činů, výroky i učení narušovaly dané představy.
Druhý výraz užívaný zvláště pro Ježíšovy mocné činy
je sémeion, většinou překládaný doslova jako (zázračné) znamení (hebr. Ţót). I v tomto případě jde o pojem známý v helénistickém prostředí, ale jeho inspirací jsou sz. znamení, která měla v podstatě prorocký charakter. Prorok Achijáš si roztrhá na dvanáct kusů svůj plášť a deset z nich dá králi Jarobeámovi, aby tak naznačil, že mu připadne území desíti kmenů Izraele (1Kr 11,29nn a známa jsou další znamení proroků (Iz 8,1nn; 20,1nn; Jr 19,1nn; 27,1nn;.32,6nn; Ez 4-5;24,15nn; Oz 1-34). Sz znamení nemusela mít charakter z., ale k něčemu mimořádnému odkazovala: obřízka byla znamením smlouvy Hospodinovy s jeho lidem (Gn 17,11), podobně jako den odpočinutí (sobota – Ex 31,13.17). NZ zná podobná prorocká znamení Ježíšova, ale znameními je nenazývá. S touto sz tradicí znamení jej spojuje jen odkaz k něčemu vyššímu, závažnějšímu, k Božímu projevu, který přesahuje běžné představy. Termín sémeion, který se v evangeliích vyskytuje 48× a u Pavla 6×, označuje často skutečně nečekaný, zázračný jev, odkazující k ještě vyšší nečekané a divuplné skutečnosti: např. J 2,11 (proměnění vody ve víno jako znamení mesianity Ježíšovy); Sk 4,16 (uzdravení chromého jako znamení víry v Ježíše Krista, podobně jako v Ř 15,19). Teologie znamení je rozvinuta v Janově evangeliu. Typickým výrazem pro z. Ježíšovy je dynamis mocný čin (mocnost), v NZ 118×, ve smyslu z.: Mk 6,2; L 24,19 dynatos; Sk 6,8: Štěpán plný moci
(dynamis) konal divy (terata od teras) a znamení (sémeia), pro SZ viz moc, síla. Pokud jde o jednotlivý mimořádný čin, je jeho označení jako dynamis odkazem ke stvořitelské moci Boží, která se v něm přinejmenším nepřímo projevuje.
Jako poslední termín je třeba připomenout ř. termín teras, který označuje věc budící hrůzu, strašnou či šokující (v SZ hebr. mófét) – zázrak, většinou v podobě mirákula, často užíváno i pro z. jako apokalyptická znamení (Mt 23,24; Sk 2,43).
Všechny tyto termíny jsou příležitostně užívány pro některé nečekané nebo neobvyklé Ježíšovy činy, ale nejsou důsledně užívány jako jejich skupinové (kategoriální) označení. O Ježíšových z. se tedy mluví tak, že jsou popisovány na základě tradičních vyprávění a hodnocení podle aktuální zkušenosti víry biblických svědků. Vlastní teologická funkce z. se vyjadřuje způsobem podání, kontextem a event. komentářem vypravěče.
3. Teologie narativních tradic o zázracích
Otázka z je teologickou (a nejen religionistickou) otázkou proto, že o z. se v Bibli mluví téměř výlučně v souvislosti s Bohem a jeho vztahem k člověku. Z. hraje teologickou roli a jako takový je vědomě hodnocen. Je samozřejmě potřeba si uvědomit, že celý starověk měl: a) Jinak probíhající hranici mezi zázrakem a přirozeným děním, než dnešek. Co bychom nazvali významným činem (např. vojenské vítězství, vztyčení významné stavby, závažné rozhodnutí), mohlo tehdy být označeno jako z. b) Pro z. bylo místo v tehdejším obrazu mytickém světa (mýtus). To však neznamená, že by starověk neznal kritiku z., a to jak filozofickou (epikureismus, Lukianos), tak teologickou (viz níže).
3.1. Přírodní zázraky
Nápadné přírodní zázraky jako přechod Rákosového moře, zejména v podání Kněžského kodexu, podle něhož tvořila voda stěnu po obou stranách cesty (Ex 14,22b) nebo zastavení slunce při bitvě v Gibeón (Joz 10,12b-13a), obě složené z několika vrstev, mají ukázat převahu Hospodina nad přírodními silami a jevy, z nichž některé (slunce) byly uctívány jako božstva. Jako boží trest jsou v knize Genesis interpretovány i zátopy, o nichž kolovaly tradice téměř po celém tehdy známém světě (pověst o potopě: Gn 7 – 8). Její nejstarší podoba je zachycena v Eposu o Gilgamešovi (Asyrská verze ta. XI, starobab. verze tab. III). V Bibli je tato pověst nově intepretována (v Gn 6-9 se prolínají dvě staší verze: z pramenu Jahvista a Kněžský kodex). Potopa tu není osudovou pohromou pro lidi i pro samotné bohy. Hospodin je nad vodami potopy a může jim učinit konec. V komentujícím závěru této poměrně pozdní tradice, která se zrodila v babylónském zajetí však čteme o Boží smlouvě s Noemem (Noachem), za jejíž znamení byla vyhlášena duha. Podle ní Bůh nezpůsobí další potopu (Gn 9,1-17) a léto i zima, den i noc nikdy nepřestanou
(Gn 8,22). To je závažný závěr, podle něho nelze přírodní katastrofy chápat jako trest a spojovat víru s trestajícími zázraky vůbec. V pozdější době a v malém lze tento posun sledovat srovnáním proroka Elijáše (Eliáše), který seslal oheň na královy vojáky (1Kr 1,9-17) či trestu Božího na zlořečené chlapce, kteří se posmívali Elíšovi a roztrhaly je za to medvědice (2Kr 2,23-25), s Ježíšovým odmítnutím potrestat samařské vesnice, které ho nepřijaly (L 9,51-56, podle některých majuskulních rukopisů je ve v. 54 výslovný odkaz na jednání Eliášovo). Drobné přírodní zázraky (např. vyplavavší sekyra
– 2Kr 6,1-7) legitimují své původce jako Boží služebníky a mají být příkladem pomoci. Jinak řečeno lidové prvky vyprávění jsou tu literárně zpracovány jako modely prorockých znamení, jiné, jako zemětřesení, které pomáhá literárním hrdinům vyprávění (Sk 16,25-34), Boží poslové, andělé (Mt 28,2, podobně Petrovo evang. a apokryfní Pilátovský cyklus; sr. Sk 12,1-9) patří k dramatickým motivům vyprávění i literatury. Přírodní zázraky jsou v evangeliích Mk 4,35-41parr. vyprávěny jako ujištění o naději víry, které převažuje všechna ohrožení a sahá za náš horizont. V Markově verzi je role zázraku relativizována s výčitkou Ježíšovým žákům: Proč jste tak ustrašení? Což nemáte víru?
(v.40). Nasycení zástupů (Mk 6,30-44parr.; 8,1-10parr.) je již zřetelně podáno jako usměrnění zástupu, který snad čekal nápadné mesiášské činy a místo toho se stává účastníkem eucharistického stolování s Ježíšem, z něhož dokonalé (nevyčerpatelné) množství (dvanáct) porcí zbývá pro pozdější komunikanty. Vlastní dějová podstata příběhů o přírodních zázracích Ježíšových je natolik zastřena silnou interpretační vrstvou významů, které z nich církev již v době jejich sepsání vytěžila, že ji nedovedeme historicky rekonstruovat. Zato můžeme, ba musíme předpokládat, že syrofenická žena (Mk 7,24-30par.), která pro sebe a své nemocné dítě žádá o drobty (ř. psichia) ze stolu (Božích) dětí, prosí ve skutečnosti o porce (ř. klasmata) posbírané po stolování zástupů, porce (hostie), jejichž zásoba je nevyčerpatelná. Přírodní zázraky se tak stávají obrazem pomoci, společenství a naděje, aniž by přestaly být spojeny s tímto světem coby stvořením Božím.
3.2. Dějinné mocné činy
Větší význam než kterýkoli přírodní div mají v Bibli dějinné události, kterou jsou interpretovány jako výsledek Božího zásahu do dějin. Vyvedení z Egypta (Ex 12nn; exodus) je v životě Izraele základní událostí, která konstituovala společnou identitu různých kmenů jako Božího lidu. Exodus je doprovázen přírodními zázraky (rány egptské, přechod Rákosoým mořem, mana na poušti, voda ze skály, přechod Jordánu), ale ty jen doplňují a podtrhují základní událost vyjití, která byla výrazem společné poslušnosti Boha a opuštěním země zbožněného faraona k službě Hospodinu v zaslíbené zemi). Svátek Velikonoc (Pesach) byl opakovaným zpřítomněním této jedinečné události. Vyprávění o svatých válkách a později zázračné osvobození Jeruzaléma za Sancheríbova obležení (2Kr 19,32-37) zahrnují zázračné prvky jako odkazy na to, že osvobození jsou závislí na Hospodinu, ale vlastním zázrakem je sama dějinná událost, jejíž zázračnost je chápána v přeneseném smyslu – jako odkaz k jiné, hlubší rovině Božího působení, které se týká samotných lidských myslí a srdcí. Proto prorok Ozeáš odmítá spoléhání na zázračné Boží intervence a paroduje je (Oz 6), podobně jako Ježíš dle Mk 8,11-12par: odmítá zprostředkovat farizeům znamení z nebe, které by ho legitimovalo jako Mesiáše. Jako závěr je třeba připomenout příběh Ježíšův, který tvoří střed NZ (christologie) a je spojen s paradoxním vyhlášením ukřižovaného (kříž) Ježíše Mesiášem. To je základní událost, která v pohledu křesťanských svědků tvoří osu dějin. Ta je víc než zázraky: Židé žádají zázračná znamení (sémeia) ...ale my kážeme Krista ukřižovaného
(1K 1,22).
3.3. Stvoření a eschatologie
V pověsti o stvoření světa vytvořené spojením tradic Kněžského kodexu a Jahvisty se na první pohled celý vznik světa jeví jako zázračné dění mytického rázu. Mytický rámec je nepopíratelný, ale vlastní funkce biblického vyprávění směřuje k relativizaci mýtu: Krok po kroku ukazuje, že nebeská tělesa a jevy, která byla považována za božstva a zbožňována, nemají božskou podstatu, jsou stvořením
, které má svůj, pro lidi nedostupný ale zásadně v čase ležící začátek. Tím se otevřel nový pohled na přírodu. Popis jednotlivých etap vzniku kosmu, odvozený patrně z babylónských pramenů, je hluboce promyšlenou anticipací přírodovědných poznatků. K tomu, aby mohli akcentovat základní výroky své víry, vybrali Izraelští učenci jako výchozí materiál velké texty kultury, do níž byli násilím přesídleni. Apokalyptické očekávání konce, kdy budou nebesa svinuta jako kniha (tj. svitek) (Zj 6,14) je protějškem teologické funkce vyprávění o stvoření světa. Naznačuje, že ani směrem dopředu
, k budoucnosti není předmětný svět věčný a božský, že má svůj čas a nemá smysl sám v sobě. Konkrétně však je apokalyptická eschatologie biblických textů teologickou reinterpretací hrůzných představ o soudově se blížících pohromách a utrpeních posledních dní. Přejímá tyto představy, ale ujišťuje čtenáře, že nejsou poslední skutečností, že na konci přijde Boží spravedlivý soud a nový věk.
3.4. Biblická uzdravování
Uzdravování nemocných (viz exorcismus, malomocenství, malomocný) bylo vedle zvěstování evangelia o království Božím základním obsahem Ježíšova vystoupení. Věnujeme mu proto samostatné heslo.
3.5. Vzkříšení z mrtvých
Zmrtvýchvstání (viz podrobněji vzkříšení) Ježíše Krista se zdá být jediným z., jehož uznávání je součástí křesťanského vyznání. Ani v tomto případě však nejde o mirákulum, ale o součást zjevení. Nejde o událost, která by měla toliko legitimovat autoritu těch, jichž se týká, a jeho povaha (je dostupné jen přes svědectví, a to svědectví o svých prvních důsledcích, jimiž bylo podle kanonických evangelií zjevení vzkříšeného Ježíše Krista) vylučuje, aby bylo chápáno jako div, mirákulum, jako zázračná resuscitace. To, že vzkříšení patří k zjevení znamená, že je jedinečným odhalení skutečnosti, která samo zjevení přesahuje, zjevením povahy Božího jednání, které otvírá naději vzkříšení všem lidem (1K 6,14 aj.), takže Bůh se tím zjevuje jako ten, který křísí mrtvé
(2K 1,9).
4. Závěry
Velká část biblických textů, které se vztahují k z., je ovlivněna látkami vyprávění a literárními formami svých dob a prostředí. Bibličtí autoři pracovali nejen s jazykem, ale i s obrazem světa svého okolí. Tuto tradici však nově interpretovali tak, aby se mohla stát nositelem svědectví o jejich náboženské zkušenosti. Základní teologické výroky víry Izraele i vznikající církve zázračné představy svého okolí přetvářejí, zvnitřňují, ohýbají
a usurpují
pro své cíle, takže magické prvky jsou důsledně eliminovány a kříž Kristův
se stává předmětem zvěstování. Prvním křesťanským svědkům záleží na tom, aby smrt nebyla hranicí zázraku (viz uzdravování). V jejich pohledu se víra stává předpokladem k poznání nejhlubší skutečnosti a nevěra něčím podivným, nepřirozeným a záhadným a z. znamením otevřenosti našeho světa. Vedle této teologické dimenze zázračných příběhů je tu však jako nepominutelné jádro stopa skutečných mimořádných událostí, konkrétních zázraků v užším smyslu tohoto slova. Nedovedeme je kategorizovat, protože jen výjimečně slouží jako vnější potvrzení víry a někdy se takové funkci vysloveně vzpírají (mesiášské tajemství
, viz Markovo evangelium,5), ale nelze je odinterpretovat jako dobový prvek. Ježíš nesporně konal činy, které tehdy i dnes byly neobvyklé. Ne všichni bibličtí autoři je pokládají za neopakovatelné, jinak by raná teologická reflexe nemohla dopustit, aby s Ježíšem byl spojen výrok o věřících, kteří budou konat větší činy, než on sám (J 14,12). Nedovedeme určit jejich vnější charakter, ale je zřejmé, že tradice o jeho mocných činech má reálný základ, který stále brání ideologizaci světového obrazu a nomologickému (ze zákonitostí
odvozenému) výkladu dějin. Na jedné straně jsou Ježíšovy z. líčeny jako svědectví o jeho blízkosti k Stvořiteli, na druhé straně se stále pohybují na hranici možného (Ježíš např. nenapravuje useknutou hlavu), i když tuto hranici v určitých případech těsně překračují (právě umřela, již je v rozkladu). Z hlediska výroků o větších činech je možné z. Ježíšovy chápat i jako mobilizaci lidských rezerv, které jsou u lidí zasuty hříchem, jejich odcizením Bohu. Zázraky zcela zcela absurdní (záchrana života pokropením useknuté hlavy živou vodou) Bible nezná. Nápadné je, že v NZ zcela chybí zázraky demonstrativní nebo samoúčelné, jak je známe například z Asklépiova kultu té doby (např. spojení prasklého džbánu) a stejně tak zázraky trestající, o nichž jsme mluvili výše pod bodem 3.1.
Hluboký odstup od zázraku jako mirákula, biblická kritika tzv. víry
v zázraky a vědomá otevřenost obrazu světa, která se projevuje záměrnou prací s podobenstvími a metaforami (evangelisté o většině zázraků vyprávějí tak, že se současně rozbíhá jejich zvnitřňující a metaforický výklad, který dosud převažuje v křesťanských kázáních), vedou k tomu, abychom poznávali, jak právě+ biblické myšlení razilo cestu rozhovoru víry s přírodními vědami. Jakýkoli argument zázrakem nebo boží intervencí tam, kde nestačí svědectví víry a jakékoli apriorní odmítnutí kritiky zázraku je z hlediska víry únikem od odpovědnosti a pověrou.
5. Přehled textů
Závěrem (neúplný) přehled biblických textů jednajících o z. Zahrnuty jsou jen některé odkazy k jiným textům o z., v SZ jde o výběr textů:
SZ: Ex 7 – 11; 12; 13,17 – 14,31; 16 – 17; Sd 6,11 – 7,25; 1Kr 17 – 19; 2Kr 1 – 2 (Elijášovy činy); 2,19 – 9,29 (Elíšovy činy); Ž 48; 66; 77 – 78; 99; 105 – 107; 111; 114 – 115; 118; 124; 126; 135 – 136; 145; 147; knihy Jon; Mdr 10 – 19; Sír 44 – 50; knihy Tób a Júd
NZ: Mk (a paralely) 1,23-28.29-31.32-34.30.40-45; 2,1-12; 3,1-6.10-12.15; 4,35-41; 5,1-20.21-43; 6,2.5.7.13.14n.32.44.45-52.53-56; 7,24-30.31-36.37; 8,1-10.11.14-21.22-26; 9,2-10.19-29.38-41; 10,4E6-52; 11,12-14.20-26; (16,17.20)
Q (dle Lk): 7,1-10. 21n.; 9,11; 10,13-15; 11,14.16.24.26 29-32
SLk (zvláštní látky Lk): 4,16-30; 5,1-9; 7,1-17; 8,2a; 10,9-17; 17,11-19; 22.50f.
SMt (zvláštní látky Mt): 9,27-31.32-34.35a; 11,5; 17,24-27; 19,2; 21,14
J: 2,1-12 z (= znamení).23; 4,43-54z.; 5,1-18; 6,1-15.16-21.26-51; 9,1-12; 11,1-48; 18,6; 20,30n.; 21,1-14
Další vyprávění o z.: Sk, Žd 2,4; Zj.