Mojžíš

heslo: Mojžíš

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: modloslužba        
následující heslo: Mojžíšovy knihy

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hlavní postava sz. příběhů o vyvedení Izraele z Egypta, putování pouští, daru Zákona na Sínaji a cesty do zaslíbené země (knihy Ex -- Dt). Vedle praotců Abrahama a Jákoba nejdůležitější postava zakladatelských příběhů o vzniku Izraele jako lidu Hospodinova; s jeho autoritou jsou spojena pravidla a řády pro život Izraele.

1. Jméno je odvozeno z eg. slovesa mś či mśj (rodit, narodit se) a patří k běžnému typu zkrácené formy teoforního jména; srv. eg. jména Tuth-mose (Toth je narozen), Ra-mese [pořeč. Ramses] (Ra je narozen) aj., jež u faraónů vyjadřují jejich vnímání jako božích synů. Povědomí o vazbě na eg. prostředí vyjadřuje bibl. tradice tím, že jméno M. nedává dítěti jeho otec či matka, nýbrž dcera faraónova při jeho adopci (Ex 2,10). V etymologizační formuli je jméno spojeno s vzácným hebr. slovesem m-š-h (vytahovat; srv. Ž 18,17). Hebr. tvar jména ovšem odpovídá aktivnímu participiu Vytahující, nikoli pasivnímu Vytažený; tím odkazuje spíše k roli zachránce, k níž je M. povolán a již celým svým příběhem naplňuje, než k motivu vytažení z vody ve scéně nalezení dítěte podle Ex 2,5n.

2. Postava v Pentateuchu. V příbězích Izraele jako lidu Hospodinova, které se začínají vyprávět v knize Exodus, je M. ústřední postavou, vůdcem a představitelem božího lidu. Jeho postava je natolik dominantní, že je látky knih Ex – Dt možné vnímat také jako svébytnou biografii M. Příběh jeho života je pro bibl. látky érou vzniku a formování Izraele jako lidu smlouvy. Mezi narozením a smrtí M. se odehrají nejdůležitější události sz. dějin spásy, které napořád určují náboženství Izraele: vyvedení zotročených synů Jákobových z Egypta a jejich záchrana z moci faraónovy (Ex 1-15; exodus, nadále slaveno svátkem velikonoc, v. t. Pesach), vedení a opatrování na poušti (Ex 16-19; výroční svátek stánků), dar Zákona na Sínaji a uzavření smlouvy mezi Hospodinem a jeho lidem (Ex 19 až Nu 10; zvl. Ex 20-24; výroční svátek letnic), vedení a záchrana před nepřáteli v Zajordání až po práh země zaslíbené (Nu 10,10-36,13; dar země spojen se svátkem prvotin). Kniha Deuteronomium je do této biograficko-dějepravné linie začleněna jako široce komponovaná řeč, jež pro generaci synů rekapituluje a nově interpretuje vše podstatné (Dt 1,1.5nn); celá kniha je podána jako testamentární promluva v den Mojžíšovy smrti (Dt 32,48-52; Dt 34,1-5), tedy jeho odkaz.

Jako hlavní postava konstitutivních tradic Pentateuchu plní M. rozmanité a částečně různoběžné role: je představitelem Izraelců navenek (Ex 5,1n) i vůdcovskou autoritou dovnitř (Ex 15,22), vojevůdcem (Ex 17,8; Nu 20,14), soudcem lidu (Ex 18,13n), prvním knězem (Ex 24,4n ) i předobrazem proroka (Dt 18,9n), ovšem i mimořádným divotvorcem (Ex 7,8n), v jehož činech se ukazuje Hospodinova moc (Ex 17,8n; Dt 34,10n). Některé funkce či úřady konstituuje pro Izraelce tím, že se o své pravomoci dělí či je dílčím způsobem předává (Ex 18,25; Nu 11,16n.25; Ex 27,21; Ex 28,1nn). Pro biblické látky mimo Pentateuch a pro navazující tradice je ovšem nejdůležitější úlohou M. role zákonodárce, resp. příjemce Tóry a prostředníka Hospodinova zákona zjeveného na Sínaji (srv. Ex 20,18n; Dt 5,22-33); v této jedinečné roli se stává specifickým typem, jež nemá obdobu, symbolickou figurou, jejíž jméno je těsně spojeno s funkcí Zákona (srv. již Joz 1,7-8; 2Kr 14,6; Neh 8,1; v NZ např. L 16,29.31; 24,27; Sk 21,21 aj.). Tato vazba je natolik silná, že působí i zpětně; pravidlo či ustanovení, které autoritativně platí, je pro tradici zákon M..

Mimořádnost úlohy M. je mj. vyjádřena ve vyprávění o jeho narození (Ex 2,1-10), o jeho povolání (Ex 3), o jeho smrti (Dt 32,48-52; Dt 34,1-5) a v sumárním hodnocení M. významu (Dt 34,10-12).

3. Historicky nelze život M. rekonstruovat. Základním pramenem informací jsou biblické texty, pro něž je M. identifikační figurou vybavenou řadou legendárních rysů; mimobiblické tradice a zmínky jsou na biblických závislé.

Na základě interní chronologie bibl. příběhů lze vyvodit, že doba exodu mohla být kolem r. 1430 př. n. l. (podle 1Kr 6,1 byl chrám postaven 480 let po vyjití z Eg.). S poukazem na Ex 7,7 by bylo možné dovozovat, že se Mojžíš narodil kolem roku 1510 př. n. l. Tato chronologie je ovšem nejen schematická, nýbrž i symbolická (480 = 12 x 40 let) a patří k teologii dějin deuteronomistického dějepravného díla. Nadto neodpovídá historizujícím prvkům v příbězích samých, zejm. jménům měst, jež zotročení Izraelci stavěli: Pitom a Raamses (Ex 1,11). Obě města jsou identifikovatelná ve v. deltě Nilu. Zejm. druhé z těchto měst je základem hypotézy spojující dobu Izr. v Eg. s érou Ramsese II. (1279-1213 př. n. l.), příp. jeho syna Merenptaha (1224-1204 př. n. l., srv. Merneptahova stéla). Právě tyto údaje ovšem ukazují i na problém vrstevnatosti tradice, která užívá reálie vnějšího světa: tato města jsou v Ex 1,11 označena jako města pro sklady, zásobovací základny, přičemž hebr. termín misk^enót je jazyková výpůjčka z akkadštiny ukazující na vznik hebr. textu nejspíše v 8. st. př. n. l. či později.

Z hlediska literárních dějin tradic a textů je podstatné, že nejstarší větší literární útvary, z nichž byly vytvořeny Mojžíšovy knihy v kanonické podobě, historicky pocházejí z doby o řadu století pozdější, než je hypotetická doba M.; texty tzv. Jahvisty nejspíše z 8.-7. st. př. n. l., texty deuteronomistické ze 7.-6. st. př. n. l., texty Kněžského kodexu ze 6. st. př. n. l. (z doby exilu), nejstarší komponovaný útvar zákoníku, tzv. Kniha smlouvy (Ex 20,22 – 23,33) z 8. st. př. n. l. Ani Desatero (Ex 20,2-17; Dt 5,6-21), jež bylo dříve považováno za autentický text mojžíšovské doby, není z hlediska dnešních znalostí o literárních dějinách bibl. látek možné považovat za text z 2. tis. př. n. l.; domovem řady jeho klíčových formulací je deuteronomistická dílna. Texty Pentateuchu je ovšem možné historicky spojovat s M. v tom smyslu, že se M. nejpozději v 7.-6. st. stává identifikační figurou, s níž je spojena redakce a autorita Mojžíšových knih (srv. Dt 31,2n; Dt 4,2; Dt 12,32).

Nicméně, některé danosti vyprávění o M. jsou v takovém napětí s utvářeným redakčním záměrem a s legendarizovaným obrazem vůdce Izraele, že se nabízí rozumět jim jako archaickým prvkům tradice o M., jež mohou mít historické jádro. Především je to jméno M., které navzdory hebr. etymologizaci nemůže zapřít svůj eg. původ (viz 1); je zvláštní, že v případě takto klíčové zakladatelské postavy nedochází k jejímu přejmenování (srv. praotce Izr.). Jakkoli jsou eg. jména v Palestině ve 2. tis. př. n. l. poměrně běžná a nemusejí vypovídat o eg. původu svého nositele, je cizí jméno u takto symbolické postavy nepochybně zvláštním jevem. Silnou vazbu M. na Eg. navíc výslovně vyjadřují příběhy o jeho výchově na dvoře faraónově (Ex 2,5-15). Podobně zvláštní jsou údaje o M. rodinné vazbě na Midjánce, jeho sňatek s dcerou midjánského kněze. Midjánci patří v bibl. tradici mezi nepřátele Izr. (srv. Sd 6-8; Nu 22,4n; Nu 25,6n; Iz 10,26), a to i v příbězích M. (Nu 31,1n). Osobní spřízněnost M. s Midjánci je proto motivem, který by tradice nevytvořila; může tedy mít archaické jádro související s geografickým umístěním příběhů M. v prostoru mezi j. Judskem, resp. j. Zajordáním a Eg., kde Midjánci žili. Dalším archaickým prvkem, který je spojen s působením M. a který pozdější tradice problematizuje, je bronzový had Nechuštán a jeho role v izr. kultu (srv. Nu 21,4-9 a 2Kr 18,4). Tyto prvky, jež jsou ukotveny ve starších vrstvách tradic, než je bibl. podání a jeho tendence, ovšem nestačí na to, abychom mohli prokázat historicitu postavy M., natož rekonstruovat události jeho života.

Sama bibl. tradice aktivně brání pěstování historické památky na osobu M.; například tím, že ve vyprávěních o M. uplatňuje řadu legendárních prvků a látek (např. příběh o narození Ex 2,2-10 je přímou adaptací legendy o narození Sargona Akadského [2235-2180 př. n. l.] a stěží může mít historické jádro), nebo tím, že explicitně znemožňuje identifikovat místo jeho hrobu (Dt 34,6). Biografická památka mívá totiž tradiční vazbu na hrobku osobnosti a na rituály u ní pěstované. Bibl. podání však explicitní absencí hrobu vyjadřuje zájem zdůraznit, že místem, kde se pěstuje odkaz M. a kde má jeho jméno věčnou památku, je právě Tóra, kniha zákona M. (to ovšem nezabránilo pozdější tradici, aby hrob M. identifikovala; v kraji pouště na z. od Jordánu se asi 8 km od Jericha nachází pahorek nebī mūsā s poutním kř. kostelem z 13. st.).

4. Postava biblické tradice a její dějinné působení.

4.1 V knihách SZ se mimo Pentateuch postava M. vyskytuje v ohlasech svých rolí. Zcela ovšem převažuje nepřímý odkaz na roli zákonodárce či příjemce Tóry ze Sínaje, který je vyjádřen v termínech zákon Mojžíšův / Tóra Mojžíšova (Joz 8,32; 1Kr 2,3; Ezd 3,2; Da 9,11; Mal 3,22; srv. Dt 31,9), resp. kniha zákona Mojžíšova / svitek Tóry Mojžíšovy (Joz 8,31; Joz 23,6; 2Kr 14,6; Neh 8,1; srv. Dt 31,24) či jiné variace a opisy (Joz 1,7; Joz 8,35; 2Kr 18,22 aj.). V knihách předních proroků i zadních proroků se projevuje pojetí, podle něhož jsou prorocké látky výkladem Tóry (srv. redakční rámec kánonu Proroků v Joz 1,7 a Mal 3,22; podobně Ž 1 jako úvod sbírky Spisů). Úlohu M. při vyvedení z Eg. zmiňuje Iz 63,7-13; Mi 6,4; Ž 105,24-45, v roli mocného přímluvce jej uvádí Jr 15,1 a Ž 106,23.

4.2 V deuterokanonických a pseudepigrafních spisech zcela dominuje role M. jako zákonodárce, a to jak připomínkou scény na Sínaji (2Mak 2,4n), tak zejména již ustálenou terminologií zákon M., podle zákona M. aj. (Tób 6,13; 3Ezd 7,6; Sír 24,23; Bár 2,2; PDa 13,3; PDa 13,62). U žid. autorů helénistické a římské kultury je Mojžíš představován jako kulturní osobnost, v níž se dokonale integrují znaky krále, filosofa, zákonodárce i proroka (srv. Filón, Vita Mosis II,1-7; podobně JosFl, Ant.). Jednotlivé motivy příběhu M. našly rozpracování v řadě samostatných spisů žid. i kř. provenience (Nanebevzetí M., Modlitba M., Zjevení M. aj.).

4.3 V NZ je M. také především typem izr. zákonodárce (Mk 10,3n). Reprezentuje žid. zákon (Tóru) natolik, že jeho jméno může být v příslušných kontextech užito jako náhrada termínu nomos (zákon, Tóra; L 16,29.31; L 24,27). Interpretace jednotlivých tezí a konkretizace platnosti jednotlivých ustanovení zákona M. je ovšem předmětem Ježíšova výkladu, případně předmětem sporu a disputací (Mk 12,18n aj.). Zjevení M. a Eliáše při Ježíšově proměnění na hoře (Mk 9,2-8 par.) se také uplatňuje typologie Zákon a Proroci, ztělesněná reprezentace autority bibl. svědectví. Z typologie M. jako zákonodárce je odvozena i role M. jako praotce zákoníků (Mt 23,2). Také pro Pavla je M. především příjemcem a prostředníkem Zákona; ten má však časově omezenou platnost a je kriticky vztažen ke Kristu (Ř 10,5-6.19). Řada prvků příběhů M. je u Pavla typologicky vztažena na Krista (1K 10,1n). Obdobně paralelizuje Ježíše s Mojžíšem i evangelista Matouš (srv. motiv vraždění novorozeňat Mt 2,16b, útěk do Eg. Mt 2,13n či koncept kázání na hoře Mt 5-7). Typologii vztahu Mojžíš-Kristus dovádí nejdál epištola Židům, v níž je jasně vyjádřena předběžnost role M. a nadřazenost Ježíše (Žd 3,1-6; Žd 8,13). To však nic nemění na tom, že je M. podle Žd 11,23n pro věřící vzácným svědkem a vzorem víry. M. jako představitele a autoritu žid. tradice uvádí také evangelista Jan; v argumentaci Ježíše s jeho protivníky je v obrazné řeči soudního sporu dokonce M. uveden jako žalobce na straně Krista (J 5,45n).

4.4 Dějiny působení. V rabínském judaismu se dále profiluje význam M. jako prostředníka Tóry. Vše, co má autoritu pravidel pro život (halacha) je vztahováno k jeho roli. Vedle psané Tóry (Pentateuch) je rozvíjen koncept ústní Tóry, k níž patří i tradice výroků a disputací rabínských autorit (v. t. Talmud). Pro islám je určující role kterou má M. (arab. mūsā) v Koránu: M. je zde především Stvořitelem pověřen, aby prosazoval přísný monoteismus. Ve výtvarném umění je zpodobení scén z příběhů M. velmi početně zastoupeno. K atributům postavy M. patří často dvě kamenné desky s Desaterem (Ex 31,18; Ex 34,1; Dt 5,22) nebo poutnická hůl (Ex 4,2n; Ex 14,16; Ex 17,5n). Zvláštním znakem zobrazení M. bývají rohy. Tento motiv se opírá o text Ex 34,29 v němž podle hebr. znění M. schází z hory se zářící kůží na tváři; tento zvl. výraz Vulgata překládá cornuta facies (orožená tvář), což vytvořilo sekundární tradici mojžíšovských rohů (srv. pozn. ČEP).