Žalmy

heslo: Žalmy

autor: Heryán Miroslav    
       
předcházející heslo: Žalm 151        
následující heslo: Žalmy Šalomounovy

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků tradiční označení kanonické sbírky žalmů, zahajující třetí část hebr. kánonu, tzv. Spisy (sr. L 24,44). Ta, stejně jako Vulgata a moderní překlady, obsahuje 150 písní a modliteb. LXX zná ještě jeden další ž., doložený i v Qumránu (kde se našly ještě další žalmy, v. Ž 151). – V LXX a v křesťanské Bibli patří k tzv. knihám vyučujícím.

1. Kniha žalmů

hebr. t^ehillím chvalozpěvy (Ž 145), v LXX psalmoi písně, doprovázené na strunný nástroj. Jednotlivé ž. pocházejí z různých dob a liší se formou i obsahem. Mnohé z nich měly nepochybně místo v chrámovém kultu v Jeruzalémě (hymny, žalozpěvy lidu, chvalozpěvy, žalmy královské), jiné vyslovovaly chvály nebo žal jednotlivce a opět jiné asi nebyly určeny pro kult a mohly sloužit soukromé potřebě (mudroslovné aj.). Sotva však lze předpokládat, že je měl věřící v ruce v písemné podobě; některé byly memorovány (asi alfabetické), jiné snad sloužily pro pastýřskou péči při svatyni. V dnešní podobě je Kniha žalmů asi zpěvníkem poexil. sboru z doby Druhého chrámu a byla určena chrámovým služebníkům. Dnešní kniha Ž se dělí na 5 dílů, z nichž každý končí doxologií: 1-41; 42-72; 73-89; 90-106; 107-150 (snad podle Pěti knih Mojžíšo-vých). LXX a Vulgata má částečně odlišné číslování, protože některé ž. spojuje a jiné rozděluje.

I v překladu je zřejmé, že ž. mají formu básně. Charakteristickým rysem hebr. poezie není rým v našem smyslu slova, ale spíše rým myšlenkový, tzv. paralelismus membrorum = paralelnost členů, jež může být souhlasná nebo protikladná, a rytmus, který dává výpovědi ráz radostný nebo elegický aj.

Pro pochopení ž-ů je důležité ujasnit si, kdo tu vyznává (lid či jednotlivec), kdo je oslovován (Bůh nebo člověk), co je obsahem (nářek nebo chvála) a jaká je situace, v níž ž. vznikl a pro kterou je určen. I jednotlivec se však cítil jako člen společenství lidu smlouvy. Jednotlivcem však mohl být i reprezentant lidu. Mnohé ž. byly asi určeny pro bohoslužbu. Přesné určení jednotl. ž. a smysl jejich seřazení lze jen přibližně stanovit podrobným studiem textu.

2. Nadpisky

Převážná část ž. je v hebr. a v překladech opatřena nadpisky různého druhu. V nadpiscích se setkáváme s osobními jmény, s charakteristikou ž., s pokyny k provedení a k využití.

2.1. Jména. Dvě třetiny ž. mají v záhlaví osobní jméno, z toho 73x jméno Davidovo (spíše pro Davida než od Davida), s určením pro davidovského krále nebo pro dům Davidův. Některé žalmy se skutečně týkají Davidových příběhů (3,18,34,51n,54,56n,59n,64,142). Ojediněle je uváděn i Mojžíš (90) a Šalomoun (127). Často je uveden Asaf a jeho pěvecký sbor (50,73-83), Korachovci (44-49,84n), Etan (89) aj. Tito jsou spíše jmenováni jako tvůrci, nebo že měli žalmy v repertoáru.

2.2. Charakteristika. Žalmy se liší literárním druhem či žánrem a určením. I to je naznačeno nadpiskem. – Žalm (hebr. mizmór) 57× je píseň, doprovázená strunným nástrojem, často spojená se jménem Davidovým a vysílaná k Hospodinu (3,1 51,1 aj.). – Píseň (hebr. šír) 30× je asi nejčastěji píseň kultická a chrámová, v níž je chválen Hospodin a místo jeho přítomnosti, často rovněž charakterizovaná jako ž. (30,1 48,1 aj.). I ta je doprovázena hudebními nástroji. – Poutní píseň (šír ha-ma`^alót) je nadpiskem 15 poutních písní (120-134) v páté knize žalmů. – Pamětní zápis (michtám) nejasný nadpisek žalmů 16,56-60. – Jako poučující (maskíl) je označena další skupina žalmů (52-55 aj.). – Tklivá píseň (šiggájón) je ojedinělé označení elegického zpěvu (7). – Chvalozpěv (t^ehillá) se často objevuje v textu, v nadpisku jen v Ž 145; jde o vděčný chvalozpěv jedince (65,2) i společenství (100,4). – Modlitba (t^efillá) označuje prosbu (17,86,90,1O2,142 též Abk 3,1), často v utrpení jedince (4,2 102,2) nebo lidu (80,5) ve spojení s postem (35,13), ale též přímluvu (109,4). – Jeden ž. (100,1) je určen k díkůvzdání (l^etódá) zřejmě při oběti (Lv 7,12).

2.3. Pokyny k provedení. Celkem 5 nadpisků obsahuje hudební výrazy, 5 kultické a liturgické směrnice a 7 se týká melodií a nápěvů. Jde o pokyny k přednesu a k doprovodu: Podle gatského způsobu (`al ha-gitít) může znamenat buď nástroj nebo nápěv s vítězným obsahem (z místa Gátu pocházel Goliáš)- ž. 8,81,84. – Za doprovodu strunných nástrojů (bingínót) 4,6,54,67,76 aj. – Ke hře na flétnu ('él ha-n<sup>e</sup>chílót) jen 5. – V několika nadpiscích se objeví lilie (šóšanním) což může označovat šestistrunný nástroj (45,60,69,80). – Při tanečním reji (`al mách^alat) snad může znamenat pokyn pro choreografii (53,88 sr. Pís 7,1). – vysokým hlasem (`al `^alámót) je snad pokyn pro ženský sbor (46). – Podle Jedútúna (`al j<sup>e</sup>dútún) může být jméno dirigenta zpěváků (62,77). – Některé jsou zcela nejasné: 9. – Některé snad doporučují nápěv známé písně: 22 nebo: 56. – Nevyhlazuj (`al tašchét) v záhlaví několika žalmů (57-59,75) snad navazuje na Dt 9,26n. – Celkem 71× se v žalmech vyskytuje pojem selá, snad pokyn pro hudební vstup.

3. Druhy

H.Gunkel zavedl zkoumání dějin formy, jež umožňuje stanovit druhy žalmů a jejich konkrétní určení. Jde o tyto hlavní druhy:

3.1. Žalozpěv jedince je nejčastější druh ž-ů. Příklady jsou doloženy ve SZ: 1S 1,9nn Iz 37,14n. Člověk předkládá Bohu svou nouzi a očekává odpověď z úst kněze nebo proroka chrámového. To vysvětluje, proč v některých ž. přechází nářek ve chválu a slib. Tyto ž. mívají tuto skladbu: vzývání – nářek – prosbu – (chválu) – slib. Podrobnosti nouze nejsou uváděny, aby ž. mohl být formulářem pro kohokoli. Najdeme je převážně v žalmech 3-41 a 51-72, dále 77,94,102,109 a 140-143.

3.2. Chvály jednotlivce. Tyto chvalozpěvy jsou protějškem žalozpěvů a obsahují chválu a dík za vyslyšení nebo záchranu: 9,18,30,31n,34,92,116,138 aj. Zachráněný přichází do svatyně s obětí (66,13n) a vypráví,co mu učinil Bůh (66,16). Ohlíží se přitom na svou nouzi, na své volání a vyslyšení.

3.3. Žalozpěv lidu je jiný druh nářku: 44,74,79n,80,83,89 aj. (převážně v ž. Korachovců a Asafovců). Vznikly většinou v době politicko-vojenského ohrožení. Aspoň 74,79 se ohlížejí na pád Jeruzaléma. Najdeme je i v Jr 14; Iz 63n; Abk 1; Jl 1n aj. Stavbou se podobají žalozpěvům jedince (sr. 80,85).

3.4. Chvalozpěv lidu je opět protějškem žalozpěvu lidu. V něm lid opěvuje Boží pomoc po vysvobození, jež je líčeno: 124,129. Nejstaršími chvalozpěvy jsou píseň Mirjamina (Ex 15,1) nebo Debořina (Sd 5). Sem patří i písně o Boží epifanii (Ž 18,8-16 Abk 3,3-15). Chvalozpěvně je však laděno všechno dějepisectví SZ a to je jeden z důvodů, proč tento žánr je mezi žalmy málo zastoupen.

3.5. Hymny v počtu asi 30 jsou zpravidla bohoslužebné písně shromážděného lidu, který chválí Boží majestát a jeho slitování. Hospodin je v hymnech oslavován jako Stvořitel a Pán událostí: 8,19,29,33,65 aj. Najdeme je i v doxologiích v knize Jb a Iz 40nn. Často začínají výzvou k chvále a jejím zdůvodněním (sr. 113). Některé obsahují samé výzvy: 148,150.

3.6. Liturgie nebo stopy bohoslužebného použití najdeme v dalších žalmech: snad při procesí se schránou (24,132), při slavnostech (118) a při díkůvzdání (107). Královské žalmy (47,93,96-99) na rozdíl od pojetí egyptského oslavují Hospodina jako jediného Krále.

3.7. Intronizačními žalmy bývají někdy nazývány některé žalmy královské (2,110). Opírají se o prorocké zaslíbení domu Davidovu (2S 7) a připomínají králi při nastoupení na trůn nebo při podobné slavnosti (snad na podzim) Boží pomoc a ochranu, jež platí i pro Sijón (132). K nim patří i svatební píseň pro krále (45). Modlitbami a přímluvami za krále jsou žalmy 2On,61,63. Žalozpěvem pro krále je asi Ž 89. Do žaltáře byly tyto žalmy v době poexilní přijaty pro jejich mesiášské pochopení.

3.8. Písně poutní zpívali poutníci cestou k slavnostem v chrámu (Ex 23,14nn sr. Jr 31,6). Tak jsou nadepsány 120-134, ale výrazně poutní charakter má jen 120. K nim patří tzv. písně sijónské: 46,48,76. V pozadí byla tradice o vyvolení Sijóna jako Boží hory, o níž je veden boj národů, ale Bůh je vítězem. V jiných převládá radost z chrámu a z Boží blízkosti v něm (84,87,122).

3.9. Požehnání obsahují ž. zpívané při odchodu ze svatyně. Výslovně je uvedeno ve 118,25n, v závěru 129 a 134,3 (sr. též 24,5 67 91 121).

3.10. Mudroslovné motivy obsahují ž. z pozdější doby. Objevují se v poutních písních (127,1n.3nn 133). Mohly by být i v knize Př jako zbožná reflexe o Bohu a světě. Toho druhu jsou ž., zabývající se otázkou štěstí zlých (37.49.73). Prvky moudrosti najdeme i v písních děkovných (31,24 32,6n 4O,5n). Patří k nim též žalmy tórické (1,119).

4. Čas vzniku a jeho okolnosti

prozradí jen málo ž. Vyjímkou je čas po exilu (127, 137). Mnohé žalmy předpokládají existenci království v Izraeli nebo v Judsku, tedy dobu před 587 př. n. l. Některé jsou velmi staré (19,29) nebo velmi pozdní (129). Je pravděpodobné, že i velmi staré ž. se opakováním aktualizovaly. Melodie ž. se nezachovaly.

5. Skladba

V knize Ž jsou zařazeny jednotlivé sbírky: žalmy Davido-vy (3-41), písně Korachovců (42-49), hallely (111-118), poutní písně (120-134); nápadná je skupina ž. elohistických (42-83), nichž je jinde běžné jméno Hospodin (jhwh) nahraženo jménem Bůh ('^elóhím). Je možné, že zvláštní kompozicí byl blok ž., zarámovaný dvěma ž. tórickými (1 a 119), na který navazovaly menší sbírky (Cl.Wester-mann). M.Bič vidí v knize Ž dnes už narušená liturgická pásma starších i pozdějších sz. slavností. V těch starších hrál významnou roli davidovský král. V době poexilní se účel sbírky změnil. Král už nebyl, nebo byl vyhlížen jako Přicházející. Jako se demokratizovala v Izraeli role moudrosti, tak se v době poexilní demokratizovalo uvědomění jedince, jímž kdysi byl král a jeho role v bohoslužbě. Můžeme usoudit, že ztrátou nebo záměrnou přestavbou původní skladby se žaltář mohl stát použitelným už pro jinakou bohoslužbu v době Druhého chrámu a posléze i pro křesťanskou církev, jak dosvědčují četné citace v NZ.

6. Liturgické užití

Ž. se staly podkladem mnoha chorálů i oratórií (De profundis na Ž 130), pro reformované církve jsou základem kancionálů, patří do liturgie řk. církve.

Ž 151 je obsažen jen v LXX, jeho čáast je však doložena i v Kumránu ((11QPs 151).