Samaří
heslo: Samaří
autor: Sláma Petr
předcházející heslo: Samařané
následující heslo: Sámek
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. šomrón řec. samareia, později sebastia, kral. Samaří. Hebrejský název místa, resp. oblasti Samaří. Kopec vzdálený asi 15 km severovýchodně od moderního Nablusu byl ve 20.stol. místem několika rozsáhlých archeologických kampaní, které umožňují rekonstrukci dějin města vcelku odpovídající biblickému líčení. Při jedné z nich v r.1910 objevil G.A.Reisner 66 inkoustem popsaných střepů (Samařská ostraka), poskytující vhled do mnoha oblastí všedního života města v průběhu 9.stol. př. n. l. O dobytí S.(Samirina) a Izraele (označeného jako bit hu`umria, dům Omrího
) vypráví nápis Sargona II. Město je přímo zmíněno v dopisech z egyptské Elefantiny, v písemnostech ze 4.stol. př. n. l. nalezených v 60.letech 20.stol v nedalekém Vadi ed-Dalije a ve spisech Josepha Flavia.
Podle 1Kr 16,24 vybudoval Samaří izraelský král Omrí. Město nese název svého předchozího majitele Šemera. Kořen š-m-r ovšem znamená střežit, a to jak ve smyslu držet hlídku, což je vzhledem ke strategicky velmi výhodné poloze místa zřejmě původní význam názvu (strážní hora
), tak ve smyslu bedlivě dodržovat Učení (Tóru), což je vysvětlení platné dodnes mezi Samařany. Podle biblického vyprávění nahradilo S. předchozí hlavní město Tirsu. Omrího syn Achab zde buduje Baalův chrám (1Kr 16,32) a vodní nádrž (1Kr 22,38). Do S. za Achabem sestupuje
judský král Jóšafat před společným tažením proti Gileádu (1Kr 22). Královský palác stál ovšem zřejmě také v Jizreelu (Nábotova vinice 1Kr 21,1nn; zavraždění Jórama a Jezábel v 2Kr 9,16-10,17). S. je několikrát obléháno Aramejci (1Kr 20; 2Kr 6,8nn), několikrát v něm kvůli suchu (1Kr 18) nebo vojenskému obležení (2Kr 6,24nn) propuká hladomor, je svědkem Jehúovy krvavé lividace všech Omríovců (2Kr 10). Z kázání proroka Amose nepřímo vysvítá okázalost S. za Jarobeáma II. Podle archeologických nálezů z přelomu 9. a 8. stol. př. n. l. S. jako město ve všech ohledech zastiňuje Jeruzalém. Za krále Hošey je však dobyto Asyřany (2Kr 17,3-6; 18,9-12), asi třetina obyvatel samařských měst odvedena do zajetí a S. i celé území dosídleno cizinci, kteří jen polovičatě a kvůli strachu slouží Hospodinu (2Kr 17,24-28; 2Kr 17,40-41). Někteří odsídlenci pocházeli dle 2Kr 17,24 ze země Kút, rabínská tradice má proto pro Samařany pohrdlivé označení Kutejci
.
V kázáních proroků S. slouží jako varovný příklad pro Judsko, jako doklad toho, že neposlušnost Boha vede k záhubě (Iz 10,11). Naději v Boží záchranu vyjadřují proroci mj. obrazem sjednocení Judska a Samaří (Oz 2,2). Sargonem II. přestavěné město sloužilo jako správní centrum asyrské provincie severní Palestina, tuto funkci si podrželo i v perském období (od 6.stol. př. n. l.), kdy do jeho jurisdikce spadá alespoň na čas i Jeruzalém a Judsko. V jeho čele tehdy stojí dynastie Peršany ustanoveného guvernéra (pacha) Sanbalata (Neh 2,10) sporného původu (JosFl. Ant 11,302), jehož odpor k osamostatnění Jeruzaléma v rámci perského soustátí je zcela pochopitelný: oblast až dosud podléhala jemu. Z korespondence s představiteli židovskou kolonií v egyptské Elefantině z 5.stol. př. n. l. jsou ale známi Sanbalatovi dva synové nesoucí jahvistická jména Delajáš a Šlemijáš. Podle samařských dopisů nalezených ve Vadí ed-Dalije, prozrazujících poměry v Samaří na sklonku perského období, vystřídají Delajášova syna Sanbalata II. jeho synové (opět jahvistických jmen) Izajáš a Chananjáš. Protisamařsky zaujatý Josephus Flavius líčí (JosFl. Ant.11,304-347) snahu Samařského guvernéra Sanbalata (III.?) získat na svou stranu Alexandra Velikého i povstání, které nedlouho po ztroskotání těchto snah v Samaří proti Makedonskému vypukne. S. je dobyto a přebudováno na řeckou polis. Samařané budují svůj chrám – symbol kultické a později kanonické nezávislosti na Jeruzalému – na hoře Gerizím. Gerizím i S. vyplení koncem 2.stol. př. n. l. při svých výbojích Hasmoneovec Jan Hyrkán a jeho synové. Po nástupu Římanů (r. 63 př. n. l.) je S. přebudováno syrským prokonzulem Gabiniem (je po něm též přejmenováno), o necelých dvacet let později jej znovu přestaví a na Sebastos přejmenuje Herodes, který odsud – a ne z Jeruzaléma – spravuje Palestinu. Kromě císařského kultu zde byla ve svém chrámu uctívána také Persefoné. Značného stavebního rozkvětu se po požáru na počátku velkého židovského povstání 67-70 dočkalo za císaře Septima Severa (146-211). Město bylo sídlem křesťanského biskupa, během 4. stol. byly pohanské památky strženy nebo přestavěny. Rozhodující ránu mu zasadilo v r. 551 zemětřesení.