Království Boží (nebeské)

heslo: království Boží (nebeské)

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Královské knihy        
následující heslo: krása, krásný

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. basileia toy theoy; hebr. malkút haelohím; aram. malkútá di´el).

1. Před Ježíšem. Pojem označující metaforicky (metafora) stav, ve kterém Bůh přímo vládne jako král: ve smyslu krále jako Stvořitele. V tomto smyslu se o bohu jako králi (kořen m-l-k) mluvilo již v ugaritských textech, i z osobních jmen lze předpokládat, že představa boha jako krále měla své místo i v předizraelském kenaanském náboženství (Abímelek = Otec je /bůh/ Král; Sd 8-9) a má paralely ve většině náboženství. Nelze určit, zda v počátcích jahvismu (Jahve) hrál tento přívlastek (titul) Boha rozhodující roli. Základní role Boha jako krále je role stvořitele (např. Ž 97,1-5), připomínaná při svátcích (Ž 47; 96-99; Za 14,16nn). Je však téměř vždy spojena s očekávaným uplatněním boží spravedlnosti v hříchem poznamenaném a skutečnému jedinému Bohu odcizeném světě (např. Ž 103,19 v kontextu celého žalmu; Iz 24,23). Univerzální rys Božího kralování vyjadřují hojné výroky o pouti pohanských národů na Sión, spojené většinou s holdem Izraeli jako jejich králi, který je podrobí pod svoji moc (Iz 11,10; 13-16; 60,5.12; Mi 4,1-5 aj. – izraelocentrická naděje).

Izraelský král byl reprezentantem Boží vůle, jehož nastolení (intronizace) bylo spojeno se zaslíbením boží ochrany i se závazkem boží vůli zastávat (sr. Ž 2; Syn boží). Král podléhal božímu zákonu, nebyl sám bohem (král). V židovství doby Ježíšovy se prosba o blízký příchod království (Božího) objevuje jako první, liturgicky pevně formulovaná část modlitby kaddiš.

2. Nový zákon. Většina nz. představ o k. B. navazuje na výše zmíněná očekávání, a přetváří (inovuje) je. Očekávání k. B. a pojem k. B. jako Boží vlády jsou v nejstarších tradicích o Ježíšovi spojeny s k. B. jako ustáleným termínem, vychází patrně od Jana Křtitele, ale rozvinul jej a nově vyložil Ježíš. Zná jej i Pavel a jen Matoušovo evangelium jej nahrazuje termínem království nebes (basileia tón uranón – Mt 3,2), který má podobný význam. Jeho užití motivoval autora Matoušova evangelia patrně židovský ostych před vyslovováním Božího jména (Ex 20,7). Setkáváme se s ním totiž (kromě J 3,5) i ve fragmentu 11. židovskokřesťanského evangelia Hebreů (apokryfy NZ). Podobný důvod vede k užití pojmu království Otcovo v 1K 15,24.

V Ježíšově učení označoval klíčový termín k. B. skutečnost věcně blízkou novému věku (apokalyptika). Setkáváme se s ním v rámci blahoslavenství (L 6,20nn /Q/), modlitby Otčenáš (L 11,2b: ...přijď tvé království), v podobenstvích (např. Mk 4,30: K čemu přirovnáme B. k....?), v jednotlivých výrocích Ježíšových (L 16,16 aj.) i ve shrnutích jeho učení (Mk 1,15). O k. B. se někdy mluví stručně jen jako o království (Mt 4,23; Žd 11,33; Jk 2,5; Sk 20,25). V Markově evangeliu a ve Sbírce Ježíšových výroků můžeme dokonce vysledovat dvojí slovní spojení, v němž se pojem k. B. vyskytuje vícekrát a které mohlo být příznačné i pro řeč Ježíšovu. Je to vejít (předejít) do k. B. (Mt 9,47; L 11,51 /Q/ aj.; sr. 2Pt 1,11) a království Boží se přiblížilo (řec. engys einai; engizó – Mk 1,15; L 10,9.11 aj.) – v Ježíšově rodné řeči asi odvozeniny od kořene (q-r-b).

Na rozdíl od jednoznačně budoucího Nového věku má království Boží i přítomnostní rozměr, jde o alternativní skutečnost. Její plná přítomnost je však od současnosti stále oddělena Božím soudem (obraz žně, ohně) a příchodem Syna člověka. K B. v plném smyslu je věcí budoucnosti (eschatologie), jejíž prvky však pronikají do současnosti a patří k ní jako její horizont. To vidíme i na rozptylu pojmů, jimiž se, přinejmenším v NZ, vyjadřují řecky různé aspekty blízkosti k. B. Vedle přiblížilo se (viz výše) je to zastihlo vás (řec. efthasen od fthanó) v L 11,20 (Q) a je mezi vámi (entos hymón), tj. zřejmě v osobě Ježíšově, v L 17,21b. K. B. nelze proto vykládat jednoznačně apokalypticky, jako to chápal Albert Schweitzer. Důležité je, že v K. B. se mění celý pohled na život a na současný svět: chudí, ženy, děti (dítě), nemocní (nemoc) se dostávají do středu zájmu, k. B. je jejich nadějí. Je to dar Boží (L 12,32). Pohrdat jimi znamená jednat neperspektivně. K. B. je tedy horizontem, naší nadějí, je to to, co má budoucnost. Nejde jen o nadějí židů. Pohané, kteří přijdou ze všech světových stran v něm mohou nalézt domov (pouť), jako to vyjadřuje obraz stolování, hostina (L 13,28-29 /Q/). Tím ježíšovská tradice přesahuje rámec očekávání k. B. v SZ.

Velikonoční evangelium přesunulo těžiště naděje na zkušenost s novou přítomností Ježíše (vzkříšení) a bylo nutno smysl k. B. interpretovat i mimo židovské prostředí. Pavel je charakterizuje jako spravedlnost, pokoj a radost z Ducha svatého (Ř 14,17) a chápe je jako začátek stavu, kdy Bůh bude všecko ve všem (1K 15,28). Jemu předřazuje království Kristovo. To neznamená, že křesťanská naděje ústí v pantheismus – ve stav, kdy všechno splývá s Bohem. Cílem je stav, kdy jsou všechny vztahy podřízeny Boží vůli: v 1K 15,27-28 se 4_\krát mluví o podřízení (řec. hypotassó), což je jednoznačně sloveso vyjadřující vztahy.

Ježíšovo učení o království Božím tak mírně ustoupilo do pozadí. Eschatologické očekávání se rozdvojilo v napětí mezi již a ještě ne (rozdvojená eschatologie; J. B. Souček). Mesiáš je již znám, je také již známo, co má (eschatologickou, poslední) budoucnost, ale k. B. jakožto mesiášská říše je stále ještě budoucností a horizontem dějin. Budoucnost křesťanů však do velké míry souvisí s tím, do jaké míry si uvědomí, že všechny jejich projekty by měly počítat s horizontem vyjádřeným slovy o k. B. V. t. eschatologie.