Zaslíbení
heslo: zaslíbení
autor: Grešo Ján
autor: Pokorný Petr
předcházející heslo: zaslíbená země
následující heslo: zasnoubit (se)
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
Boží slib budoucí záchrany a pomoci, myšlenkové schéma vyjadřující Boží věrnost a o ni opřenou naději v budoucnosti. Toto schéma v biblickém myšlení hraje značnou roli, i když teprve v NZ se ustaluje terminologie jeho označení – vesměs výrazy odvozené od řec. kořene angel- (zvěst), nejčastěji epangelia a příslušná slovesa. Původní ř. význam v mimobiblické oblasti je ohlásit
(zprávu), doznat se
(k vině), (dobrovolně) se zavázat
(např. ke splácení dluhu). SZ užívá několik výrazů, nejčastěji d-b-r zejm. Gn 18,19; Ex 12,25; 1Kr 5,26 aj. (ČEP přislíbit
) nebo š-b-` – Dt 19,8 (ČEP přísahat
).
V Bibli se jazyk podobných výroků užívá k vyjádření dobrých dějinných zkušeností Izraele, teologicky interpretovaných jako plnění z., která Bůh dal svému lidu: Hospodin dal Izraeli celou zemi, jak se přísahou zavázal jejich otcům
(Joz 21,43; srv. Ex 3,8; Joz 5,6; 23,14). Pojem z. je v Bibli především odvozen z příběhů o tom, jak Bůh slíbil Abrahamovi, že z jeho potomstva vyroste velký národ (Gn 12,1-3; Sk 7,8.17), dá mu zemi (Gn 12,1nn) a potomstvo (Gn 17,1-8), viz zaslíbená země. Jiné sliby byly dány Davidovi (2S 7, rozšířeno Iz 9,1-7 na davidovského Mesiáše) i Izraeli jako celku (Ex 19 – 34; Lv 26; Dt 28). Jsou většinou spojeny se smlouvou (Ex 34,3-8) a mluví se i o jejich naplnění (naplnit). Většinou jsou Boží z. chápána jako jeho nesrovnatelně větší závazek, který plyne ze smlouvy (srv. Ex 24,3-8), mezi ním a jeho lidem. Nevěrností lidu jsou z. ohrožena (Sd 2,20-23; Jr 18,9n) nebo je jejich plnění omezeno jen na bohabojné, na zbytek (Mal 3,17n; Iz 1,9; z 6,8nn). Po exilu se z. soustřeďují na příchod nového věku (Iz 2,1-5; Jr 31) a vnitřní proměnu člověka (Jr 31,33nn; Ez 11,19). Protože Bůh svá z. plní, může se na ně věřící v modlitbě odvolávat (Ž 42,9; 77,9).
Již v nejstarších vrstvách Ježíšovské tradice se mluví o tom, že Ježíš svým vystoupením zaslibuje plný život a věčnost (Mk 9,29-30parr). Apoštol Pavel vztáhl všechna základní z. na Ježíše – on je Božím ano
ke všem z. (2K 1,20; Ř 15,8). Ti, kdo patří Kristu, jsou potomky Abrahamovými, protože důvěřují Bohu jako on. Jsou tedy dědici Božího z. (Ga 3,29). S Ježíšem spojil Pavel i zaslíbení Abrahamovi (Ga 3,16), zahrnující dar Ducha svatého (Ga 3,14). Zároveň Pavel vztahuje z. pro Izrael jakožto potomstvo Abrahamovo na celý svět (Ř 4,13), z. se tak vztahuje na konečnou spásu, jejímž prostředníkem se stává Ježíš (2K 1,20). Z. odpovídá na lidské straně víra jakožto důvěra v toho, jenž z. dává (Ř 4,13; Ga 3,22; Žd 6,12; 11,33). Lukášovské spisy vidí v z-ích Božích zřetelnou osu dějin. Z Izraele (Sk 13,32n; 26,6) přechází na všechny lidi (Sk 2,37-39). – Podle deuteropavlovských listů je život v Kristu souhrnným předmětem zaslíbení zahrnutého v apoštolské zvěsti (2Tm 1,1).- Závažnou roli hraje teologie z. v paranezi epištoly Židům (např. Žd 4,1; 6,12; 9,15). Z těch, kteří se stali dědici Božích z. skrze svou trpělivost a víru, je třeba si brát příklad (Žd 6,12). I umírající může vírou předjímat splnění Božích z. (Žd 11,13.39n).