Teologie biblická

heslo: teologie biblická

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: teologie        
následující heslo: teologie SZ (učení o Bohu)

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Obor biblistiky, který srovnává a vykládá teologie jednotlivých biblických knih, jejich společné rysy i odlišnosti a zejména vzájemný vztah Starého a Nového zákona. K SZ viz – teologie Starého zákona.

1. Vznik: B. t. navazuje na exegezi, dějiny a teologii kánonu, literární úvod a systematickou teologii. Problematiku b.t. řešili již církevní otcové 2. a 3. století, když formulovali některé modely vztahu mezi SZ a NZ (viz odst.3). Později plnila funkci b. t. křesťanská dogmatika a když se v 18. st. objevil program a termín b. t., šlo o kritiku tradiční věrouky pomocí historického výkladu biblických textů. Impuls k k současnému rozvinutí b.t. jako hraničního oboru mezi biblistikou a systematickou teologií dali svým dílem systematičtí teologové jako E. Schillebeeck nebo W. Pannenberg, první konkrétní koncepty vypracovali B. Childs, J. Sanders, H. Hübner aj.

2. Základní problémy: Každá autentická zkušenost víry inspiruje k vyjádření svého dosahu a významu – k teologickému myšlení. Křesťanské myšlení se stává teologií tam, kde začne důsledně používat jednotlivé pojmy, kriticky zkoumat vzájemný vztah výroků víry a soustavně je konfrontovat s ostatní lidskou zkušeností. Víra je elementárnější skutečností duchovního života, než teologie, teologie je jejím uplatněním v oblasti soustavného myšlení a prostředkem vnitřní sebekontroly. – Křesťanská vyznání se shodují v tom, že nejzávažnější zkušeností víry je setkání s Ježíšem jako rozhodujícím zjevením božím (srv. Žd 1,1n). – Protože tutéž událost lze autenticky domýšlet několikerým způsobem, existuje nejen v bibli jako celku, ale i v NZ několik teologií (pavlovská, janovská, Markova atd.). To na jedné straně zakládá vlastní problém b. t., na druhé straně je tato skutečnost nepřímým dokladem toho, že vznik církve není výsledkem teoretické konstrukce. – Závažným rozhodnutí b. t. je vycházet z kanonických textů (kánon), které se prosadily jako liturgické čtení církve a v této své konkrétní fukci vytvářejí určitý celek. Jejich teologický charakter a soudržnost celého kánonu musí však b. t. ověřovat stálým srovnáváním se soudobými křesťanskými spisy, které se do kánonu nedostaly – (deuterokanonické spisy, pseudepigrafy, apokryfy, spisy apoštolských otců, agrafa).

3. Metodika: B. t. hledá takové celky, které obsahují základní prvky samostatné teologie (naznačují postoj k řešení většího souboru problémů, doprovázejících lidskou existenci v dějinách, mají společnou terminologii atd.). V SZ mají svou teologii i některé části dnešních literárních celků, např Iz, nebo jejich vrstev jako Pentateuch, jinde jde o celé skupiny knih (Deuteronomistické dílo). V NZ jde zhruba o tyto celky: Pavlovské spisy (Pavel včetně 1.Petrovy a Židům), Sbírka Ježíšových výroků, Marek, Matouš, Lukášovy spisy (Lukáš) a Janovské spisy (Jan). Jednotlivé výrazné rysy vlastní teologie jsou rozeznatelné v pašijním příběhu, v Jakubově epištole a ve Zjevení. Zvláštním problémem je možnost rekonstrukce teologie Ježíšovy, která je však v křesťanském zpracování všech vrstev a spisů úzce spojena s povelikonočním vyznáním víry a s Ježíšovým příběhem.

Dalším postupem je stručné vypsání teologie těchto jednotlivých částí: jak vyjadřují význam Ježíšův (christologie), dosah jeho vystoupení (inkarnace) pro lidskou (absolutní) naději (soteriologie), jak chápou funkci církve (ekklesiologie), jaké vidí jeho důsledky pro lidské chování (etika) atd. U tohoto souboru teologických portrétů setrvala většina teologií SZ a NZ, které se objevily ve 20. stol..

Kromě postupného vylíčení jednotlivých teologií se v rámci b. t. také srovnávají jejich rozdíly a shody, zejména rozdíly a shody ve vztahu mezi SZ a NZ. Většina celků b. t. mluví například v podobném smyslu o zákonu (Tóra), o víře, o (božím) Slovu, zčásti i o proroctví nebo smlouvě nebo smíření. Především však je třeba hledat myšlenkové koncepty, které již při vzniku kánonu vyjádřily vzájemný vztah jeho jednotlivých částí. Je to především schéma zaslíbení – naplnění, vztah typ – antityp (typologie) a společná osnova dějin spásy.

4.Výsledky: Současná b. t. vychází z dějin a kritiky kánonu. Protože rozhodujícím impulsem ke vzniku kánonu křesťanské Bible bylo vyznání Ježíše Krista (christologie), jsou nejstarší christologická vyznání, zejména formule víry z 1K 15,3b-5, nejen historickým, ale i teologickým jádrem křesťanské Bible a předpokladem k rozvinutí b. t. Odkaz na Písma umožnil zahrnout i židovskou bibli do křesťanského kánonu jako Starý zákon. SZ je v tomto pohledu nezbytný nejen z hermeneutických (hermeneutika) důvodů (raně křesťanská teologie předpokládá znalost židovské bible), ale i jako minulost víry v Ježíše Krista, pro niž se křesťanská církev jako pro svou minulost vědomě (proti Markiónovi) rozhodla. Na rozdíl od tradičního schématu zaslíbení – naplnění klade b. t. důraz na věcný vztah naplnění, které v minulosti hledá a v jejích určitých událostech i rozeznává své zaslíbení.

Protiváhu této christologizace b. t., která vrcholné body b. t. vidí v pavlovském a v janovském učení o Kristu, je zdůraznění relativní autonomie SZ v rámci křesťanského kánonu. Kanonizovány byly nejen doslovné citáty SZ v nz. spisech, které jsou často bezprostředně přizpůsobeny novému kontextu, ale i SZ jako celek, jehož vlastní vnitřní souvislosti je třeba respektovat, i když v rámci křesťanské Bible (SZ + NZ) je poslední normou jejich vztah k příběhu Ježíšovu a velikonočnímu vyznání.

Základním tezí t. b. je, že napětí a spory mezi jednotlivými teologickými projekty, s nimiž se v bibli setkáváme, jsou přece jenom pří o výklad téže základní zkušenosti (NZ) nebo téže řady zkušeností podobného charakteru (SZ). Tak vyjádřil jednotu kánonu J. B. Souček.

V. t. teologie, Bible, dějiny spásy, zaslíbení.