Etika

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: etika

autor: Halama Jindřich
autor: Pokorný Petr  
       
předcházející heslo: etaním        
následující heslo: etiologie

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
z řec. éthos – mrav, je termín označující systém mravního hodnocení lidského jednání, který má původ v řecké filozofii.

1. V Bibli není etika či mravnost nikdy samostatným tématem. Proto v ní najdeme časté odkazy k obecným mravním pravidlům jako je zlaté pravidlo nebo jako jsou obecně známá přísloví 1K 15,33) a ohlasy různých morálních postojů, od staroegyptských (v mudroslovných spisech, zvl. Př) až po pozdní helénismus (u apoštola Pavla např. katalogy ctností a neřestí, termín svědomí aj.). O těchto etických pokynech i normách se mluví v souvislosti s životem Izraele a církve, který je stálým úsilím o správnou odpověď na to, co je východiskem bibl. svědectví. V Bibli se předpokládá, že to je základem mravnosti a motivem k jejímu uplatňování.

2. Tímto základním východiskem je vyznání, že celé stvoření je dílem a darem Boží lásky. Dobrý lidský život má proto být přiměřenou odpovědí na tento dar. Ani skutečnost hříchu – lidského odcizení vlastnímu lidskému poslání – toto poslání neruší. Etické otázky vyvstávají právě na lidské rovině, protože člověk je ta část stvoření, která si může uvědomit, že Bůh je protějškem svého stvoření a má tak možnost vstoupit s ním do společenství, stát se jeho vědomým společníkem. Přiměřenost lidské odpovědi zvažuje Bible ve světle smlouvy, kterou Hospodin svému lidu dává a vyvzývá ho tak k svobodné odpovědnosti. Jen v této souvislosti lze odpovědět na otázky jako Které přikázání je největší? V SZ se za postoj odpovídající smlouvě pokládá plnění příkazů Desatera (Ex 20; Dt 5), a to je v prorocké linii interpretováno jako cesta hledání mravních řešení ve svobodné odpovědnosti lásky (Mi 6,8).

3. V NZ odpovídá Ježíš na takto přímo položenou otázku Dvojím přikázáním láskyMt 22,36-39), a to je v matoušovské verzi chápáno jako shrnutí celého Zákona a proroků (Mt 22,40). Důsledky toho, že člověk počítá vážně s královstvím Božím jako horizontem života a dějin, shrnuje Ježíš v Kázání na hoře, apoštol Pavel to formuluje slovy kdo miluje, naplnil zákon (Ř 13,8n).

4. Hlavním problémem e. je tedy skutečnost, že úsilí o odpovědný život naráží na důsledky lidského hříchu a odcizení. Je spojeno s rizikem odporu nebo strádání. Nelze se mu však vyhnout, má-li lidský život být autentický a plný. Pohodový život je neuskutečnitelný, protože pohodu narušuje jeho prázdnota. K dobrému i skutečně šťastnému životu patří vědomí poslání. Základy morálky všech kultur mají některé společné rysy (jde o tzv. světový étos). Například tzv. zlaté pravidlo (Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi) je doloženo ve všech kulturách. Přesto je v (Mt 7,12 par. /Q/) označeno, – podobně jako Dvojí přikázání lásky – jako shrnutí celé Bible. Rozdíl biblického od obecného je v motivaci takového jednání. V Bibli není založeno na prostých příkazech vyšší moci, ale odvolává se na dějinnou zkušenost s Hospodinem – Desatero následuje po připomenutí toho, že jde o vůli Boha, který svůj lid vyvedl z Egypta. Přikázání lásky je dovršeno výzvou k milování nepřátel (Mt 5,44; láska; Ježíš), a je motivováno perspektivou království Božího (nebes). Tato perspektiva je darem od Boha a nelze ji nepřát druhým (to neznamená podrobit se špatným záměrům druhého, ale jednat tak, abychomn mu tuto perspektivu nezastřeli). V povelikonoční podobě je garance dobrého cíle odpovědného života vyjádřena svědectvím o tom že Bůh vzkřísil (vyvýšil) Ježíše.