Pravda
heslo: pravda
autor: Pokorný Petr
předcházející heslo: prašivina
následující odkazové heslo: pravdivý
následující heslo: pravice
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. derivát od kořene '-m-n, zejm. 'emet- spolehlivost, bezpečnost, pravda (synonymum qóšt) – Př 22,21/. Ve většině moderních evropských jazyků nemají tyto výrazy přesný ekvivalent a jsou často překládány několika termíny, v češtině je to víra, věřit, věrnost (zejm. pro hebr. 'emúná), upřímnost (kral.), důvěra, stálost, pravost ap.: řec. alétheia, aléthinos – pravda, pravdivost, zjevnost.
I. P. byla v myšlení starých řeckých filozofů především termín označující skutečný stav věcí (Parmenides frgm. B 7-8,17-23 ). Aristoteles chápe p. jako odkrytost (řec. a-létheia) v tom smyslu, že jde o zdáním (řec. doxa) nezakrytou skutečnost, (Metaph. 984a-b., sr. Parmenides frgm. B 1,28nn), na níž lze ukázat a označit ji slovy. V NZ např. Ř 2,2; 9,1). Později (13. stol.) to Tomáš Akvinský definoval známým výrokem: Veritas est adequatio rei et intellectus
– pravda je shoda věci a rozmyslu (Summa I,16 a 1). Slovo (řec. logos) je prostředek k odhalení p. a k jejímu zasazení do co nejširší souvislosti – k poznávání boha jako nejvyšší p. (Plato Ústava II, 382e). Dnes pokládáme za pravdivé to, co se shoduje se skutečností. Přece však tušíme, že to, co je pravdivé, musí mít určitou váhu a směřovat k postižení hlubších souvislostí a závažnější skutečnosti. Sami cítíme, že běžné, banální p-y (např. že 1+1=2), s otázkou p. souvisejí jen nepřímo, i když kdysi mohly být velkým objevem.
Problém začíná tam, kde se tážeme na pravdivost lidského chování. Platón vyšel z toho, že nejvyšší p. je totožná s ideou dobra a zahrnuje proto i mravnost. Poznání p. v tomto nejhlubším smyslu vede tedy k odpovědnému a dobrému jednání (Resp. VII, 517 b- c) a je současně sebepoznáním (Epict. diss.I,17,14, srv. Jk 3,14).
Řecký pojem p., který ovlivnil i dnešní myšlení, předpokládá tedy přes všechny rozdíly mezi jednotlivými filozofickými školami existenci p. jako odhalitelného nadčasového souboru skutečných věcí a vztahů, je svou podstatou ontologický, vztahuje se k vnitřnímu řádu bytí. Kde skutečnost této harmonii p. neodpovídá, je třeba ji považovat za skutečnost okrajovou a druhotnou. Toto pojetí p. je třeba znát nejen proto, že jím je ovlivněna řecky psaná židovská literatura Ježíšovy doby (Filón Alexandrijský, Sibylliny věštby) i – jak jsme mohli vidět – nz. spisy samotné, ale především proto, abychom si mohli lépe uvědomit zvláštní rysy biblického pojetí p. zakotvené především v hebr. myšlení.
II. Základní význam hebr. kořene '-m-n je být spolehlivý, pevný
. P. není jen to, co je zdáním, ale to, na co je možno se spolehnout. Od téhož kořene je odvozeno slovo 'emúná – věrnost, víra (LXX pistis, např. Abk 2,4; BKr: vírou; ČEP: věrností), spolehlivost, z křesťanské i židovské liturgie známé slovo amen (možná i do řečtiny převzaté aram. slovo mamon, jakožto označení falešné opory). Např. '-m-n v Ni. překládá ČEP v Iz 60,4 dcery tvé budou v náručí chovány
. Naproti tomu '-m-n v tzv. kausativním kmenu (hif.) má význam pokládat za spolehlivé
a překládá se proto věřit (např. Iz 53,1; Ž 119,66 ...já přikázáním tvým věřím
). Toto zakotvení se však děje
. Iz 60,4 jde o zaslíbení, o eschatologický cíl Božího jednání, jinde je (nejvíce substantivem 'emet) spojováno s cestou: Veď mne cestou své p.
(Ž 25,5; Ž 43,3 – ČEP: věrnost, pod. 1Kr 2,4; srv. J 14,6). O sejití z cesty p. se mluví např. v Mal 2,6-8.
Podobně jako p. v řec. myšlení je p. Hospodinova věčná (např. Ž 117,2 – ČEP: věrnost), ale jde o p. Hospodinovu, tj. o p., která má své konkrétní projevy (...řídím se tvou pravdou
– Ž 26,3), za niž mesiášský král táhne do boje (Ž 45,5). P. je tedy skutečnost, která přichází jako vrchol Božích cest s lidmi – jako spasení (Ž 40,11) a je to i sám pohyb, který k ní vede. P. se stává
, je třeba ji činit
(např. Joz 2,14;2S 2,6 – ČEP: věrnost). To je hebr., dějinný protějšek pojetí p. jako shody se skutečností. P. není skrytou substancí skutečnosti, ona se prosazuje proti odporu lidského hříchu, má právní, forensní charakter, p. jako skutečný stav věcí je třeba poznávat zkoumáním (Dt 13,14) a vyhlásit nebo činit p. je věcí rozhodnutí (Ez 18,8: Za 8,16) a vyznání (Ž 40,11 – hebr. 'emúná). V této souvislosti slyšíme také o pravdivém svědkovi (Př 14,25) a o pravdivém slovu Božím (Jr 23,28), tj. o prorockém výroku, který odpovídá konkrétní Boží vůli, není proroctvím falešným.
Svým obsahem je p. téměř totožná s milosrdenstvím (Joz 2,14; Ž 26,3; 40,11-12; Př 14,22 aj., /ČEP všude: věrnost/: Ž 26,3 /hebr. 'emúná; srv. J 1,14) a její vyhlašování a konání je odpovědí na věrnost a pravdivost Boha samého. On je nejčastějším podnětem slov o činění milosrdenství a pravdy (věrnosti – Gn 32,11; 2S 2,6; Ž 57,4; 61,8; 115,1)a o pravdivosti (přímosti) jeho slova (např. Ž 33,4). Tento vzájemný vztah pravdy a věrnosti Hospodiny a pravdivosti a víry lidské je v Ž 85,11-12 vyjádřen jako vzájemný vztah: cílem je setkání Božího milosrdenství a spravedlnosti s p. (hebr. 'emet, LXX /Ž 84/ alétheia – ČEP: věrností) a pokojem na straně lidské.
Dějinná zkušenost s Bohem (Hospodinem), která vedla k víře v konečné zjevení a prosazení p. vytvořila předpoklady k vrcholné tézi sz. teologie: p. je nejen totožná s Boží vůlí, která má náskok před lidskou zkušeností i před dějinnou realitou, je nejen cílem Božích cest s lidmi (to je také smyslem obrazného vyprávění o vítězství p. v 3Ezd 3,1-4,63, z něhož je vzato i původně husitské heslo, které čteme na prezidentské standartě České republiky Pravda vítězí
– 3Ezd 4,38 (LXX 1Ezd): hé de alétheia...ischyei), ale p-ou je Bůh sám (Jr 10,10: Hospodin je Bůh pravý) na rozdíl od nicotných (falešných) bůžků pohanských (Ž 115,4-8; Iz 40,19-20; 44,10-19).
III. V nejstarších vrstvách NZ (Sbírka Ježíšových výroků, Markovo evangelium) a na nich závislých textech se o pravdě v tomto teologickém smyslu mluví jen výjimečně a v náznaku. To, co se v SZ a v židovství doby Ježíšovy vyjadřuje termínem p., vyjadřoval Ježíš metaforou království Božího a z lidské strany mluvil o víře, Matoušovo evangelium zahrnuje některé významy spojené v SZ s p. ve svém pojmu spravedlnosti (Mt 5,6; 6,23). Např. Mk 12,14.32 se o p. mluví v běžném smyslu, ale ze souvislosti vysvítá, že pro Ježíšovy protivníky byla pravdivost něčím neobvyklým, neběžným. Často má p. smysl etický: 1K 13,6; Ef 4,24n naznačuje, že se pohybujeme v oblasti etiky sociální, srv. Za 8,16.20-22).
Pavel mluví o p. Boží v sz. smyslu jako o cíli Božího záměru, Boží spravedlnosti, za nímž stojí Bůh ve své věrnosti (Ř 3,7). Podobně jako pojem spravedlnosti Boží, musí však Pavel i pojem p. chránit před zpředmětňujícím pojetím ve smyslu Zákona (tóry) jakožto p. (Ř 2,20). Obdobný význam jako pravda Boží má u Pavla pojem pravda evangelia
(Ga 2,5.14) a slovo pravdy
, který byl běžný v širších oblastech rané církve (Ef 1,13; Ko 1,5; 2Tm 2,15; Jk 1,18, resp. p. absolutně – Ga 5,7; 1Tm 4,3). V 2K 4,2 mluví Pavel pleonasticky o zviditelnění p-y, což však není jen proces poznávání, ale apel na svědomí, jak čteme v témže verši. Termín p. jako synonymum pro evangelium o vzkříšení Ježíše Krista, ev. pro spasení jako jeho důsledek užívají i pozdější pavlovské listy: 1Tm 2,4; 3,15; 4,3n; Tt 1,1; Žd 10,26).
Zvláštní roli hraje pojem p. v Janovských spisech (Janovo evengelium). P. se stala
skrze Ježíše (J 1,17), Ježíš přišel vydat svědectví pravdě (J 4,23), byl plný milosti a pravdy (J 1,14), ve svém Já jsem
výroku se s p. (cestou a životem) ztotožňuje (J 14,6). Jinak řečeno: Ježíš v celém svém životním příběhu je vnímán jako cesta k p., jako relativizace klamných pravd, které jsou ve skutečnosti iluzemi (1J 1,8). Jeho slovo, které je p. (J 8,31-32), osvobozuje z otroctví hříchu (8,32-36). Jeho p. nelze jen brát na vědomí, ale je třeba dát se jí posvětit (J 17,17-19), žít v ní (2J 4; 3J 3-4) a bránit ji proti bludu (1J 1,6-10). Podobně jako v SZ s milosrdenstvím, je v janovských spisech spojena p. s láskou (1J 3,18-19; 4,6.7). Tak se p. stává eschatologickým poutem mezi Bohem a lidmi (J 4,23n). Janovské spisy jsou prvním a nejvýznamnějším křesťanským literárním útvarem, který význam Ježíšův interpretuje pomocí pojmu p. a současně mu dává nový, hebr. myšlením poznamenaný obsah. Literárním prostředkem, který podtrhuje účinnost tohoto teologického počinu jsou nejen zjevovatelské řeči Ježíšovy (já jsem), ale i závěrečná otázka Pilátova: Co je pravda?
Čtenář pochopí, že celé Janovo evangelium je odpovědí na tuto základní lidskou otázku.
Prostředníkem dějinně zakotvené p. Ježíšovy je Duch svatý: J 14,17; 15,26; 16,13; 1J 4,6 – vnitřní slovo.