Vykoupení, vykoupit

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 20. 12. 2023, 10:55, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: vykoupení, vykoupit

autor: Roskovec Jan    
       
předcházející heslo: výklad, vykládat        
následující heslo: vykupitel

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. odvozeniny kořenů g-'-l, p-d-h, ř. subst. (apo)lytrósis, sloveso lytrúmai; jedna z metafor biblické a pozdější křesťanské soteriologie (pokusů ve zkratce vystihnout určitý rys Boží pomoci lidem). Její základní význam pochází z oblasti práva, zejména vlastnického a rodinného.

1. Starý zákon

Dva hebr. termíny, z nichž pojem v. vychází, jsou si již ve SZ významově velmi blízké, v některých případech jsou užívány společně téměř jako synonyma (Lv 27,27; Iz 35,19n; 51,10n; Jr 31,11; Oz 13,14; Ž 69,19). Tato jejich blízkost se odráží i v českých překladech, které v jejich převodu nejsou jednotné, ani důsledné: např. v Lv 27,27 BKr a ČEP překládají oba termíny jako vyplatit, JB a ČSP taktéž oba jako vykoupit, jen B21 tu rozlišuje mezi vykoupit (g-'-l) a vyplatit (p-d-h), v Jr 31,11 však překládá shodně s BKr g-'-l vyprostit a p-d-h vykoupit; JB v Iz 35,19n překládá g-'-l vykoupení a p-d-h ti, které Hospodin osvobodil, zatímco v Jr 31,11 přiřazuje vysvobození g-'-l a vykoupení p-d-h. Ze souvislostí, v nichž se termíny vyskytují v základním, konkrétním významu, lze nicméně odvodit jisté odlišení, které je pak možno sledovat i tam, kde jsou užívány jako metafory pro Boží záchranné jednání. Každý zdůrazňuje jiný aspekt nouze a jí odpovídající pomoci.

1.1 Kořen p-d-h je obecnější, má obdoby v jiných semitských jazycích a jeho zvláštním aspektem je otázka svobody. Týká se vlastnění živých bytostí – lidí, případně hospodářských zvířat. Pro život člověka je důležité, zda je svéprávný, nebo je podřízen právům někoho jiného. Ve starověku bylo charakteristickým stavem, v němž člověk ztrácel kontrolu nad svým životem, otroctví, do něhož mohl upadnout třeba v důsledku hmotné nouze nebo porážky ve válce (v. t. otrok). Odvozeniny kořene p-d-h označují právní proceduru, jíž je člověk z takového područí vymaněn, obvykle poskytnutím nějaké náhrady či protihodnoty (až v mladších dobách peněžní) tomu, kdo má nad vysvobozovaným právní moc jako jeho majitel. Zde se český překlad vykoupení (etymol. poměrně úzce zaměřený) vcelku dobře hodí. Ve SZ je vedle otroctví dalším případem ztracené svéprávnosti, kterou lze získat jen vykoupením, prvorozenství: vše, co otvírá lůno (v. t. narodit se), patří Hospodinu a k zachování při vlastním životě musí být vykupováno (Ex 13,13.15; 34,19n; Lv 27,27; Nu 18,15-17). Podle Nu 3,40-51 jsou takovou náhradou za prvorozené z izraelských mužů i dobytčat lévijci a jejich dobytek. Třetím charakteristickým případem cizí či vyšší moci, před níž je člověk bezprávný, je podsvětí: v Ž 49,16 i Oz 13,14 vazba vykoupit z rukyů výmluvně vyjadřuje představu nadvlády (poetizující překlad ČEP ze spárů to poněkud zastírá).

Vysvobození, které tento termín označuje, je procedurou právní (na rozdíl od vysvobození násilného, např. bojem), takže předání protihodnoty, nějaké formy výkupného, bylo původně její neodmyslitelnou součástí. Avšak tam, kde se takto označuje jednání Hospodina, tento aspekt mizí. Za ústřední událost, jíž Hospodin svůj lid Izrael nejen zachránil, nýbrž zároveň nově konstituoval, je ve SZ považováno vyvedení z Egypta (exodus). Jako v. je označováno především v knize Dt (7,8; 9,26; 13,6; 15,15; 24,18), ale i dalších textech (2S 7,23 par. 1Pa 17,21; Mi 6,4; Ž 78,42n); vztah k exodu lze předpokládat i tam, kde to není výslovně uvedeno (Ž 111,9; Neh 1,10), a v textech, které vyhlížejí Boží záchranné jednání v budoucnosti, zřejmě na základě analogie (Ž 25,22; Iz 35,10; 51,11; 50,2; Jr 31,11; Oz 7,13; Za 10,8). Sám příběh exodu má ovšem spíše rysy násilného zásahu, přemožení nepřítele, nebudí dojem právní procedury a představa výkupného v něm nemá místo. Jeho značení jako v. je tedy zřejmě druhotnou interpretací, která zdůrazňuje moment přechodu z bezprávného postavení otroků do svobody. Podobný důraz je možno předpokládat, ačkoli nevyvstává nutně, i tam, kde je řeč o Božím v. jednotlivce (2S 4,9; 1Kr 1,29; Jb 5,20; 33,28; Ž 26,11; 31,6; 34,23; 44,27; 55,19; 69,19; 71,23; 119,134; 130,8; Jr 15,21).

1.2 Kořen g-'-l je specifický pro sz hebrejštinu a vztahuje se k zabezpečení, které lidskému životu poskytuje zakotvení ve společenství, konkrétně v Božím lidu a v zemi, v níž podle biblického podání Hospodin každému zaručil určité místo (Joz 13-19; v. t. podíl). Toto uspořádání je chápáno jako ideální stav, v němž má každý zajištěny prostředky k udržení života, a v mojžíšovském zákoně jsou určeny nástroje k jeho zachování, resp. obnovení tam, kde člověk o toto zabezpečení přijde. Mezi těmito nástroji je v Lv 25 jmenováno také v. pozemku či domu, které byl někdo nucen prodat (vv. 25-30; srv. též Jr 32,6-15), či člověka samotného, pokud jej chudoba přiměla, aby sám sebe prodal do otroctví (vv. 47-55). Povinnost takto se o svého bratra postarat je uložena jeho (nejbližšímu) příbuznému, který se tak stává jeho zastáncem (tak ČEP, jiné překlady vykupitel; hebr. gó'él). Jako zdůvodnění těchto pravidel je uvedeno, že vlastníkem země zůstává Hospodin, který tímto způsobem zabezpečuje život těch, které za svůj lid povolal (Lv 25,23-24.55). Zvláštním případem je násilná smrt, kdy je po příbuzném požadováno, aby zakročil jako zastánce (prolité) krve (gó'él ha-dám) – krevní mstitel (Nu 35,19-27; srv. 2S 14,11). Zavražděný je v této souvislosti chápán jako člověk, který byl připraven o své místo ve společenství, a potrestání vraha jako obnova pořádku.

V příběhu knihy Rt je instituce zastánce (zástupného vykoupení majetku: Rt 2) kombinována s ustanovením tzv. levirátního práva (Rt 3-4): Bóaz jako ideál zbožného Izraelity dopomáhá ovdovělé a bezdětné cizince Rút k majetku její rodiny a sňatkem s ní také k zachování rodu. Moment obnovy, návratu k uspořádání, které Hospodin vytvořil a zajišťuje, je tak vlastně zdvojen a tím zdůrazněn.

Pokud jde o majetek, může být tím, kdo jej vykupuje, i původní majitel sám. V Lv 27 sloveso g-'-l označuje vyplacení (tak BKr, ČEP) dobytčete (v. 13), domu (v. 15), pole (vv. 19n) či desátků (vv. 31.33), jež byly odevzdány Hospodinu, ale dřívější majitel je z nějakého důvodu potřebuje získat zpět. V důsledku jednání, které označuje kořen g-'-l, se tedy člověk navrací k tomu, co mu dříve patřilo, či tam, kam sám dříve patřil. Druhým charakteristickým rysem je vztah k osobě zastánce (či vykupitele), který je také dán předem, příbuzenstvím (v některých případech se zřejmě gó'él stává synonymem pro příbuzný: 1Kr 16,11; Nu 5,8; Jb 3,5). I tam, kde člověk z nějakého nešťastného důvodu vypadne ze společenství Božího lidu a přijde o obvyklé prostředky, které mu místo v něm zajišťují (majetek, osobní svobodu), vazba společenství k němu tím není ukončena, nýbrž naopak je aktivizována a stává se mu pomocí, záchranou.

Tento rys předběžného vztahu, který je vykoupením aktualizován a potvrzen pak zřejmě má být zdůrazněn užitím kořene g-'-l pro jednání Boží: Hospodin se svou pomocí ke svému lidu i k jednotlivcům přihlašuje, překonává jejich odcizení a navrací je do situace příznivé životu. Také tento termín je vztažen především k exodu – výrazně např. Ex 6,5-7 s odkazem na Boží věrnost smlouvě; dále např. Ex 15,13; Ž 74,2; 77,16; 106,10. V mladších částech knihy Iz (tzv. Deuteroizajáš a Tritoizajáš: Iz 40-66) je Hospodin charakterizován přízviskem gó'él (většinou překládáno jako Vykupitel): má ke svému lidu podobný vztah jako příbuzný, který se ujímá postiženého v jeho bezmoci a pomáhá mu získat zpět, oč přišel (Iz 41,14; 43,14; 44,6.24; 47,4; 48,17; 49,7.26; 54,5.8; 59,20; 60,16; 63,16; v. t. Jb 19,25; Př 23,11). Srozumitelným pozadím této charakteristiky je zřejmě pojetí návratu z exilu v Babylóně jako nového exodu, obnovení toho, co Izrael kdysi vysvobozením z Egypta získal.

1.3 Rozdíl mezi oběma termíny můžeme zjednodušeně popsat jako rozdíl perspektiv. Kořen p-d-h se vztahuje k situaci, v níž je pomocí dostat se ven (ze sevření cizí mocí, z nesvéprávnosti), zatímco g-'-l popisuje osvobození pohybem dovnitř (návrat do prostoru a vztahů, kam člověk patří, kde je v bezpečí a má přístup k životním zdrojům). Je zřejmé, že se tyto perspektivy navzájem doplňují a že je možno vztáhnout obě k témuž ději, jak k tomu také dochází v případě exodu. Jednání, které popisují, může mít doslova i obrazně povahu obchodu (či obecněji výměny), tato technická stránka je bezprostředněji spojena s kořenem p-d-h, nicméně ani tam není podstatná (v. t. výkupné). Především jde o změnu stavu – z nesvobody do svobody, z odloučenosti k opětnému začlenění.

Významová blízkost obou hebr. termínů však nakonec převládla, jak je patrné i z LXX, která oba termíny překládá převážně ř. slovesem lytrúmai (dosl. osvobodit předáním protihodnoty, vykoupit) a jeho odvozeninami, ale také obecnějším ryomai (dosl. ochránit, zachránit).

2. Nový zákon

Z úzu LXX vychází i terminologie NZ. V českých překladech je termín v. spojen převážně s lytrúmai, zatímco ryomai se (pod vlivem spojení s dalším hebr. termínem n-c-l v LXX) obvykle překládá vysvobodit. V nz textech je v. již specificky soteriologický pojem, vztažený k jednání Boha s jeho lidem, resp. lidstvem vůbec; výpovědi o v. jednotlivce se tu nevyskytují. Je tedy nutno předpokládat jisté významové zobecnění – hlavní důraz metafory spočívá v tom, že pomoc, kterou popisuje, přináší osvobození, vymanění z područí, avšak bez konkrétnějších konotací.

2.1 V. je především jedním z pojmů, jimiž je v Pavlových listech a dalších jimi ovlivněných spisech NZ vyjadřován význam Ježíše Krista, zvláště jeho smrti na kříži (1K 1,30). V 1Pt 1,18n je Kristova krev postavena do protikladu ke stříbru a zlatu, které podléhají zkáze, což navozuje představu jakési ceny, tu však není nutno chápat jako platbu. Hned vzápětí je tato výpověď kombinována s obrazem (velikonočního?) beránka, který představu vyplacení nepřipouští, zato však upomíná na exodus, s nímž byl pojem v. spojen již ve SZ. Už Pavel v Ř 3,24n obsah či základ skutečnosti v. vykládá spojením Kristovy smrti s odkazem na smírčí funkci krve (Lv 17,11), na jehož základě je možno tuto smrt pochopit jako jednání samého Boha, jímž ospravedlnil svoji odpouštějící trpělivost. Později, v Ko 1,14 a Ef 1,7 je v. ztotožněno s odpuštěním hříchů (podobně Žd 9,12.15 a Tt 2,14). Pojem v. v této souvislosti naznačuje chápání hříchu jako cizí moci, která člověka zotročuje. Mk 10,45 (par. Mt 20,28) uvádí výrok, v němž Ježíš svou smrt vykládá jako výkupné za mnohé (srv. též 1Tm 2,6). Zde je motiv v. zřejmě užit jako parafráze výpovědi Iz 53,12 o nesení hříchu mnohých, takže cesta a poslání Syna člověka, postavy nadějného vládce z Dan 7, jsou tu přeznačeny odkazem na trpícího Služebníka Hospodinova.

2.2 Vedle těchto výpovědí o v. již nastalém v Kristu, a to často v těchže spisech, slouží v NZ pojem v. také k označení stále vyhlíženého eschatologického Božího zásahu a celkové nápravy na konci času: Ř 8,23; Ef 1,14; 4,30; Lk 2,38; 21,28; 24,21. Tyto výpovědi navozují pohled na přítomnou skutečnost jako na stav všelijaké podmaněnosti a nesvobody doléhající i na ty, kdo jsou Bohu věrni, a právě na ně. Z tohoto sevření vyhlížejí vysvobození.