Janovo evangelium

heslo: Janovo evangelium

autor: Slabý Jindřich
autor: Pokorný Petr
autor: Lukeš Jiří
       
předcházející heslo: Janóach        
následující heslo: janovské spisy

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kanonické evangelium, čtvrté v pořadí knih Nového zákona

1. Obsah

1,1-18 Prolog: hymnus o Slovu.

1,1-12,50 Zjevení Ježíše na světě

1,19-2,12 svědectví Jana Křtitele, první učedníci, počátek znamení,

2,13-3,36 Ježíšovo veřejné vystoupení v Jeruzalémě, rozhovor s Nikodémem o novém narození, druhé svědectví Jana Křtitele,

4,1-54 Ježíš v Samařsku a Galileji: rozhovor se Samařankou o vodě života, druhé znamení přinášející víru,

5,1-47 v Jeruzalémě: uzdravení ochrnutého v sobotu a rozhovor (spor) o poslání Syna,

6,1-71 nasycení zástupů u Tiberiadského jezera, řeč o pravém chlebu,

7,1-8,59 v Jeruzalémě: spory s představiteli Židů o Ježíšovu totožnost,

9,1-10,21 v Jeruzalémě: uzdravení slepého v sobotu a spor o hříchu, řeč o pastýři,

10,22-42 disputace o Ježíšově mesianitě,

11,1-12,11 v Betánii před poslední cestou do Jeruzaléma: vzkříšení Lazara a rozhodnutí o Ježíšově smrti, pomazaní k pohřbu,

12,12-50 vjezd do Jeruzaléma, setkání s řeckými poutníky,Ježíšovo provolání.

13,1-17,26 Zjevení Ježíše před učedníky

13,1-30 Poslední večeře: mytí nohou učedníkům a předpověď zrady,

13,31-16,33 řeči na rozloučenou s pěti výroky o Přímluvci,

17,1-26 velekněžská modlitba.

18,1-20,31 Příběh utrpení (pašije) a vzkříšení

18,1-19,42 Ježíšovo vyvýšení na kříž: zatčení, výslech před veleknězem a Petrovo zapření, výslech před Pilátem, ukřižování se slovy matce a učedníkovi, smrt a pohřeb,

20,1-29 Ježíšova nová přítomnost: prázdný hrob, zjevování Vzkříšeného Marii Magdalské, učedníkům (poslání a udělení Ducha) a Tomášovi.

20,30-21,25 Epilog: setkání na Tiberiadském jezeře, pověření Petra a ujištění o trvalé přítomnosti milovaného učedníka.

2. Záměr a literární charakter

Janovo evangelium bylo zřejmě koncipováno jako duchovní přepracování tradic, které zachytila synoptická evangelia – s využitím dalších, samostatných tradic. Na rozdíl od synoptických evangelií, v nichž jsou místy zřetelné švy mezi jednotlivými celky přejatými ze staršího ústního či písemného podání, je J. e. uceleným, souvislým literárním textem.

Výrazných proporcí i významu nabývají v J. e. Ježíšovy promluvy. Jestliže charakteristickou součástí Ježíšova kázání u synoptiků byla podobenství, v J. e. na jejich místo vstupují tzv. zjevovatelské řeči, v nichž Ježíš Boha nazývá svým otcem a o sobě mluví jako o synu. Toto zvláštní sebeoznačení bez přívlastku má zřejmě naznačit, že tu nejde o výsostný titul navazující na sz označení králů (Syn Boží), nýbrž o vyjádření zvláštního, jedinečného Ježíšova vztahu k Bohu (v. t. jednorozený: J 1,18).

Ježíš se v těchto promluvách často představuje formulí Já jsem, která připomíná sebezjevení Hospodinovo v Ex 3,6.14: Já jsem Bůh tvého otce, Bůh Abrahamův ů Jsem, který jsem. Tyto výroky jsou v některých případech spojeny s předmětem: Mesiáš (J 7,25nn), chléb života (J 6,35,41.48.51), světlo světa (J 8,12), dveře ovcí (J 10,7-9), dobrý pastýř (J 10,11-14), vzkříšení a život (J 11,25), cesta, pravda i život (J 14,6), vinný kmen (J 15,1-5). Závěrečná já jsem, která čteme při Ježíšově zatčení, zdánlivě vybočují z řady duchovních metafor, ale ve skutečnosti jsou klíčem k jejich pochopení. Třikrát čteme, že já je Ježíš Nazaretský (J 18,6-8), takže se potvrzuje, že Mesiáš, cesta, pravda a život je dějinný Ježíš ve svém životním příběhu, skutečně Slovo, které se stalo tělem (J 1,14).

Zjevovatelské řeči, včetně formule já jsem, mají své obdoby v okolních náboženstvích (např. v kultu Isidy), takže jde o formu podání srozumitelnou v tehdejším světě. Nejznámější pozdější analogie janovských já jsem nalezneme v traktátu Velká myšlenka z Nag Hammadi (NHC XIII/1). Čtenář (posluchač) je v Ježíši Kristu konfrontován se svým protějškem, s já, které ho oslovuje.

J. e. také užívá často metaforiku protikladu světla a tmy, která se objevuje i v mnoha traktátech z Kumránu a v textech Mandejců.

3. Literární integrita a vztah k synoptickým evangeliím

Vzhledem k uvedené jazykové i myšlenkové kompaktnosti J. e. je velmi obtížné, ne-li nemožné zrekonstruovat literární historii jeho vzniku. Lze předpokládat, že autor pracoval se staršími prameny, ty však nelze spolehlivě určit. Někteří badatelé se např. stále drží hypotézy o tzv. prameni znamení (sémeia, pl.), který obsahoval soubor příběhů o Ježíšových zázracích a jehož stopy je možno vidět v J 2,11; 4,54 a J 20,30. Z přítomnosti dvou shrnujících výroků autora (závěrů) v J 20,30-31 a J 21,24-25 něteří usuzují, že 21. kap. byla připojena druhotně, aby se tak J. e. stalo přijatelným pro pozdější ústřední proud Ježíšových stoupenců (velkou církev), který se hlásil k Petrovi jako vůdčí postavě. K tomuto doplnění došlo snad po odchodu jádra janovského společenství ze Sýrie nebo z Edessy do Efezu. Nelze však doložit, že by spolu s připojením 21. kap. byl přepracován celý text evangelia.

Pokud jde o vztah J. e. k synoptickým evangeliím, lze pozorovat zřetelné analogie (např. mezi Mk 8 a J 6: nasycení, cesta po vodě, polemika, rozhovor o chlebu, Petrovo vyznání), ale zároveň také výrazné odlišnosti. J. e. vypráví nejeden příběh, který synoptické podání nápadně připomíná, avšak stejně nápadně se od něj odlišuje (srov. např. J 2,13-22 s Mk 11,1-19 parr.; J 4,46-54 s Mt 8,5-13 a L 7,1-10; J 5,1-9 s Mk 2,1-11 parr.; J 13,1-20 s Mk 14,17-25 parr.). Z těchto i dalších pozorování je zřejmé, že autor J. e. nepoužil žádné ze synoptických evangelií jako literární pramen, ale je pravděpodobné, že alespoň některé z těchto spisů znal a patrně jejich znalost předpokládal i u svých čtenářů.

4. Historické údaje

Se zřetelným duchovním zaměřením J. e. jen zdánlivě kontrastuje jeho zřetelný zájem o historické tradice. Některé historické údaje, které předkládá, jsou nezávislé na synoptických evangeliích, někdy jsou s nimi v rozporu, ale jejich historická pravděpodobnost je vyšší. Patří mezi ně to, že Ježíš byl v době svého veřejného vystoupení vícekrát v Jeruzalémě (J 2,1; 5,1; 7,10; 12,12), že patrně nějakou dobu působil také v Judsku, že k jeho ukřižování došlo nikoli v den hlavního velikonočního svátku, nýbrž o den dříve (J 19,31).

5. Autorství

Podle tradice byl autorem Jan Zebedeovec, ve skutečnosti jím byl asi presbyter Jan, autor 2., 3. a patrně i první Janovy. Mluví pro to nápadné společné rysy jazyka všech těchto janovských spisů. J. e. mohlo být sepsáno jako poslední z nich, někdy na konci 1. nebo na začátku 2. stol. Autor byl patrně syrský křesťan pocházející z řecky mluvících Židů. Autorem 2. závěru mohl být některý pozdější člen janovské školy, jak naznačuje předposlední věta: To je ten učedník, který vydává svědectví (= autor J) ů my (= společenství jeho žáků) víme, že jeho svědectví je pravdivé (J 21,24).

6. Teologie

J. e. usiluje o zvnitřnění křesťanské zbožnosti a pokouší se podat duchovní výklad tradic o Ježíšovi. Ježíše chápe jako výklad (exegezi) Boha (J 1,18) – jeho příběh je vyjádřením Božího stvořitelského záměru – Slova ({Gn 1,1nn), Ježíš je (Boží) slovo učiněné tělem (J 1,14). Víra znamená duchovní spojení s Kristem, v němž je již přítomen nový věk. Takové duchovní úvahy, blízké např. Tomášovu evangeliu, jsou ochráněny před (doketismem), nikoli však před radikální spiritualizací: Kdo slyší mé slovo, přešel již ze smrti do života (J 5,24n). Ježíšovo vyvýšení na kříž je již první etapou jeho cesty vzhůru Bohu Otci (J 12,32). To se blíží gnostickým názorům, jak je v 2. stol. vyjádřilo např. Filipovo evangelium (NHC II/3). Ježíšovo vtělení (inkarnaci) chápe J. e. důsledně očima velikonoční zkušenosti (Ježíšovy řeči, které jsou jeho sebezjevením). Jeho zázraky se stávají znamením konečné, eschatologické záchrany (spásy), která je dosvědčena a má být rozpoznána na jejich konkrétní funkci prokázaného milosrdenství.

O úkonech, které byly později nazvány svátostmi, J. e. ví, ale nezmiňuje se o nich výslovně, ani o jejich založení Ježíšem. To zřejmě předpokládá, zato se snaží nově vyložit jejich smysl: křest vodou je vnějším znamením znovuzrození (J 3,1-15), pravý chléb stolu Páně je Ježíš sám (J 6,22-59) a obě základní svátosti jsou založeny ve smrti Kristově (z Ježíšova probodeného boku vychází krev a voda: J 19,34).

Etika J. e. je motivována láskou Boha k lidem (J 3,16), příkaz lásky je tak jen odpovědí na jednání Boží. S výzvou ke vzájemné lásce se Ježíš obrací k učedníkům jako k přátelům, které z nich činí jeho smrt na kříži jako vrcholný výraz lásky (J 15,12-17). J. e. se jako kanonické prosadilo ve spojení se synoptickými evangelii a v pořadí kanonických knih bylo Lukášovým dílem (L a Sk) zarámováno. Ve věroučné reflexi posloužily některé jeho pojmy (Slovo, pravda, poznání) jako prvky její osnovy. V. t. Janovy epištoly.

7. Teologie a literární formy

Řeči zřejmě odrážejí vyznavačský a homiletický jazyk janovské komunity. Janovský Ježíš hovoří jako božský Zjevovatel, jejich sloh je literární, užívá ironie, slova mají dvě roviny významů, tazatelé nerozumí či jsou zmateni, mnohdy chápou jen povrchně. Dialog se leckdy stáčí do monologu a posluchač dostává šanci odhalit hlubší význam slov. Délka však vtiskuje Ježíšovým slovům hlubší teologický obsah. Poselství je často symbolické, operující ve více rovinách. Jejich význam je nutné následně domýšlet.