Janovské spisy

heslo: janovské spisy

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Janovo evangelium        
následující heslo: Janovy epištoly

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků druhotné souhrnné označení pro Janovo evangelium, tři Janovy epištoly a Zjevení Janovo.

1. Označení j. s. vzniklo, když se prosadila domněnka, že autorem všech těchto textů by mohl být Jan Zebedeův. V textu těchto spisů je autor jmenován pouze ve Zjevení (Zj 1,4.9), které se však myšlenkově a jazykově od ostatních j. s. odlišuje. Evangelium a epištoly zřejmě skutečně patří do jedné skupiny, či autorského okruhu: rozvíjejí společnou teologii a užívají podobného jazyka, rozdíl je v tom, že epištoly řeší konkrétmí otázky víry a života, kdežto evangelium navazuje na látku i strukturu synoptických evangelií a domýšlí kosmický význam Ježíšův. Epištoly proto vznikly patrně před evangeliem a spolu s ním reprezentují janovskou školu. Ta má nejspíš původ v Sýrii, odkud se ještě v 1. stol přesunula do Efezu.

2. Teologie j. s. zřejmě vrcholí v Janově evangeliu. Ježíš jako vtělené Slovo (Logos), první projevy božské úcty k Ježíšovi (Můj Pán a Můj Bůh – J 20,28), a zejména v Janově evangeliu rozpracované učení o Duchu svatém jsou základy pozdějšího křesťanského dogmatu. V učení o církvi (ekklesiologie) spočívá důraz na láskou a sociální solidaritou spojenou křesťanskou obec (sbor). Myšlení j. s. se může jevit jako sektářské (láska k přátelům – J 15,13), ale ve skutečnosti jde o konkretizaci lásky. Sektářsky působí i důraz na zkaženost světa (1J 5,19), který je opanován vládcem tohoto světa. Ježíšovo vystoupení je však začátkem jeho konce (J 12,31), jeho příchod na svět je projevem toho, že Bůh svět miluje (J 3,16), Kristova oběť je výzvou ke konkrétnímu následování (1J 3,18-24).

3. Zjevení Janovo je apokalyptický spis (v. t. apokalyptika, apokalyptická řeč), ale přejaté látky zpracovává pod jistým vlivem janovské tradice. Společnými rysy jsou christologická označení Ježíše: Slovo Boží (Zj 19,13) a Beránek Boží (Zj 5,3 až 22,1-3) a metafory Boží blízkosti: sláva (J 11,40 a Zj 4,11) nebo světlo (J 1,4-9 a Zj 22, 5) podobně jako metafora živé vody pro spasení (J 4,10 a Zj 22,17)

4. Otevřená zůstává otázka, zda a jaký vliv mělo na j. s. myšlení apoštola Pavla. Z některých rysů se zdá, že j. s. představují jediný teologický a literární proud NZ, který vznikl mimo přímý vliv Pavlův. Na jedné straně zastávají potřebu víry a skutků pro spasení, podobně jako Jk (1J 3,23-24 věřit a milovat, Zj 14,13) a odmítají ty, kdo dovolují jíst maso obětované modlám (Zj 2,20 řec. fageín eidólothyta, srv. 1K 8) ale na druhé straně se objevuje důraz na milost Boží, která předchází lidské náboženské úsilí (J 1,16; Zj 22,17-21).

5. Janovské dědictví. J. s. byly psány ve skupině, která usilovala o celkové obnovení křesťanské zbožnosti potom, co byli Ježíšovi stoupenci vypovězeni ze synagogy. Zatímco většinovou církví bylo Janovské společenství patrně považováno za podezřelou skupinu, sami se pokládali za duchovní jádro církve, s níž v Malé Asii i v Sýrii postupně splynuli. Snad byli blízcí gnosticky zaměřeným odpůrcům, od nichž se odpojili ve chvíli, kdy poznali, že jejich duchovní oddělení od okolí a výlučnost jejich náboženských postojů odporují dědictví Ježíšovu. V této situaci si uvědomili své poslání: předat celé církvi svou niternou zbožnost a nepotlačit přitom Ježíšovo dědictví. Z tohoto napětí vzniklo Janovo evangelium. Janovský okruh jako sociální skupina patrně splynul s velkou církví, ale jeho literární a teologický odkaz se stal částí křesťanského kánonu, cennou pro všechny generace.

6. Pozdější j. s. Ve více exemplářích dochovaná Tajná kniha Janova (NHC II/1;III/1;IV/1 aj.) je gnostický spis, který vznikl po polovině 2. stol; Skutky Janovy je sbírka legend z doby z pozdního starověku.