Janovy epištoly

heslo: Janovy epištoly

autor: Slabý Jindřich    
       
předcházející heslo: janovské spisy        
následující heslo: Jared

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků tři kanonické dopisy, tradičně řazené mezi obecné epištoly.

1. Členění

1. Janova

1,1-4 Prolog o Slovu života

1,5-5,12 Hlavní část listu

1,5-2,27 Společenství s Bohem a bratrská láska,

2,18-3,24 polemika proti svůdcům,

4,1-5,12 vazba na pozemského Ježíše.

5,13-21 Závěr se slovy o moci modlitby

2. Janova

1-3 Preskript

4-11 Láska a pravda: varování před opomenutím pozemského Ježíše (v.7)

12-13 Závěr s pozdravy

3. Janova

1-4 Preskript

5-12 Konflikt s Démétriem

13-15 Závěr s pozdravy a požehnáním

2. Autor, doba, adresáti

Starokřesťanská tradice, sahající až k círk. otcům Ireneovi (+202) a Klémentovi Alexandrijskému (+211), připisuje J. e. spolu s Janovým evangeliem apoštolu Janu Zebedeovi. Mnozí současní vykladači Bible pokládají J. e. za dílo autora patřícího k teologicky výrazné skupině v rané církvi, která vedle toho, co je všem křesťanům prvního století společné, pěstovala i tradici odlišnou od synoptického a pavlovského dědictví, viz janovské spisy. S Janovým evangeliem pojí J. e. společná teologie i výrazové prostředky. Předpokládalo se, že Janovo ev. vzniklo před J. e., ale v poslední době se uvažuje i o opačném pořadí. V 1-3 J není přímý odkaz na J a J má vypracovanější učení o Duchu sv. Otázka pořadí J. e. a evangelia je tedy stále otevřená. Pořadí listů podle doby vzniku je patrně 2J – 3J – 1J (shrnutí janovského odkazu). Vzhledem ke značným shodám v jazyce nelze vyloučit, že autor J a 1-3J jsou jedna a tatáž osoba. Pisatel oslovuje čtenáře z pozice laskavé autority, která se odvolává na příslušnost ke generaci očitých svědků Ježíšových (sr. 1J 1,1.3), a která rozlišuje mezi sebou a čtenáři: My jsme viděli – a zvěstujeme vám (1J 1,2).

Tradice pokládá za adresáty křesťanské obce v Malé Asii (sr. Zj 2-3). Příjemci 1J prožili střetnutí s křesťanskou skupinou, která byla blízká pozdější gnózi. Z tohoto duchovního střetnutí vyšli vítězně, když si zachovali pravou janovskou víru (sr. 1J 2,13-14.20-21.27). Zmínky o světě (1J 2,15nn; 3,1b; 4,5), který je celý pod mocí Zlého (1J 5,19), dávají tušit, že společenství adresátů byla obklopeno nedůvěrou svého pohanského okolí, nebezpečnými naukami a pohanstvím. Toliko jedno autorovo odvolání na SZ (1J 3,12) může být dokladem toho, že adresáti nevzešli z židovských tradic. Autor však obrací jejich pohled nazpět k tomu, co bylo zvěstováno od počátku (1J 2,7.24; 3,11), tj. od počátku kristovského hnutí, což je svědectvím, že adresáti byli již nejméně druhou křesťanskou generací. Janovy listy byly napsány koncem 1. st. n. l. Tradice klade autorovo sídlo do Efezu v Malé Asii. K autorství v. Jan presbyter a Janovo evangelium.

3. Protivníci

Autor J. e. vede zápas s antikristy (1J 2,18), lháři (1J 2,22), falešnými proroky (1J 4,1.4), s duchem klamu (1J 4,6c), s dětmi ďáblovými (1J 3,10). Má na mysli předchůdce gnóze, tehdy módní náboženské filozofie, ovlivněné mystickými kulty, která pronikala do křesťanských společenství. Z J. e. se dají některé názory těchto skupin do jisté míry rekonstruovat: Nebrali vážně vtělení (inkarnaci) Božího Syna (sr. 1J 4,2; 2J 7; tzv. doketismus), tj. popírali totožnost mezi pozemským Ježíšem a Kristem (1J 2,22; 4,15; 5,1), nedocenili Ježíšovu smírčí oběť (1J 1,7; 2,2; 4,10; 5,6) a domnívali se, že ji nepotřebují. Pokládali se za vlastníky pravého poznání Boha: své osobní hříchy popírali (1J 1,8-10), necítili se vázáni přikázáními (1J 2,3n; 5,2n), zejména přikázáními bratrské lásky (1J 2,9-11; 3,10.14n; 4,7n.11n.20; 5,2). Šířili své učení, které nezůstalo bez ohlasu (srv. 1J 4,5) a vzbuzovalo leckde v janovských obcích zmatek (1J 2,26) a obavy (1J 2,18).

4. Teologie

Autor se neobrací polemicky přímo proti protivníkům, nýbrž mluví k věrným křesťanům, aby je za jejich zápasů utvrdil v postojích víry a vlil jim zdravé křesťanské sebevědomí, které podle něho pramení z toho, že církev má – na rozdíl od gnostických bludařů – reálné, živé společenství s Bohem. Toto společenství s Bohem – ústřední téma 1J – je obsahem výrazů, které prostupují všemi J. e.: být z pravdy (1J 3,19), být z Boha (1J 4,4.6; 5,19), být Božím dítětem (1J 3,10; 5,2), poznat a znát Boha (1J 4,6n), zůstávat v Bohu a obráceně Bůh zůstává v nás (1J 2,24; 3,24; 4,12n.15n). V plném světle se objeví téma společenství s Bohem tehdy, když k němu přibereme texty z Janova ev., ve kterých Ježíš podobným způsobem mluví o svém bytostném vztahu k Otci: Společenství křesťanů s Bohem a vzájemné společenství křesťanů tvoří nedílný organický celek (1J 4,7-21), který se jeví přímo jako prodloužení naddějinného společenství mezi Otcem a Synem (J 14,20; 17,11.21n; 4,16).

Autor vede čtenáře k jistotě, že mají společenství s Bohem, jsou vyvoleni a odděleni od světa, že ve svém středu nesou pravdu, že musí vítězit a zvítězit, a otvírá jim oči pro zcela konkrétní důkazy těchto jistot (1J 3,14; 3,24b; 4,13; 4,4- 6; 2,13n; 5,4b}).

5. Problémy misie

Ve 2J a 3J jde o misii a cestující misionáře; ve 2J se jedná o misii odpůrců, kteří popírají Kristovo lidství a kterým křesťané nemají poskytovat ani materiální ani mravní podporu. Naopak 3J je osobním listem presbytera Gaiovi. Pisatel oceňuje účinnou pomoc, se kterou vyšel Gaios vstříc misionářům, kteří ze sídla autorova přinášejí poselství víry. Stěžuje si však na Diotrefa, který jim podporu neposkytuje.