Zákon

heslo: zákon

autor: Sláma Petr    
       
předcházející heslo: zaklínat        
následující heslo: Zákon svatosti

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků označení souboru ustanovení, která si jednotlivě i jako celek, ve své vnější formě i ve své intenci, nárokují statut Boží vůle sdělené Mojžíšovi na hoře Sinaj (resp., podle Dt, na hoře Choréb). Přesný výčet jednotlivých ustanovení tohoto souboru v Bibli není výslovně uveden. Bible vypráví o tom, jak je z. předáván a vykládán těmi, kdo se dovolávají Mojžíšovy autority. Na stránkách NZ se však takto pojatý z. ocitá v polemickém světle, neboť nejvlastnějším výrazem Boží vůle je v pojetí nz autorů Ježíš Kristus a jeho z.

1. Zákon jako orakulum: Český termín z. jako překlad hebrejského tórá, ovlivněný řeckým pojmem nomos a latinským lex, není v kontextu SZ nejšťastnější; mnohem lépe by originálu odpovídal termín (na)učení. Patří k nejfrekventovanějším v Bibli (214 výskytů). V hebrejštině je odvozen ze slovesného kořene j-r-h III, které znamená někoho do něčeho uvádět, učit. Ve své nejstarší literárně zachytitelné podobě znamená jakékoli jednorázové naučení, které nábožensky autoritativní strana udělí straně druhé. Obvyklým kontextem je svatyně, k níž přichází klient (obětník) s prosbou, aby se mu v jeho záležitosti dostalo od patrona (kněze či proroka) po vykonání oběti poučení. Tento původní, orákulní, význam slova tórá zaznívá např. v Jr 18,18 a Ez 7,26.

V pasážích Pentateuchu, které jsou rovněž kněžské provenience, nabývá termín tórá významu tematicky zaměřené množiny přikázání vztahujících se k vybraným oblastem života, zpravidla se vyskytuje v adnominální vazbě upřesněné označením probírané oblasti (takže např. Lv 6,2 Toto je tórá zápalné oběti).

2. Zákon jako učení: V knize Dt bývá termínu z. použito absolutně, s ukazovacím, patrně autoreferenčním, zájmenem (tento zákon) či dokonce s údajem o médiu přenosu (kniha tohoto zákona). Celá vazba se původně vztahovala pouze ke knize Deuteronomium či její předposlední fázi. Mnohde ji však lze číst ve vztahu k celému Pentateuchu, jejž Dt uzavírá. Z hlediska dějového rámce představuje Dt paralelu knih Ex – Nu, od zbývajících čtyř knih se ale odlišuje stylisticky i teologicky.

Slovní spojení kniha zákona se objeví v 2Kr 22-23. Vypráví se zde o nalezení knihy Zákona v jeruzalémském chrámu za krále Jóšijáše i o následné náboženské reformě. Ať již jde o ohlas skutečné události, nebo o vyprávění, které má v pozdější době podepřít legitimitu knihy Dt, jisté je, že důrazy zmíněné reformy knize vskutku odpovídají.

Také poexilní rekonstrukce, jak ji líčí knihy Ezd a Neh, se děje s výslovným odvoláním na – blíže neurčený – zákon Mojžíšův. Kněz Ezdráš je podle Ezd 7 perským vladařem ustanoven jako jeho zvěstovatel a vykladač, zákon je sankcionován panovnickou hrozbou (Ezd 7,26). Podle Neh 8 a 9 Ezdráš předčítá a vykládá shromáždění všeho lidu v Jeruzalémě přinesenou knihu Mojžíšova zákona. Z narážek na události v Gn – Nu je zřejmé, že zde má jít o kázání na text celého Pentateuchu, nikoli pouze Dt. V této době se také postupně ujímá označení Pentateuchu jako Tóry (Mojžíšovy), vedle souboru tzv. Proroků a později i Spisů.

Vedle tohoto specifického použití slova z. však přetrvává a rozvíjí se i širší pojetí. To rozumí slovu z. především jako v autoritativních textech sice zachycené, neustále však studiem a výklady aktualizované a lidskou poslušnost angažující Boží vůli. Priority tohoto přístupu vyjadřují Ž 1 a Ž 119. Spojením s tradicemi mudrosloví dochází ke sblížení, ba ke ztotožnění, moudrosti a z. (takto v Knize moudrosti a v Sírachovcovi, zejm. Sír 24,23nn). Toto ztotožnění se stane východiskem reformního písmáckého hnutí farizeů i pozdějších rabínů. Vzhledem k tomu, že se podstatná část židosvtva poexilního období nachází v diaspoře, v situaci, která svádí k asimilaci, soustředí se písmácké kruhy zejména na tři oblasti z., které mají podtrhnout jinakost Izraele: na dodržování dne odpočinku (soboty), na rozlišování čistého a nečistého – a na obřízku.

3. Zákon v evangeliích: Na stránkách Nového zákona pokračuje různost v přístupu k z. Čtyři evangelia shodně líčí Ježíšův originální, k intenci jdoucí a nezřídka proto radikalizující přístup k z. (viz zejm. série zpřísňujících výroků v Mt 5, uvedenou ve v. 20 slovy Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.) Tato radikalita poslušnosti Boží a lásky k bližnímu je tím, co má podle Mt 5,17 Ježíš na mysli, když říká Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit. Pozornost věnovaná smyslu z. vede ale k odlehčenému vztahu k doslovnému znění některých ustanovení , což s sebou přináší spor s písmáckými strážci z. (L 5,27-6,11). Přesto podle obrazu synoptických evangelií Ježíš ve vztahu k z. zásadním způsobem nepřekračoval hranice dodržované helénizovaným židovstvem své doby. Spor s jeruzalémskými náboženskými autoritami nastal kvůli jeho svrchovanému sebepojetí (Mk 14,53-65), nikoli kvůli tomu, že by Ježíš porušoval či dokonce odmítal z.

4. Zákon u Pavla: Pod dojmem setkání se vzkříšeným Kristem se ovšem během necelých dvou desetiletí církev, společenství těch, kteří uvěřili v Ježíše jako mesiáše, misijně obrací k pohanům. Brzy čelí otázce, zda se noví věřící musí nejprve stát Židy, tedy přijmout ustanovení z., ztělesněná obřízkou. Nedávný konvertita z farizejství Saul, později Pavel, se stane mluvčím těch, kteří probojují pravidlo, že noví křesťané z pohanů obřízku přijímat nemusí, ba nemají (Ga 2,1-14). Když si Pavel ujasňuje toto odmítnutí z. v jeho odlišující funkci (obřízka), použije z. jako kontrastní folii své zvěsti o milosti: Pohané již nemusí přijímat obřízku, ale ani žádné jiné z ustanovení zákona, kterým by se před Bohem chtěli kvalifikovat (ospravedlnit) sami (Ga 2,16). Velikost Kristovy spásy spočívá totiž v tom, že svou smrtí odpykal trest, kterým byl z. sankcionován (Ř 3,21-27). Pohané jsou Kristovou obětí rekvalifikováni k bezprostřednosti vztahu k Hospodinu i k lidem. Na nich je, aby této nové určenosti sebe samotných uvěřili, tedy aby s ní jako se skutečností počítali ve svém myšlení a konání. Tato nová určenost je podle Pavla nasměruje k vděčné poslušnosti, k životu podle Boží vůle předvedené v Ježíši Kristu.

Tato Pavlova koncepce vede někdy ke zdání nesmiřitelného protikladu z. a milosti (Ř 6,14; Ga 2,21). NZ přináší svědectví o tom, že takovému zdání skutečně bylo třeba v rané církvi čelit (Jk 2,18-26). Je zřejmé, že tam, kde se Pavel podobnému zprotikladnění blíží, je tomu tak v důsledku jeho paradoxního vyjadřování a za cenu značně zúženého pojetím z. Sám Pavel ale na jiných místech hovoří o z. známými slovy (Ř 7,7nn); parenetické pasáže jeho listů navíc svědčí o tom, že ani v jeho pojetí není z.Kristův vždy bezprostředně a spontánně aplikované Dvojího přikázání lásky, nýbrž že jej nové společenství kristovské víry musí stále znovu pracně formulovat a naplňovat (Ga 6,2). To bude ostatně patřit k nejdůležitějším úkolům každé teologické generace.