Sijón

heslo: Sijón

autor: Sláma Petr    
       
předcházející heslo: Síchon        
následující heslo: sikariové

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. cíjón, řec. sión, BKr Sion. Vlastní jméno místní nejasného významu, odvozené snad původně z arabského kořene c-w-n chránit (Ochranov), nebo ze semitského kořene c-j-h, (být) suchý, vyprahlý (Suchopár). Podle 2S 5,7 (prvního výskytu jména v Bibli) se pevností Sijón nazývá jeruzalémský pahorek, který na Jebusejcích dobyl David. Buduje zde Davidovo město a slavnostně zde ukládá Boží schránu (2S 6,12-19). Ta je později přenesena ze Sijóna do chrámu, zbudovaného Šalomounem (1Kr 8). Tato původní podvojnost Sijónu na jedné a chrámu na druhé straně je ovšem v Bibli brzy potlačena. Sijón ztělesňuje Bohem požehnanou jednotu trůnu a oltáře, což se projeví v tom, že je Bůh nazýván královskými tituly (Iz 52,7; Ž 48,3) a naopak Davidově dynastii se dostává božského vyvolení (Ž 110; Ž 2). Sijón je metonymií celého Jeruzaléma, chrámu jakožto sídla Boha na zemi (Ž 78,69) i jeho vyvoleného krále (Ž 2,6). Později, když byla věrohodnost Božího vyvolení zpochybněna (Jeruzalém dobyt, davidovští králové popraveni nebo odvlečeni do zajetí), transformuje se toto představa do naděje, že sám Hospodin svede zápas o horu S. (Iz 34,8), případně do představy mesiáše, pomazaného Davidovského krále, jenž obnoví slávu Jeruzaléma (Iz 9,1-11). Hospodinovo vítězství bude mít univerzální dopad, ale bude manifestováno právě na hoře S., jež bude v posledních dnech ... vyvýšena nad ostatní pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody (Iz 2,2).

Dcera sijónská bývá rovněž buď personifikací Jeruzaléma (2Kr 19,21), nebo poetickým označením pro společenství, vírou soustředěné kolem jeruzalémského chrámu, byť třeba momentálně v exilu (Za 2,11). S touto metaforou, která implikuje S. jako otcovský dům a lid Izraele jako jeho dceru, pak často pracují proroci (Iz 1,8; Jr 4,31;). Pozoruhodný je velmi nerovnoměrný výskyt jména S. Všech 159 výskytů je soustředěno do pouhých 7 starozákonních knih (Žalmy 38×, Izajáš 49×) a to zpravidla tam, kde je tematizována víra ve vztahu (kladném, ale i záporném) k instituci království a chrámu. Ani jednou se název S. neozve v Pentateuchu.

Některé prvky siónské teologie jsou pravděpodobně domácího (jebusejského) původu. Patří k nim představa nedobytného, vyvoleného města, zapovězeného všem slepým a kulhavým (2S 5,6), v jehož středu je chrám jako miniatura kosmu, a představa božstva jako dobrého dárce (c-k-q, II) a garanta hojnosti (š-l-m, kořen se ozývá v názvu Jeruzaléma, ve jménech Davidových synů Abšalóma i Šalomouna a souvisí patrně se západosemitským božstvem Šalimem). Představa hory, tyčící se do okolí a poskytující příbytek božstvu, má zřejmě svůj původ v mytologii Ugaritu, opěvující bájnou horu cáfón (ugaritské reálie, např. právě označení nejzazší sever, hebr. cáfón, nebo ohrožení cizím loďstvem, zřetelně prosakují Ž 48). Oproti pozdější byzantské tradici, která S. situuje na jz. kraj dnešního Starého města v Jeruzalémě, je třeba S. hledat na jižním okraji dnešního muslimského komplexu Skalního dómu.

Koncem 19. st. n. l. vzniká mezi evropskými Židy hnutí za vybudování židovského státu na území tehdejší osmanské Palestiny. Toto hnutí se nazývá sionismus a v r. 1948 dosáhlo ustavení Státu Izrael. Přestože šlo od počátku o hnutí sekulární, navazuje po úvodním váhání na tu část tradice, která prožívá přítomnost jako provizorní exil a která chová naději na návrat do země zaslíbené. Pro Židy je prototypem exilu babylónský exil, dle 2Kr 25,8nn završený pádem chrámu v Jeruzalémě. Proto se i naděje na záchranu soustředí na Jeruzalém/Sijón (viz Ž 137,1: U řek babylónských, tam jsme sedávali s pláčem ve vzpomínkách na Sijón.).