Léčit, léčení

heslo: léčit, léčení

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Lebka        
následující heslo: léčka

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. r-p-', rif^e'út, marpé'; řec. iómai – původně ve většině starověkých kultur napravování ran z boje a lovu, tedy v podstatě šlo o chirurgické úkony.

1. Osudové pojetí nemoci ve starověku

Prodlužovat život léčením nemocí bylo pokládáno za podezřelou činnost, někdy za magii, protože tak člověk zasahoval do osudově daného určení délky života (viz příběh Asklépia, který byl Diem potrestán za znovuoživení mrtvého).

Od 5. st. př. n. l. se však zároveň prosazovalo léčení založené na anatomických a fyziologických studiích a s mýtem slučitelné prostřednictvím kultu jednotlivých bohů a héroů. Významnou postavou se stal Hippokratés (5. až 4. st. př. n. l.). V helénistické době se l. rozvíjelo v Alexandrii a starověké l. vyvrcholilo v 2. stol. n. l. v Galénovi z Pergamonu. To však již byl Asklépios a jiní mytičtí lékaři (léčitelé) zbožněni a jejich činnost zahrnuta do božského řádu.

2. Léčení a náboženství

Léčení je skoro vždy pokládáno za záležitost vztahu k Bohu. (JHWH uzdravuje svůj lid, jeho nepřátele trestá nemocemi 1S 5,6-12; Ex 15,26; srv. Dt 32,39). Již v této oblasti hraje však léčení roli obrazu Boží přízně a spasení (spása): Hospodin obvazuje rány (Jb 5,18), být zatvrzelý znamená nebýt uzdraven (Iz 6,10). U proroků je léčení důsledkem jejich výzev k poslušnosti Boha a u pohanů vede jejich úspěšné uzdravení k příklonu k Hospodinu (2Kr 5,1-19).

3. Nemoc není trest za hřích

I spasení ve smyslu zástupné oběti Služebníka Hospodinova je charakterizováno jako cesta k uzdravení tím, že on nese nemoci hříšných (Iz 53,4-5; na Ježíše vztaženo v Mt 8,17). Nemoc se tedy zasazuje do širšího rámce lidského odcizení a každá úvaha o léčení je spojována s otázkou jeho nejhlubšího předpokladu. I když léčení je vždy spojeno s nápravou vztahu k Bohu, ukazuje již kniha Jóbova, že nemoc konkrétního člověka nelze chápat jako trest za jeho hřích. To Ježíš to vyjádřil (J 9,1-9), když se jeho učednící ptali, zda slepý, kterého uviděli, zhřešil sám, nebo zda zhřešili jeho rodiče (srv. L 13,1-5).

4. Léčení a exorcismus

V době NZ, byla nemoc měkdy chápána jako důsledek působení démonů (Tób 3,17; 8,1-3; Mk 1,23-28 par.; Mk 9,14-27 par. a mn. j.). Léčilo se proto vyháněním nečistého ducha, exorcismem. Exorcismus byl znám v různých kulturách a náboženských oblastech a předpokládal spojení s mocí vyšší, nežli je nečistý duch působící nemoc. Jeho hlavní částí byl příkaz spojený s pohrůžkou (napomínat; řec. epitimó; častý hebr. ekvivalent v SZ je g-`-r démonovi (vyjadřovala nadřazenost exorcisty – Mk 9,25par.) a tzv. odeslání démona (často do jiného nositele – Mk 5,10-13parr). I v kumránském textu 1QapGen XX,12-29, kde se mluví o tom, jak Abrahám léčil faraóna, je léčení chápáno jako exorcismus (stejné termíny).

5. Ježíš překonává izolaci nemocných

To, že se Ježíš k nemocným obracel a komunikoval s nimi, souviselo již s jejich uzdravením. Většinou trpěli více tím, že byli vyloučeni ze společnosti, než svou vlastní nemocí. V Mk 2,4-12parr je vyprávění o uzdravení ochrnutého spojeno s nečekaným odpuštěním hříchů. Nejde však o to, že nemocný byl přímo trestán za vlastní hříchy, ale naopak: Jeho uzdravení podtrhuje Ježíšovu pravomoc odpouštět (v Božím jménu) hříchy. Zde může navázat realistická úvaha současné teologie: Nemoc není vždy důsledkem hříchu nemocného, ale důsledkem lidského hříchu obecně. K absurditě hříchu patří to, že jeho důsledky nenesou většinou jeho přímí původci. V 1K 11 spojuje Pavel napomenutí za nehodné slavení stolu Páně, při němž jeden má hlad, druhý se opije (v.21) s překvapujícím závěrem, proto je mezi vámi tolik slabých a nemocných a mnozí umírají (v. 30). Ujištění o Božím odpuštění patří vždy k léčení (Jk 5,13-16). Nemocný musí vědět, že nemoc není trestem.

6. S nemocí je třeba bojovat

Pro Ježíše bylo uzdravení nemocných projevem průlomu království Božího do tohoto světa (Iz 35,5n a Mt 11,3nn) – prstem Božím (srv. prst Boží v Ex 8,15) a jeho pojetí biblického dědictví jako obnovení Božího lidu příklonem k nemocným a slabým (ženám, dětem, cizincům) je nejvýznamnějším předpokladem etiky boje proti nemoci, běžné v křesťanském světě. Nemoc odporuje Boží stvořitelské vůli a člověk má právo se jí vzepřít a nepřijímat ji jako svůj osud. Takové poslání dává Ježíš i svým žákům (...vymítali mnoho zlých duchů, potírali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je. (Mk 6,7-13parr., cit. v. 13).

7. Léčení je boj v přední linii

Při léčení nemocných nezamýšlel Ježíš vyprovokovat konflikt s tehdejšími představiteli náboženského života (Mk 1,40-45 parr.), ale odmítal podřizovat takovou pomoc jiným kultickým předpisům. Především narazil na striktně vymezené dodržování sobotního klidu (Mk 3,1-6 parr.; L 14,1-6). Řekli jsme, že souvislé vyprávění o péči o nemocné v Bibli najdeme jen na okraji, pro vznik pozdější charitativní funkce bylo rozhodující spíš základní chápání nemoci jako narušení Božího záměru, nikoli jednotlivé vzory. Rozhodující roli sehrála skutečnost, že celé Ježíšovo vystoupení bylo v evangeliích charakterizováno jako zvěstování království Božího + uzdravování (Mt 4,23 par.; Mt 9,35; srv. Mt 21,13-14), jiné sumáře dokonce mluví jen o uzdravování (Mk 1,32-34 par; Mk 6,56 par) a v starobylé tradici o Ježíšově mesianitě se mluví o zvěstování evangelia chudým a uzdravování nemocných (L 7,22 /Q/).

8. Léky a léčebné postupy

Jako léky jsou v bibli doloženy náplasti z fíků (Iz 38,21), víno (1Tm 5,23), koření a listí (Ez 47,12) mazání olejem, samozřejmě spojené s modlitbou (Mk 6,13; Jk 5,14-15).V Mk 7,31-35 a Mk 8,22-25 je lékem slina a popsán je i postup uzdravování. V Jk 5,14 se setkáváme s dalším závažným prvkem léčení. Nemocný může a má svolat starší církve, kteří se nad ním modlí a léčí ho. Dostává se tak do středu společenství. V úvahách o dnešním vztahu k nemocným to nelze napodobit, ale směr řešení může být aplikován i na dnešní společnost, v níž je zřejmá potřeba, ale i vnitřní tendence vytlačit nemocné na její okraj, do příslušných zařízení. To oslabuje psychickou podporu léčby, ale především vytváří ve společnosti nevěcnou (přesně ne-lidskou) hodnotovou škálu.

9. Léčení jako dar Ducha

Léčení je uvedeno jako dar Ducha (charisma) v 1K 12,9 (podobnou funkci měl dar činit divy; v.10); 1K 12,29-30. V Ř 12,8 se mluví o těch, kdo se slitovávají (pečovatelé) a mají to dělat s radostí.

10. Léčení jako metafora spásy

Je nesporné, že Ježíš konal mimořádné činy uzdravování (zázrak), jejichž terapeutický a fyziologický charakter nedovedeme určit a křesťanská tradice se o to ani nezajímala. Soustředila se na motiv a výsledek. Skutečnost, že zprávy o podobných jevech se ve vyprávění o začátcích církve opakovaly jen ojediněle (např. Sk 3,1-9; 14,8-10) a Pavel odmítal zdůrazňovat taková znamení (Židé žádají zázračná znamení, ale my kážeme Krista ukřižovaného (1K 1,22)), vedla spolu s velikonoční zkušeností Ježíšovy nové přítomnosti k důrazu na Ježíšova uzdravování jako na znamení (Janovo evang.) vyšší skutečnosti spásy. Potlačeny byly prvky léčení, zachoval je jen Marek (viz výše bod 8). Ježíšova uzdravování jsou podána tak, že jejich fakticita sice není zpochybněna, ale je zřetelné, že Ježíš vystupuje jako nositel moci Stvořitele, který léčí pouhým slovem (Mk 7,29-30 par.; Mk 9,25 par. a nejvýše dotekem (Mk 6,56 par.). Příběhy o tom, jak vracel lidi do života se tak stávají znamením naděje sahající za smrt (výslovně J 11,25). Takový přenesený výklad usnadnila totožnost výrazu pro uzdravení a spasení (řec. sózó), nápadná při povelikonočním slyšení mnoha perikop a někdy podtržená dalšími výrazy z jazykového pole křesťanské naděje (např. Mk 5,23.42 řec. anesté = vstal; stejně se vyjadřuje Ježíšovo zmrtvýchvstání, např. v 1Te 4,14/).

11. Ježíšova uzdravování jako inspirace současné medicíny

S velikonočním důrazem na vzkříšení a vyvýšení ukřižovaného Ježíše (nebe – obraz klíčové oblasti) převládlo v křesťanském kázání téměř úplně pojetí Ježíšových uzdravování jako znamení spásy. Charismatické proudy trvají na přímém napodobení exorcismů, což může vést k neblahým důsledkům. Stále aktuální funkcí tradice o Ježíšově pomoci nemocným je motivace péče o nemocné a jejich lečení nejlepšímí dostupnými prostředky jako základní povinnosti životaschopné společnosti. V. t. uzdravit, lék.