Jób

heslo: Jób

autor: Segert Stanislav    
       
předcházející heslo: Jóaš        
následující heslo: Jóbab

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Kanonická kniha SZ.

1. Jméno.

Hebr. jméno Íjób má stejný význam jako ugaritské ajab a starobabylónské Ajjábum, Kde (je) otec?. Na tuto otázku se očekávala záporná odpověď: není otec. Tak byli pojmenováváni synové, jejichž otec zemřel nebo nebyl dosažitelný. Toto jméno je již kolem r. 2000 př. n. l. v egyptském textu pro palestinského náčelníka – jbm – a kolem 1350 v akkadském klínovém textu uchovaném v Egyptě pro vládce města v Zajordání – A-ja-ab. Jméno Jób není následováno jménem otce (Jb 1,1), i když jména otců jsou připojena k jménům čtyř mužů, kteří rozmlouvali s Jóbem. Díky výkladu Kde (je) otec? založeném na starověkých pramenech je možno považovat za neodůvodněný tradiční výklad nepřítel, nepřátelství vystavený, jenž byl odvozován z jiné možnosti čtení hebr. souhlásek '-j-b, ójéb. Tento výklad byl uplatněn i v řeckém překladu Sír 49,9, kde v hebr. originálu je míněn Jób.

2. Osoba.

Jób je uveden jako muž spravedlivý v Ez 14,14.20. Zde jsou v trojici spravedlivých i Noe a Daniel. Noe je dávnověká osobnost, Daniel je spravedlivý dnil ze starokenaanského ugaritského eposu o Akhatovi, v Ez označený hebr. písmeny dn'l, nikoliv Daniel – dnj'l – z konce doby babylónské, jemuž je věnována biblická kniha. Jób byl znám dříve, než byla napsána biblická kniha o něm, jejíž prosaický úvod a závěr jsou založeny na starém podání. Názor o Jóbovi žijícím v dávné době je patrný i na jen z malé části zachovaném rukopise knihy Jóbovy (4Q101) nalezeném v 4. kumránské jeskyni; byl napsán kolem r. 200 př. n. l. starobylým hebrejským písmem napodobujícím tvary písmen z doby před zajetím babylónským podobně jako některé kumránské rukopisy knih Mojžíšových, jež rovněž poukazovaly k dávné době.

Na začátku knihy Jóbovy (1,1) není uvedeno jméno Jóbova otce, je uvedeno jméno země, kde Jób žil: Ús. tímto jménem se rozumí oblast severozápadní Arábie, východně od Palestiny (viz Jb 1,3). Není jasné, zda tato oblast může být spojována s Edómem (Pl 4,21) jihovýchodně od Mrtvého moře. Je též uváděna v souvislosti se stejnojmenným synem Aramovým (Gn 10,22). Pozdější židovské a arbské podání umísťuje Jóba obdobně do krajiny východně od jezera Genezaretského (Galilejského). Místo, kde prý Jób žil, má arabské jméno Šéch Saad, je v jižní Sýrii nedaleko hranice Jordánska. Ukazují se tam zbytky budov a lázně a tzv. Jóbův kámen; ve skutečnosti je jím připomínán egyptský faraon Ramses II. Bedřich Hrozný řídil vykopávky tohoto místa, jež se v starověku nazývalo hebr. Karnajim. Je tak uvedeno v Am 6,13 v některých novodobých překladech; v ČEP slovo moc je volným překladem hebrejského výrazu dva rohy, považovaného za symbol moci.

3. Kniha Jóbova.

Místo v souboru biblických knih (kánonu).

V hebrejských biblích je kniha Jóbova zařazena do třetí části zvané spisy. Na jejím začátku jsou tři poetické knihy, na prvém místě Žalmy. Podle starého podání následuje kniha Jóbova a po ní Přísloví; toto pořadí je patrně určeno rozsahem – delší knihy napřed. V českých Biblích je kniha Jóbova v čele knih vyučujících. Toto zařazení svědčící o pojetí Jóba jako dávné osobnosti sleduje tradici církevních otců a starých řeckých a latinských překladů.

4. Struktura.

Poetické rozmluvy v kap. 3-41 a 42,1-6 jsou zarámovány prozaickým úvodem v kap. 1-2 a závěrem 42,7-17. Rozmlouvající jsou vždy jasně uvedeni. Po třech kolech rozmluv Jóba s třemi přáteli v kap. 3-27 následuje píseň o moudrosti v kap. 28, slova Jóbova v kap. 29-30, čtuři řeči Elíhúovy v kap. 32-37, dvě řeči Boží v kap. 38-41 a Jóbova odpověď 42,1-6. Tento postup je jasně patrný v tabulce:

Vstupní obrazy: Jób a satan 1-2 (próza)

Jóbův nářek 3

Elifaz 4-5 15 22

Jób 6-7 16-17 23-24

Bildad 8 18 25

Jób 9-10 19 26-27

Sófar 11 20

Jób 12-14 21

Píseň o moudrosti

Jób 29-31

Elihú – 4. řeči 32-37 (próza 32,1-5)

Bůh mluví 38-39 40,6-41,26

Jób 40,1-5 42,1-6

Závěr 42,7-17 (próza)

Básník vložil rozmluvy do starého vyprávění, jež ponechal v původní prozaické formě. Píseň o moudrosti v k. 28 a řeči Elíhúovy v k. 32-37 jsou mnohými vykladači považovány za pozdější dodatky; liší se svým obsahem i drobnými jazykovými rozdíly od ostatních básnických částí knihy Jóbovy.

5. Obsah.

V úvodu je nejprve představen šťastný Jób (1,1-5). Satan vyžaduje pro Jóba újmu na majetku (1,6-12) a na zdraví (2,1-5), Jób zůstává věrný Hospodinu i po ztrátě majetku a dětí (1,13-22) i v nemoci (2,6-10). Tři přátelé ho přijdou těšit (2,11-13). – Jób lituje, že se narodil a hned nezemřel, ptá se po smyslu života v utrpení (kap. 3). – Elífaz připomíná Jóbovu zbožnost a noční vidění o lidském údělu (4); povzbuzuje Jóba, aby se obrátil k Bohu, jenž pomůže (5). Jób by raději zemřel, cítí se oklamán slovy přátel (6); předkládá Bohu své utrpení a ptá se po důvodu svých zkoušek (7). Bildad ukazuje Jóbovi na příkladu otců a přirovnáními, že Bůh pomáhá spravedlivým (8). Jób odpovídá, že jako člověk nemůže být tak spravedlivý, aby si vynutil na Bohu příznivé rozhodnutí (9); vyčítá Bohu, že ho pokořuje (10). Sófar kárá Jóba za jeho řeči a žádá, aby se napravil (11). Jób se brání vůči přátelům, poukazuje na Boží moudrost a moc (12); Jób odmítá úsudky přátel, chce se dovolat přímo Boha (13); člověk je smrtelný i jeho naděje může pominout (14). – Elífaz vytká Jóbovi jeho nepravé výroky a ukazuje, jak špatný je život svévolníků (15). Jób se opět brání a obrací se k Bohu (16); bída vede Jóba k smrti (17). Bildad líčí, jak svévolník zanikne (18). Jób naříká, že je opuštěn, věří však, že uzří Boha (19). Sófar mluví o beznadějném údělu svévolného člověka (20). Jób uznává úspěchy svévolníků i jejich nezaslouženě klidný konec (21). – Elífaz vytýká Jóbovi jeho provinění vůči lidem i nevěru vůči Bohu a pak ho žádá, aby se pokorně obrátil k Bohu (22). Jób touží po vzdáleném Bohu a přitom se ho bojí (23); stále se lidé dopouštějí zločinů proti jiným lidem (24). Bildad zase ukazuje na rozdíl mezi mocným Bohem a slabými lidmi (25). Jób odpověděl chválou Boží stvořitelské moci (26). Pak Jób domlouvá přátelům a líčí jim, jak skončí zlí lidé (27). – V písni o moudrosti (28) se ukazuje, jak člověk proniká do země, ale nenalézá moudrost, ke které má přístup jen Bůh. – Jób vzpomíná, jak s pomocí Boží pomáhal lidem (29); naříká, že je předmětem posměchu a nemoci, protože mu Bům nepomáhá (30); Jób se dovolává své dobroty vůči lidem a odvolává se k Bohu (31). – Po úvodu (32,1-5) mladý Elíhú rozhněvaný na Jóba i jeho tři přátele pronáší svá slova: musí nestranně zasáhnout do rozmluvy (32,6-22). Pak vytýká Jóbovi, že se pouští do sporu s Bohem, jenž může zachránit člověka prosícího za odpuštění (33); Elíhú dosvědčuje Boží moc a spravedlnost a vyzývá Jóba, aby se Bohu vyznal (34); Elíhú ukazuje Boží moc vůči různým lidem i Jóbovi (35); spravedlivý Bůh trestá zlé a chrání utlačené, proto jej má Jób velebit (36); Bůh projevuje svou moc v přírodě (36,26-33; 37,1-13), proto mu má Jób porozumět (37,14-24). – Hospodin sám zasahuje do rozmluvy, ptá se Jóba, zda ví, kdo založil zemi, moře a řády počasí (38,1-38), kdo se stará o zvířata a ptáky (38,39-41; 39,1-30). Hospodin žádá, aby mu Jób odpověděl (40,1-2), avšak on nedovede (40,3-5). Hospodin se ptá Jóba, jak může popírat Boží právo (40,6-14). Boží moc se ukazuje na jeho silných tvorech: behemót (patrně hroch) (40,15-24), livjátan (patrně krokodýl) (40,25-32; 41,1-26). – Nakonec Jób odvolává svá slova a lituje (42,1-6). – Hospodin kárá tři přátele Jóbovy za to, že o něm nemluvili správně (42,7-9). Jóbovi pak dal Hospodin ještě větší bohatství, více dětí a dlouhý věk (42,10-17).

6. Sloh a jazyk.

Úvod a závěr knihy Jóbovy jsou uloženy v próze, jež se neliší od jiných vyprávění v hebrejské Bibli. Všechny řeči Jóbovy, přátel i Boží jsou básně. Proto je kniha Jóbova spolu s Ž a Př zařazena do souboru poetických knih, jež jsou v masoretských biblích opatřeny zvláštní soustavou přízvukových značek navozujících správný přednes poezie. Téměř všechny verše jsou dvojčlenné. Mezi těmito členy jsou četné paralelismy v skladbě vět i ve významech slov, např. 6,1; 28,12; 33,4. V starší hebrejské biblické poezii byl rytmus vytvářen slovními přízvuky, v knize Jóbově je patrně použita pozdější prosodie, podle níž se střídají slabiky přízvučné a nepřízvučné. Různé básnické ozdoby zvyšují účinnost projevu.

V knize Jóbově jsou mnohá slova ojedinělá, nedoložená jinde v hebrejštině. K jejich porozumění někdy přispívá srovnávání se zvukově podobnými slovy v příbuzných semitských jazycích, staré kenaanské ugaritštině, aramejštině a arabštině. Tento zvláštní jazykový ráz vedl k dohadům, že kniha Jóbova byla do hebr. přeložena z jiného jazyka. Spíše lze soudit, že neobvyklá slova mají naznačit, že osoby, děje i rozmluvy jsou ze zemí východních (1,1; 2,11; 32,2), z Východu proslulého moudrostí (Jb 1,3; 1Kr 5,10). Mohl by to být Edóm? Jób a Elífaz nejsou výslovně označeni jako Edómci. Původ tohoto lidu od Ezaua (Gn 36,1.8.43) ukazuje na jeho blízkost Izraeli (viz též Dt 23,8). Nečetné krátké edómské nápisy neposkytují možnost zjistit, zda ojedinělá slova v Jb jsou edómského původu.

7. Staré spisy podobné knize Jóbově.

Námětem i básnickou formou jsou obdobné egyptské spisy z 2. pol. 2. tisíciletí př. n. l., Napomínání Ipuverova, Výmluvný rolník a Rozmluva člověka s jeho duší. Patrně z téže doby pocházejí mesopotamské akkadské spisy, Budu velebit Pána Moudrosti a tzv. Babylónské ospravedlnění Boha; starší je sumerský spis Člověk a jeho bůh.

8. Doba a místo sepsání.

Staré podání považuje knihu o Jóbovi dávnověkém (Jb 1,3 ČEP) za starou. Avšak veršový rytmus a vlivy aramejštiny ukazují spíše na dobu po návratu ze zajetí babylónského. Nájezdy Šebovců a Kaldejců (2,15.17) tomu odpovídají. Zmínka o karavanách z Témy a Šeby (6,19) může pocházet z poloviny 6. stol. př. n. l. Králové a velmoži (3,14-15; viz Ezd 7,28) připomínají perskou vládu, satan (1,6-7; 2,1-3) dualismus patrně perského původu. Doba kolem 500 př. n. l. může být považována za pravděpodobnou pro sepsání knihy spojující staré vyprávění s novými básnickými rozmluvami.

Ten, kdo je složil, byl dobře obeznámen se starými literárními díly, znal způsob života na východ od Palestiny a patrně v Palestině uvedl rozmluvy do básnických tvarů. – Řeči Elíhúovy (kap. 32-37) se jeví jako pozdější vložka. Jejich jazyk je víc ovlivněn aramejštinou. Oslava Boží moci a spravedlnosti přibližuje tyto řeči výrazům izraelské biblické víry více než předchozí spíše obecné rozmluvy.

9. Smysl a záměr.

Dějový rámec ukazuje, jak Jób byl odměněn za svou víru, kterou si plně zachoval ve svém utrpení. Ve svých řečech se však Jób domáhá,aby ho Bůh poučil a aby ho zachránil před nemocí i před opovržením. Tři přátelé uplatňují zásadu, že utrpení je zasloužený trest. Elíhú a mocněji Bůh sám vedou Jóba, aby se před Bohem pokořil.

Jób se osvědčil ve zkoušce, patrně právě proto, že nepovažuje své utrpení za její důsledek. Proti obecnému pojetí, že každé neštěstí je způsobeno špatností oběti, svědčí kniha Jóbova o Boží moci, jež zachraňuje ty, kdo se jí oddaně dovolávají. Otázka Božího činného podílu na lidském utrpení jež je předmětem rozmluv, je posléze zodpovězena Boží milostí vůči Jóbovi i jeho přátelům. Vztah mezi dějem a rozmluvami vedl k různým vyjádřením vážných otázek lidského bytí a poměru lidí k Bohu.

10. Poslání.

Kniha Jóbova byla s úctou citována a používána. V NZ je Jb 5,13a citován v 1K 3,19. Jóbova trpělivost je oceněna v Jk 5,11. Někdy kolem 100 n. l. byla sepsána řecká Závěť Jóbova, rozšířený výklad; tento spis se dochoval též v staroslověnském překladu.