Apoštol

heslo: apoštol

autor: Tichý Ladislav    
       
předcházející heslo: apologie        
následující heslo: Apoštolský dekret

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. apostolos od apostelló posílat, tedy vyslanec, posel. V NZ označení osob (celkem 80 výskytů) zaujímajících autoritativní postavení v prvotní církvi nebo pověřených hlásat evangelium (pouze Žd 3,1 je jako a. označen i Ježíš Kristus).

1. Původ nz. pojmu. V mimobiblické řečtině není výraz apostolos příliš frekventovaný (význam posel má např. u Herodota, ale jinak také označuje např. lodní flotilu nebo průvodní list na cestu), ve SZ (LXX) jej nacházíme jen 1Kr 14,6 (hebr. šálúach poslaný, od slovesa š-l-ch). Rabínský institut šálíach (vyslanec nějakého člověka je jako on sám, Ber 5,5) je doložen až později (sr. však J 13,16); blízkým termínem je i hebr. mal'ách (posel, anděl). I když asi ne sám výraz a. (přes Mk 3,14 [viz pozn.] a L 6,13), tak aspoň věcný základ pojmu lze spatřovat v působení a jednání samotného Ježíše. Termín a. byl na pozadí SZ (poslání proroků) a raného židovství yvolen v prvotní církvi asi také proto, že jiné výrazy (jako řec. angelos, kéryx, presbeutés) byly již svými významy ustáleny a funkčně fixovány.

2. Výskyt výrazu a. není v NZ rovnoměrný: 34× v Pavlových listech (včetně deutoropavlovských), 34× v L a Sk, 3× ve Zj, 2× v Mk a 2Pt, 1× v Mt, J, Žd, 1Pt a Ju. Pavlovým výtvorem je pravděpodobně řec. výraz pseudapostolos (falešný apoštol), kterého užil (v pl.) v 2K 11,13.

3. Pavel v literárně nejstarší zmínce 1Te 2,7 hovoří o sobě (a snad také o Silvanovi a Timoteovi) jako o a. (ČEP: Kristovi poslové), Ga 1,17 však mluví o a. v Jeruzalémě, kteří už byli před ním. Tím myslí nepochybně Petra (Ga 1,18), a patrně také Jakuba (z formulací Ga 1,19 a 1K 15,7 není zcela jednoznačné, zda je Jakub označen jako a.; sr. Ga 2,9), Jana (Ga 2,9), ale i další (zřejmě Dvanáct, sr. 1K 15,5, což ovšem není také zcela jednoznačné). V preskriptu (úvodním pozdravu) listů Ga 1,1; 1K 1,1; 2K 1,1 a Ř 1,1 se Pavel sám s důrazem označuje za a., patrně proto, že to bylo zapotřebí vzhledem ke zpochybňování tohoto titulu ze strany odpůrců. Svůj apoštolát opíral především o setkání se zmrtvýchvstalým Kristem (1K 9,1; 15,8n). Pavel ovšem zná i a., kteří Zmrtvýchvstalého neviděli. Fp 2,25 a 2K 8,23 dostávají tento titul vyslanci křesťanských obcí. Pravděpodobně putující misionáři Andronikus a Junius (nebo spíše: Junia) jsou Ř 16,7 označeni jako význační mezi apoštoly. Pavel hovoří také o (blíže neurčených) ostatních apoštolech (1K 9,5; sr. 1K 4,9) nebo (vedle Dvanácti o všech apoštolech (1K 15,7). V 1K 12,28n jsou jmenováni a. na prvním místě jako nositelé význačného charismatu pro církev. Naproti tomu kazatelé, kteří se vedrali do Korintu a tam vystupovali proti Pavlovi, si také přisvojovali titul a. Pavel o nich mluví v 2K 11,5; 12,11 jako o nadapoštolech či veleapoštolech (tak ČEP) a falešných apoštolech (2K 11,13), kritizuje ovšem více jejich jednání než samotný titul a. Už tedy v nesporných Pavlových listech není pojem a. jednotný (volnější chápání titulu a. je patrné také ze Zj 2,2).

4. Vyhraněný a úzký pojem a. nacházíme však v lukášovských spisech (L a Sk). Označení a. je zde (i když asi ne jako něco zcela nového; sr. Mt 10,2) vyhrazeno Dvanácti (L 6,13; 9,1.2.10; sr. také L 22,14 s Mk 14,17; Sk 1,26; 2,37 aj.), zřejmě proto, že mohli potvrdit osobní totožnost vzkříšeného Krista s pozemským Ježíšem. Pro náhradníka za Jidáše jsou ve Sk 1,21n stanoveny požadavky, které nesplňoval ani Pavel. Sk 14,4.14, kde jsou jako a. označeni Barnabáš a Pavel, je třeba asi přičíst předlukášovské tradici, v níž a. byl označením významných misionářů (sr. Ř 16,7).

5. Pozdější nz spisy kromě potvrzení Pavlova apoštolátu (Ef 1,1; Ko 1,1; 1Tm 1,1; 2Tm 1,1; Tt 1,1) zdůrazňují základní význam apoštolů pro budování církve a přijetí a předávání nauky (Ef 2,20; 3,5; 4,11: jedny povolal za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele...; sr. 1K 12,28; v. t. Ju 17; 2Pt 3,2).

6. Z NZ je dost jasně patrné, že označení a. se neužívalo vždy ve stejném smyslu (sr. 1K 15,5.7). Setkáváme se nejprve se širším a volnějším užíváním termínu a., a to podle různých kritérii. Rozdíly byly asi dány především v nejstarším období odlišnou praxí v různých oblastech rané církve (např. v Jeruzalémě to byl požadavek setkání se Zmrtvýchvstalým, zatímco v Antiochii Syrské se zřejmě nevyžadoval). Potom však nacházíme také užití pro užší, zcela vymezený okruh osob. I když i zde nejsou kritéria naprosto vyhraněná, předpokladem pro a. je každopádně pověření hlásat evangelium přijaté od samotného Krista (aspoň oslaveného) a být spojovacím článkem s pozdější církví. Tato kritéria splňuje podle svědectví NZ nepochybně Dvanáct (jejich funkci i pro eschatologický Boží lid vyjadřuje Zj 21,14: na dvanácti základních kamenech ...bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových). Vedle nich lze pak podle NZ rovnocenně postavit už jen a-a Pavla (sr. 2Pt 1,1, kde je Petr titulován jako a., a 2Pt 3,15, kde je Pavel označen jako jeho milý bratr). V. t. učedník, vyslanec.