Silvanus

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Silvanus

autor: Peres Imre    
       
předcházející heslo: Siloe        
následující heslo: símě

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
jméno Pavlova spolupracovníka. Jméno Silvanus se v biblické tradici objevuje ve dvojí podobě: Lukáš ve Skutcích ho uvádí ve zkrácené podobě Silas (Silas: Sk 15,32; 17,1nn; 17,14n; 18,5), a Pavel ho napořád jmenuje Silvanem (Silvanos z lat. výrazu pro les silva, některé předreformační české překlady jeho jméno překládají jako Lesoň: 2K 1,19; 1Te 1,1; 2Te 1,1). Podobně i autor 1Pt (1Pt 5,12). Podvojnost jména lze vysvětlit i tím, že původně semitské jméno šá'úl se v některých kruzích (přes aram. šeilá) pořečtilo na silás, v některých zase polatinštilo na Silvanus.

Podle lukášovské tradice by Silvanus měl původně patřit k jeruzalémskému křesťanskému společenství. Protože měl dar učení a proroctví (Sk 15,32), patřil mezi přední muže sboru (Sk 15,22), jakým byl i Juda/Barsabáš, a mohl hrát důležitou roli v organizaci sboru a misie. Jeho pravděpodobné římské občanství (Sk 16,37-40) mu v misijní práci bylo na prospěch zvláště pro svobodnější pohyb a jistou vstřícnost ze strany nositelů císařské moci. Spolu s Judou byl vyslán do Antiochie, aby tam přinesl zprávu o závěrech apoštolského synodu v Jeruzalémě a vysvětlil jeho teologický dosah pro misii mezi pohany (Sk 15,27-32). Podle Lukáše by to byla jeho první a rozhodující cesta do Antiochie. Není známo, kde se s ním Pavel setkal poprvé. Pravděpodobně až v Antiochii nebo přímo na jeruzalémském sněmu. Jisté je, že křesťanem se stal dříve a Pavel ho pak požádal o spolupráci v křesťanské misii, ve které již Silvanus mohl mít nějaké zkušenosti. Získal tak přednost před Janem Markem, s nímž se Pavel nakonec rozešel (Sk 15,37-40). Vybral si za spolupracovníka Silvana, a starší antiochejského sboru to zřejmě s pochopením schválili, když je poručili do milosti Páně. Jak se podle záznamu některých rukopisů zdá, v Antiochii se cítil dobře a pobyl tam delší dobu, ne-li definitivně. Silvanus se rozhodl vstoupit na cestu misie mezi pohany. Doprovázel Pavla na jeho druhé misijní cestě, kdy se k nim přidal i Timoteus. Lukáš uvádí, že nejspíše ve Filipech působili delší dobu a dostal se tam i do vězení (Sk 16,19), z kterého byli zázračně vysvobozeni (Sk 16,25-40). Silvanus pomáhal Pavlovi založit a organizovat křesťanskou obec v Tesalonice a Beroji (Sk 17,1-15). Odtud kvůli nesvárům, které podle knihy Skutků vyvolali Židé z Tesaloniky, musel Pavel odejít do Atén, a se Silvanem se setkal opět až v Korintu, kam ho doprovázel i Timoteus (Sk 18,5). Pavel S. a Timotea uvádí jako spoluautory (svědky) první epištoly do Tesaloniky (1Te 1,1) a druhého listu Korintským (2K 1,19) a jsou uvedeni mezi odesílateli 2Te. Zdá se, že i po Pavlově odchodu ještě nějaký čas v korintském sboru působil a učil (Sk 18,11.18). Patřil mezi nejlepší spolupracovníky apoštola Pavla, kterému zůstal věrný až do konce. V 1Pt 5,12 se S. objevuje jako doručitel tohoto listu – jako (literární) postava spojující Pavlovu tradici a Petrovu autoritu v církvi.

Známý je i gnostický spis z Nag Hammadi Učení Silvanovo (NHC VII,4), který obsahuje křesťanské moudroslovné učení promíchané synkretismem z egyptské, stoické a filonské filozofie, jak se pěstovala v Alexandrii. Křesťanský charakter spisu je daný pneumatickou christologií, parenetickými vložkami a hymnem o Kristu, jeho celkový ráz je mudroslovný. Jde o pseudoepigraf, který mohl vzniknout ve 3. století n. l. v Egyptě.