Svět

heslo: svět

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: svěřit        
následující heslo: světlo

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků

1. terminologie SZ

Hebr. nemá přesný ekvivalent českého svět či řec. kosmos.

Nejobecnějším termínem (v poetických textech) je tevel, který bývá paralelou k 'erec. Kral. překládají okršlek. Např. 1S 2,8; Ž 19,5; 33,8. Někde je odlišen od moře a podsvětí (Ž 98,7, 2S 22,16) a mluví se o jeho obyvatelích (Iz 26,9).

Obecný pojem 'erec – země (viz!) může označovat svět v nejširším měřítku, častěji však znamená určitější, užší oblast.

V pozdních spisech (po SZ) je užíván `ólam, původně věk, věčnost (viz čas) v prostorovém smyslu.

Podobně cheled je ve smyslu svět přeneseně, původní význam je časový (srv. Ž 49,2 a Ž 39,6).

Kde je třeba zdůraznit celost a komplexnost světa, užívá se např. nebe a země (Gn 1,1) nebo nebe i země, moře a všechno, co je v nich (Ex 20,11; Neh 9,6). Nebo prostě jen všechno kol (Iz 44,24, Jr 10,16).

2. terminologie NZ

kosmos je užíván ve 3 významech:

a) celý svět či světový řád stvořený Bohem – zmiňovaný v souv. s Božími plány se světem: Mt 24,21; 25,34; L 11,50; Ř 1,20. Největší kosmolog. zájem je v Pavlově řeči na Areopágu Sk 17,24-28, kde navazuje na řec. myšlení, zároveň mluví o nebi a zemi jako v SZ.

b) jako obydlený svět – zejm. u synoptiků; záměnné s oikúmené, srv. Mt 4,8 (kosmos) paral. s L 4,5 (oikumené).

c) svět jako etický řád, ve kterém je lidská hříšnost a zodpovědnost před Bohem (viz odst. 5).

oikúmené – zkratka z hé oikúmené gé, obydlená země; převážně v Lk+Sk. Ve smyslu: civilizovaný svět a jeho politický řád (např. L 2,1; Sk 17,6; 19,27), přeneseně oblast vlády Satana (ve Zj 12,9).

(Oba pojmy zhruba odpovídají hebr. tevel.)

aión – svět viděný z perspektivy času. Odpovídá `ólam a nese tutéž časovo-prostorovou dvojznačnost (srv. Žd 1,2) Oblast lidské aktivity a hříchu je tento věk/svět. Ga 1,4; 2K 4,4. Je částí existence světa: ton aióna tú kosmú tútú Ef 2,2. Někdy paraleleně ke kosmos: 1K 1,20. Spasením světa (kosmos) pomine tento věk (aión). Nejvýrazněji eticky zabarvený termín.

Jako synonyma se vyskytují ktisis – stvoření (Mk 10,6; 13,19; 2Pt 3,4) nebo ta panta – všechno (J 1,3; Ko 1,16n; 1Pt 4,7).

3. starověké představy – kosmologie

Nutno zdůraznit, že starověk nevytvářel jednotný a konzistentní popis světa v tom smyslu, jak to činí novodobá věda. Ačkoliv nacházíme představy společné více kulturním oblastem, jednotlivá líčení vystupují vždy v kontextu epickém, poetickém či náboženském a hrají roli scény pro jednání hlavních postav. Proto si často vzájemně protiřečí a nedávají dohromady jasný obraz světa jako celku – nemá smysl rekonstruovat staroorientální či biblickou kosmologii. To se plně týká i biblických textů, zmiňujících ne-lidský svět, přírodu a jejich uspořádání. Vždy jsou některé náhodně vybrané kosmologické prvky použity jako kulisy dramatu mezi Bohem a člověkem resp. lidem izraelským.

V zásadě je však celému starověku společná představa třípatrové stavby světa: nebe, země, podsvětí (tam podrobněji; v. t. hlubina, voda, moře). To odpovídá prvoplánovému vnímání jevů a navíc umožňuje vystihnout psychologické a náboženské vztahy. Podrobnější strukturovanost této stavby se již liší od jednoho literárního díla k druhému a nelze je vzájemně harmonizovat.

Z náznaků roztroušených v různých textech lze rozpoznat např. tyto prvky, většinou společné pro kosmologii celého starověkého Předního Východu:

- Svět je obklopen vodami, a to podzemními a nebeskými: Gn 7,10-11

- Nebeské vody jsou zadržovány nebeskou klenbou: Gn 1,1-10

- Podzemní vody vyvěrají jako prameny: Dt 8,7

- Země má podobu ploché desky, která je ukotvena na pilířích: (Ž 104,5-6, Iz 45,18) či zavěšena (Jb 26,7).

Obecně je spodnímu patru světa věnována menší pozornost a celek světa je vnímán a vyjadřován jako nebe a země.

V B. není popisován svět sám o sobě, ale vždy ve vztahu k Bohu: ve stvořitelských pasážích Gn 1,1; 2,1.4, ve vyznáních Boží vlády nad světem Gn 14,19.22; Ž 89,12, v odkazech na stvoř. dílo: 2Kr 19,15; Ž 121,2 ;124,8; 134,3; 146,6; Iz 37,16; Jr 32,17 a absolutní moc Iz 65,17; 66,1; Jl 3,3; 4,16; Ag 2,6.21 a také v přísahách a modlitbách odkazujících k Boží vševládě: Dt 3,24; 4,26.39; 5,8; 30,19; 31,28; 1Kr 8,23 Neh 9,6. Nejobsáhlejší sbírkou kosmologických obrazů je velká teofanie Jb 38 představující svět jako Boží tajemství a zdůrazňující Boží svrchovanost proti lidské omezenosti.

V diachronním pohledu není patrný vývoj kosmologických představ. Pozdnější poexilní texty (Jb, Př 8, Deuteroizajáš, některé žalmy) mají kosmologii propracovanější, detailnější, ale základní schema stavby světa zůstává stejné.

V. t. kosmologie.

4. vznik světa – kosmogonie

Narozdíl od struktury světa (kosmologie), kterou B. sdílí s ostatním kulturami starověkého Předního východu, je kosmogonie – tedy příběhy o vzniku a tedy i smyslu světa – zásadně odlišná. Zcela chybí dva základní prvky orientálních kosmogonií: teogonie (vznik bohů) a teomachie (boj prvních generací bohů), které mají předcházet vzniku světa. Tak je tomu např. v babyl. eposu Enuma eliš či v řecké mytologii u Hésioda.

Základní text Gn 1 je přímou parafrází a parodií Enuma eliš. Nepřipouští ale žádnou původnější existenci před Stvořitelem. Namísto zápasu je svět vytvářen uspořádáním – určením řádu a struktury. Materiálem není tělo přemožené Tiámat, nýbrž chaotická pustina, propastná tůň t^ehóm – narážka na Tiámat. (Spekulace o creatio ex nihilo nelze z B. odvozovat.) Bůh stojí vně jako aktér a není součástí procesu stvoření. Z toho vyplývá jeho svrchovanost a spolehlivost jako garanta řádu i jako milosrdného pomocníka. Proto i další kosmogonické texty jsou v kontextu doxologií (chval) a soteriologií (zaslíbení Boží pomoci). Nejčastější jsou u Deuteroizajáše a v žalmech. Ž 136 je parafrází Gn 1 dovedenou od stvoření světa k vykoupení Izraele. Různé detaily svrchovaného Božího tvoření obsahuje mimo Jb 38 také Ž 104 a Př 8,22-31.

Navzdory řečenému se v SZ, ovšem mimo hlavní stvořitelské texty, vyskytuje řada drobných ohlasů stvoření světa bojem, jak je známe z mnoha orientálních kosmogonií. Nepřítelem bývá mořská dračí bytost: Livjátán či Netvor Rahab (Ž 74,13-14; 89,10-13, Jb 26,11-13, Ž 89,9-12). Smyslem připomínky bývá ujištění o Božím vysvobození, příp. boj budoucí, kdy v eschatologickém dění Bůh bude znovu svádět vítězný boj se silami zla a chaosu. (Iz 27,1; 51,9-10)

Tzv. druhá zpráva o stvoření (Gn 2,4nn) se zabývá více vznikem a postavením člověka než světa a je archaičtější (paralely s ugaritskou baalovskou mytologií).

V deuterokanonických a apokryfních spisech se objevují abstraktnější koncepce, kde jako tvůrčí síla či prostředník figuruje např. Moudrost (podle Př 8,22nn – Sír 1,1-10; Mdr 9,4.9-10) či Slovo logos (podle Gn 1 či Ž 33,6) – ohlasem je prolog Janova evangelia: J 1,1-3.

NZ nemá specifickou kosmologii ani kosmogonii. Všude je předpokládáno stvoření světa Bohem (Mk 13,19; Sk 17,24), ale stvoření není v centru pozornosti nz. zvěsti. Objeví se připomínka třípatrové stavby světa (Fp 2,10; Zj 5,3.13), jinde postačí dualita nebea země nebo paralela světa se zemí. Je připomínáno tvůrčí Boží slovo (Žd 11,3; 2P 3,5) identifikované s vtěleným božstvím – Kristem (nejvýrazněji J 1,1-3.14; Ko 1,15-17; Žd 1,1-3).

Mnoho prvků stvořitelských mýtů a jejich zpracování v intertestamentární literatuře se objevuje v apokalytických textech. Např. boj s drakem a jeho spojenci v Zj 12,7-10; 20,2-3 jako předehra nové éry. V. t. eschatologie.

5. svět jako teologický pojem

Již v SZ se objevuje svět-země jako oblast protikladná Bohu/nebi (Gn 11,7-8; Iz 63,19). Častěji jsou však pojmy nebe, země a svět souběžné jako součásti Božího stvoření a vyjádření jeho svrchovanosti, bez hodnotícího významu. (Ž 85,12; 89,12). Až v intertestamentární době – vlivem řeckého platonismu a perského dualismu, ale také posunutým chápáním příběhu o pádu člověka (Gn 3) získává svět negativní hodnocení jako místo zla, hříchu, porušení a odcizení Bohu.

V NZ je pak na tomto pozadí promýšlen význam spasení v Ježíši Kristu a role jeho následovníků (církve) ve světě. Svět vystupuje jako objekt a scéna díla vykoupení. Hodnocení světa je pečlivě diferencováno.

Pavel vidí svět navzdory hříchu jako Boží dílo – proto ho lze užívat. Nic není zakázané či nečisté (1K 10,23-31; Ř 14,14.20). Kosmos je místem, kde evangelium nese ovoce (Ko 1,5-6), které je Bohem smířeno (2K 5,19; 1Tm 1,15). Svět je ale poskvrněný a poddaný soudu (Ř 3,6.19; 1K 6,2). Svět sténá a očekává spasení – vysvobození z otroctví a nové narození (Ř 8,21n).

Ve většině souvislostí je svět poznamenán pádem a hříchem (Ř 5,12nn). Svět je místem hříchu, pomíjivosti a otroctví (Ga 4,3). Kontrastuje s pravdou a moudrostí Boží (1K 1,20.27; 2,12). Pavel sdílel rozšířenou představu, že svět je pod vládou démonských sil, vládců tohoto věku (Ef 2,2; 1K 2,6; Ef 6,12). Tyto síly ale Kristus přemohl na kříži (Ko 2,15).

Tato dvojznačnost určuje křesťanskou existenci: nebýt ze světa a žít ve světě (1K 5,9-10). Křesťané patří Kristu a mocnosti světa je nemohou přemoci (Ř 8,31-39; Ko 2,8-15). Navzdory tomu, že mohou být vystaveni pronásledování a utrpení (Ř 8,18).

Svět je jako staré stvoření porušen hříchem, byl však s Bohem smířen a ti, kdo jsou v Kristu, představují – již zde a nyní – stvoření nové (2K 5,17; Ga 6,14-15) jako závdavek Božího naplnění (2K 1,21-22). Analogicky je tato úvaha rozváděna v časové dimenzi, zejm. v ep. Židům. Viz čas, odst. C.2.

Pavlův postoj ke světu nemá souvislost s pesimismem latentním v řec. filosofii, která za vykoupení považuje uvolnění z hmoty a tělesnosti. Pavel nepopírá dobrotu stvoření. Leč bere doslova Adamův pád, který uvedl do světa hřích a smrt. (Ř 5,12-14; 1K 15,21-22). Skutečný stav světa je nejzřetelněji zjeven křížem.

V janovských spisech je protikladnost oblasti Boží (Kristovy, křesťanské) ke světu ostřejší. Paralelně je rozvíjen protiklad světla a tmy. Ani zde však není absolutní dualismus jako u gnostiků. Svět je Bohem milován a má být spasen (J 3,16-19), Ježíš přináší světlo do tohoto světa (J 12,46-47). Křesťané tak žijí ve světě (J 17,11) osvobození od jeho temnoty světlem Syna – světla (J 12,46). Svět není jen negativním kontrastním pozadím, svět má uvěřit skrze svědectví křesťanů (J 17,14-16.20-21). A Ježíš Kristus je smírnou obětí za hříchy celého světa (1J 2,1-2).

Křesťané ovšem nemohou milovat svět a jeho věci, neboť ty nejsou od Otce a pomíjejí (1J 2,15-17). A musí počítat s nenávistí ze strany světa (J 15,18-19; 1J 3,13) – Jan již reflektuje soustavnější pronásledování křesťanů než Pavel. Svět je vzdálený od Boha v temnotě a nevědomosti (J 3,19; 12,35), ale existuje z Božího slova (J 1,3.10) a toto slovo inkarnované je posláno do světa (J 3,16-17; J 18,37). Tento svět, totiž nynější stav věcí je pod vládou ďábla – vládce tohoto světa, ten je však již odsouzen a vyvržen (J 12,31; 14,30; 16,11).

U Jana i Pavla je svět ambivalentní: jeho průvodičem je sice zlo, vzpora proti Bohu, ale není zde dualistické ztotožnění světa a zla. Otevřen je soud i spása (srv. Zj 3,10n).