Sofonjáš
heslo: Sofonjáš
autor: Heryán Miroslav
předcházející heslo: Sófar Naamatský
následující heslo: socha
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. m. jm. vyskytující se v SZ několikrát: 1) Prorok, syn Kúšiho (Sf 1,1), současník Náhuma a počátků Jeremjáše. 2) Vlivný kněz (ČEP: Sefanjáš), posel krále Sidkijáše k Jeremjášovi (Jr 21,1; 37,3). Byl zřejmě Jeremjášovi nakloněn (Jr 29,24-39), a proto není jmenován mezi těmi, kdo nad prorokem vykonávali rozsudek (Jr 38,1-4). Odsouzen bab. králem k smrti (52,24nn). 3) Chrámový služebník (ČEP: Sefanjáš) ze synů Kehatových (1Pa 6,21). 4) Jméno otce Jóšijáše, jednoho z vlivných navrátilců z exilu (ČEP: Sefanjáš) viz Za 6,10.14. V. t. Sefanjáš.
1. Prorok
Časově první ze tří proroků doby temna
, je uvedený nápadně dlouhým rodokmenem, což naznačuje význam rodu. Mohl být pravnukem krále Chizkijáše. Genealogie však může též napravit dojem z podezřelého jména otcova (Kúši= Ethiopan, srv. Am 9,7). Prorokovo jméno (hebr. cefanjá= Hospodin chrání
nebo Hospodin ukryl
) může naznačovat něco z jeho zvěsti nebo údělu.
Vystoupil za judského krále Jošijáše (639-609 př. n. l.), zřejmě ještě před jeho reformou kultu (2Kr 22n), tedy kolem 630 př. n. l. V zemi ještě vládly zlořády z doby krále Manasesa. Je možné, že měl na reformu vliv svým vystoupením a že na její dodržování dohlížel (Sf 1,4). I o tomto proroku víme jen to, co vyčteme z jeho knihy. Podle podrobných místních údajů (Sf 1,10n) žil v Jeruzalémě.
2. Kniha
zařazená mezi Malé proroky, se dělí na tři části, jež odpovídají zvěsti mnohých proroků: První (1,2 až 2,3) obsahuje zlověsti proti Judsku a Jeruzalému. Druhá (2,4-15) vyhlašuje soud nad národy. Třetí (3,1-20) přináší převážně zaslíbení.
V první části prorok (podobně jako Ámos) vyhlašuje den Hospodinův (Sf 1,7), jenž nebude dnem slávy a vítězství, ale dnem soužení (Sf 1,15). Přijde jako ničivý trest (Sf 1,2n) na rozbujelé pohanství a cizácké vlivy (Sf 1,4-6.8n), zavedené Menašem a Amónem (2Kr 21). Bůh se nesmíří s kořistnictvím kramářů, kteří myslí na svůj blahobyt, neboť neberou vážně Hospodina (Sf 1,10-13). Nikdo se nezajistí před dnem Hospodinovým; jeho temné líčení se stalo předlohou středověkého latinského hymnu Dies irae, dies illa (Sf 1,14-18). Pro pokorné je tento výhled výzvou k hledání spravedlnosti (Sf 2,1-3). Slůvko snad
(podobně Am 5,15) chrání před magickým nebo záslužnickým chápáním pokory (Sf 2,3).
Druhá část je zaměřena na pohanské národy, okolní i vzdálené. První výrok je adresován Pelištejcům, kteří v době soudců a prvních králů bývali stálou hrozbou (Sf 2,4-7); další proti Moábu a Amónu (Sf 2,8-11), na nichž se naplní dávné kletby (Dt 23,3n), ale s konečným cílem přivést je k adoraci Hospodina (Sf 2,11). Spojení zlověstí proti Kúšijcům a Ašúru je dáno nejen historickými zkušenostmi s oběma velmocemi – Egyptem a Asýrií – ale i jejich spřízněním
podle rodopisů synů Noeho jako potomků Chámových (Gn 10,6nn).
Třetí část prorocké zvěsti (Sf 3,1-13) začíná novou hrozbou vzpurnému městu Jeruzalému, jeho velmožům, chvástavým prorokům a kněžím, znásilňujícím zákon (Sf 3,1-5). Svým postavením uprostřed lidu (Sf 3,3) vytěsňují spravedlivého Hospodina, který jediný chce a má být uprostřed (Sf 3,5), aby tu zanechal svůj lid (Sf 3,12), chránil jej od zlého (Sf 3,15) a posléze jej i zachránil a spasil (Sf 3,17). Kdo se nedá varovat soudem nad národy (Sf 3,6n), bude sám muset projít očistným soudem, který zničí pyšné, ale zachová třebas chudý pozůstatek Izraele (Sf 3,8-13). Zvěst končí výzvou k chválám Krále Izraele, Hospodina, který je uprostřed svého lidu (Sf 3,17). Závěrečný slib shromáždění a záchrany (Sf 3,19n) se měl naplnit nikoli změněním údělu, tj. návratem z exilu, ale až příchodem Immanuele (Iz 7,14) v NZ.
3. Teologie
Ze zvěsti proroka S. můžeme vysledovat, jak sz. proroctví připravovala cestu deuteronomistické reformě. Proroci připomínali odpovědným představitelům lidu i králům závazky Zákona a tím i odpovědnost za stav náb. a života v zemi a za její budoucnost. Poselství o dni Hospodinově aktualizuje výstrahy Ámosovy (Am 5,18n) a Izajášovy (Iz 2,7nn). Též osudný protiklad pýchy a pokory je znám z dřívějších proroků Ámosa, Izajáše a Micheáše. Jen myšlenka sv. pozůstatku
, kral. ostatku
, (še'ár) vede ještě hlouběji dělící čáru mezi národem a věřícím společenstvím. Sofonjáš podobně jako Izajáš (Iz 1,27) spojuje Ámosův důraz na ničivý a Ozeášův výchovný a očistný aspekt soudu a doplňuje jej zaslíbením spásy, do níž jsou zahrnuty i cizí národy (Sf 3,9n). Zde jsou patrné stopy exilní kompozice prorockého materiálu (Sf 3,19n), vyzvedávající Hospodinovu suverenitu v soudu i v záchraně, na niž navazuje nz. svědectví.