Modlitba Páně

heslo: Modlitba Páně

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: modlit se, modlitba        
následující heslo: modloslužba

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Modlitba, kterou Ježíš podle L 11,2-4 a Mt 6,9-13 učil své žáky (učedník). Třetí nezávislý záznam je zachován v Didaché 8,2. I když obě biblické verze mohou být vzaty ze Sbírky Ježíšových výroků, je zřejmé, že zároveň jde o dvě mírně odlišná znění, do jejichž podoby byl společný záznam upraven pod vlivem ústní tradice, která byla v různých křesťanských skupinách rozdílná. Nejde o velké rozdíly a je možné, že již Ježíš sám modlitbu obměňoval.

Lukášova verze zní: Otče, buď posvěceno Tvé jméno. Přijď tvé království. Náš denní chléb dávej nám každého dne. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme hříchy každému, kdo se proviňuje proti nám. A nevydej nás v pokušení (ČEP). Proti matoušovské podobě, která je v církvi (ve všech církevních útvarech) verzí liturgickou, je tato verze stručnější. Chybí rozvinuté oslovení ...náš, který jsi v nebesích, prosba Staň se Tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi... a prosba o osvobození od zlého. Prosba o chleba vyjadřuje jeho opakovanou potřebu (...dávej nám každého dne), namísto o odpuštění vin (doslova dluhů) se prosí o odpuštění hříchů a následující dovětek je opět formulován jako opakované dění (odpouštíme každému, kdo se proviňuje...). Verze z Didaché se od Matoušovy liší jen tím, že místo který jsi v nebesích má v nebi, v prosbě o odpuštění se mluví o vině (dluhu) v jedn. č. a v dovětku o odpouštění čteme odpouštíme (podobně jako v L 11,4). Vzhledem k tomu, že obě delší verze jsou utvářeny symetricky ve schématu 3 x 3

(prosby – chvály: tvé jméno – tvé království – tvá vůle

přímé prosby: náš chléb – naše viny – nás v pokušení),

je pravděpodobné, že verze z Mt 6 (verze z Did 8 je jí podobná) je upravena pro liturgické potřeby. Lukášova je vcelku původnější.

O užití m. P. ve zbožnosti a liturgii křesťanů nz. doby máme v NZ jen nepřímé doklady. Jsou to výroky o tom, že člověk se vírou stává spolu k Kristem Božím dítětem a může pod vlivem Ducha svatého volat k Bohu Abba, Otče (Ga 4,6; Ř 8,15). Je velmi pravděpodobné, že aramejské oslovení Abba je narážkou na začátek m. P. v Ježíšově mateřštině.

Obsahově se jednotlivé prosby neliší od základního zaměření proseb židovských modliteb (nejbližší paralelou je modlitba Kaddiš – Posvěcení, jejíž úvodní, pevně stanovená část prosí Boha (jen) o brzký příchod jeho království). Prosby m. P. zahrnují větší šíři života, jde o vše podstatné, ale skutečně jen o to podstatné, vyjádřené navíc přesvědčivou zkratkou. V tomto smyslu vystihuje zaměření m. P. její uvedení v Mt 6,5-8, podle něhož je m. P. příkladem stručného oslovení Boha, které se nestává demonstrací zbožnosti. O m. P. se tam mluví v souvislosti se třemi základními projevy zbožnosti tehdejšího židovství (almužna, modlitba, půst). Podle L 11,1-2 jde o modlitbu, která má spojovat všechny Ježíšovy žáky, podobně jako měli společné modlitby stoupenci Jana Křtitele.

Oslovení Boha Otče je v SZ doložené, ale nebylo běžné (Otec).

Základním pojmem, od něhož lze všechno odvodit je království Boží (v Mt 6 se mluví o království nebes). Posvěcení Božího jména (opak zneužití Božího jména – Ex 20,7) a uplatnění Boží vůle (klíčový pojem v Matoušově evangeliu; srv. Mt 7,21; 18,14) vyjadřují totéž z různých hledisek.

Chléb vezdejší (řec. epiúsios) je ve starších českých překladech chápán jako chléb vždy (vezdy) potřebný (stč. veždajší). Otázkou však zůstávalo, co to znamená. Epiúsios je ve Vulgátě přeloženo supersubstatialis – nadpřirozený. Předpokládá se, že druhá část složeného adjektiva se vztahuje k řeckému úsia – podstata. Toto zduchovňující pojetí se obvykle vztahuje na eucharistický chléb (Markión to do latiny překládal spiritualis – duchovní). Známá je verze z evangelia Nazorejců, v němž podle Hieronyma ze Stridonu (sv. Jeronýma) v m. P. stojí na tomto místě výraz aramejský výraz máchar, což znamená zítřejší, pro zířek určený (lat. crastinus). Nejde však o původní znění dochované v semitském prostředí z doby Ježíšovy, ale o překlad z řečtiny, který předpokládá, že epiúsios (denní) je odvozen od epiémi, přicházet. Je to závažný, velmi starý doklad pro pojetí tohoto jinde nedoloženého řeckého adjektiva. Nejde však o chléb budoucí v eschatologickém smyslu, o chléb nového věku. Jde o chléb na další (budoucí) den, o denní chléb, který je nutno mít, aby člověk přežil. Proto lze epiúsion sémeron – výraz užitý v Lukášobě evangeliu – přeložit také denní dnes. Není vyloučeno, že obě tato slova vyjadřovala význam jednoho aramejského výrazu nebo předložkové vazby. Prosba o chléb vyjadřuje závažnost pozemského života, ale současně i to, že život nemůže být soustředěn na konzum. Proto se prosí pouze o chléb jako základní stravu (L 15,17). Zabraňuje také nepřímým způsobem hromadění prostředků k životu, mluví o chlebu na den (srv. zákaz hromadění many na poušti – Ex 16,18-19). Tomu věcně odpovídá překlad denní (cotidianus) ve Vulgátě v Lk 11,3.

V prosbě o odpuštění vin není modlitebníkovo odpuštění vzorem Bohu, jak by se mohlo zdát na první pohled. Modlitebník je si vědom své závislosti na Bohu (srv. Mt 18,23-35) a odpouští proto, aby bylo zřejmé, že Boží odpuštění bere vážně. ...od zlého se může vztahovat na zlo (neutrum), na zlého člověka nebo na zlého (Zlého), tj. ďábla. V rámci Matoušova pochopení šlo zřejmě o druhý význam. Nasvědčuje tomu výrok z Mt 5,39 ...abyste neodpláceli zlému. Pro odplácení je tu užit řec. výraz antisthémi, což patrně znamená stavět se k souboji, přijmout stejné zbraně jako protivník. Bojovat proti zosobněnému zlu je nebezpečné, téměř vždy to bylo spojeno s ohrožením druhých lidí (viz podobenství o pleveli mezi pšenicí – Mt 13,24-30), rozhodující pro lidskou orientaci v životě je vědět a vždy znovu se ujišťovat o tom, že Boží dobrá vůle má perspektivu (poslední soud, království Boží), která přesahuje vše ostatní. Pavel to interpretuje přemáhej zlo dobrem (Ř 12,21).

V evangelické tradici zahrnuje m. P. závěrečnou doxologii, které se v liturgii začala objevovat až od 2. stol. (moc i sláva – Didache), trojčlenná, inspirovaná 1Pa 29,11, až ve středověku.

Liturgicky užívané znění m. P. v češtině i v jiných národních jazycích není totožné se zněním v nových překladech Bible. Má svou vnitřní váhu a je tou částí ježíšovské tradice, která je dodnes předávána ústní tradicí.