Juda
heslo: Juda
autor: Prudký Martin
předcházející odkazové heslo: jubilejní rok
předcházející odkazové heslo: Jubilejí kniha
předcházející heslo: Júbal
následující heslo: Juda Makabejský
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. jehúdá, řec. iúdas, vlastní jm. osoby a kmene (ČEP: Judovci
), jakož i území a polit. útvaru (pro ně čeština odlišuje: Judsko; tak již řec. iúdaia); též označení lidu, polit. a náb. komunity Judejců
. Etym. hebr. jména je sporná, stejně jako otázka, zda se původně jedná o jm. osobní či místní. Tradiční odvození od kořene j-d-h chválit
je druhotné (Gn 29,35; 49,8); jednou z možností je odvození od kořene h-w-d být vyvýšený, vznešený
. (srv. hód majestát
, [respekt budící] důstojnost
Abk 3,3; Za 6,3 aj.). Nejstarší mimobibl. doklady jména obsahují ostraka z Aradu (8. st.) a nápisy z Chirbet Bet Lei (7. st.). Podoba jm. v mimobibl. pramenech je obvykle jhd či jhwd Jehúd
, s koncovkou -á
jednoznačně až v pozdní době (hel. mince, 3. st.).
1. osoba
1.1 J., syn Jákoba a Ley (Gn 29,35), jeden z dvanácti synů Jákoba/Izraele
, eponym stejnojmenného kmene (srv. Gn 49,1n; Ex 1,1n). V praoteckých příbězích i genealogiích (Gn 35,23) je sice až čtvrtým v pořadí synů Ley (po Rúbenovi, Šimeónovi a Lévim), nicméně mu připadá výsadní postavení (Gn 44,14.18; 46,28 aj.) a je spojován s motivy vlády a atributy královskými (Gn 49,8-12). Královská linie rodu Davidova je navázána přes pramatku Támar (Gn 38; Rt 4,18-22; 1Pa 2,5.9; Mt 1,3 a L 3,33; pro král. symboliku emblémového zvířete lva viz též Zj 5,5).
Další bibl. postavy téhož jména:
a) SZ:
Všechny osoby jsou z éry exilu a poexilní obnovy, kdy se J. v novém kontextu stává vyznavačským jménem (podobně řada teoforních jmen). Nápadná je obliba tohoto jména v lévitském prostředí.
1.2 Benjamínovec, jeden z hlavních dozorců nad Jeruzalémem při poexilním osídlení Jeruzaléma (Neh 11,9).
1.3 Lévita, jeden z navrátilých exulantů za Zerubábele (Neh 12,8; možná totožný s Hódavjášem v Ezd 2,40 (srv. Ezd 3,9).
1.4 Lévita, jeden z těch, kdo se při poexilní očistě zavázali propustit svou ženu-cizinku (Ezd 10,23).
1.5 Kněz či lévita (Neh 12,34).
1.6 Lévita, zpěvák a hudebník (Neh 12,36).
b) dtkan. spisy:
1.7 Juda Makabejský (1Ma 2,4; 1Ma 3,1n).
c) NZ:
1.8 Kromě J., syna Jákobova (L 3,33) ještě další dvě osoby téhož jména v Ježíšově rodokmenu L 3,26.30 (oproti tomu Mt 1,2-3).
1.9 J., bratr Ježíšův podle Mt 13,55 a Mk 6,3. Táž postava se patrně míní také v Ju 1,1.
1.10 J. [syn] Jákobův, jeden z Ježíšových učedníků (L 6,16; Sk 1,13. V seznamech učedníků uváděn pouze v lukášovských spisech; míněn zřejmě také v J 14,22).
1.11 Jidáš Iškariotský (Mt 10,4 aj.).
1.12 J., žid. resident v Damašku, u něhož pobýval Saul/Pavel (Sk 9,11).
1.13 J., řečený Barsabáš, jeden z poslů jeruzalémské církve vyslaných podle Sk 15,22n do Antiochie (Barsabas).
1.14 Judas Galilejský.
2. kmen, společenství
2.1 Jméno kmene vzniklého z místních klanů v horské oblasti mezi Betlémem a Chebrónem (viz kmen): Joz 7,16n; 1Kr 12,20; 2Kr 17,18. V bibl. tradici jsou izr. kmeny
těsně vázány na postavy svých eponymů (viz výše, odst. 1.1), takže se kmenové společenství označuje jak plurálovým synové Judovi
(hebr. bené jehúdá; ČEP Judovci
; Nu 1,26; 10,14; Joz 15,1.63; 18,11; Sd 1,8.16; Neh 11,4 aj.) či muži judští
(hebr. 'anšé jehúdá; 1Kr 1,9; Ezd 10,9), tak jen absolutním J.
v sg. (Sd 1,3.10 aj.; podobně se užívá jméno Jákob i jména ostatních dvanácti izr. kmenů, zejména Josef a Efrajim). Popis území kmene J. podle Joz 15 nejspíše odpovídá topografickým danostem pozdní doby královské (éry Chizkijáše či Jóšijáše; viz Judsko).
Mimořádný význam pokolení J.
pro bibl. tradici souvisí s vazbou na královské tradice davidovské dynastie, na roli Jeruzaléma a na obnovu poexilní komunity Izraele
z navrátivších se Judejců. Tento význam je vyjádřen již v Gn 49,8-12 a v řadě dalších sz. i nz. textů (Ž 78,68; Mi 5,1; Žd 7,14; Zj 5,5).
2.2. Označení lidu žijícího na území Judska, Judejci
, judský lid
, přeneseně též instituce jeho samosprávy, mj. v podvojném výrazu Izrael a Juda
(var. Josef a Juda
či Efrajim a Juda
) jako označení severního a jižního království či jejich polit. a kult. komunit (1S 18,16; 2S 5,5; Iz 11,13; Jr 30,3; Jr 51,5). V tomto smyslu se užívá též termín dům Judův/judský
(hebr. bét jehúdá; 2S 2,4.7.11; 12,8; 1Kr 12,21; Iz 37,31; Ez 9,9; Oz 12,1 aj.).
Zejména ve zvěstování proroků označuje J. (případně v podvojných variantách (Izrael a Juda
) dílčí celek obce lidu Hospodinova, a to jak v kontextu odsuzování nepravostí a hrozeb soudem (Oz 5,9-15; 8,14; Jr 3,8-10), tak v zaslíbeních nápravy a obnovy (Iz 65,9; Jr 31,31).
Jako označení komunity se termín J. užívá jak v poměrech předexilních (1S 18,16; 2S 5,5; 1Kr 5,5; Jr 7,2), tak exilních (Pl 1,3; Jr 30,3) i poexilních (Neh 13,12; Za 2,2.4.16).
V některých spisech SZ se pro kolektivní význam již užívá později běžnější tvar (pl.) jehúdím (řec. hoi iúdaioi), Judejci
(např. 2Kr 16,6; 25,25; Neh 1,2 aj.); v poexilním kontextu bývá tento tvar někdy již ve SZ překládán také výrazem Židé
, jak je to běžné v textech pozdější doby a v NZ (Ezd 4,12; Est 3,6.10.13; 1Ma 11,49n; Mt 2,2; Mk 7,3; J 1,19; Sk 2,5.11.14 aj.).
V. t. Judsko, judský (území kmene, správní a státní útvary), Žid.