Samařané

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 28. 3. 2023, 12:22, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Samařané

autor: Sláma Petr    
       
předcházející heslo: Samaritanus        
následující heslo: Samaří

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. šomróním (v samařském sebeoznačení šámerím), řec. samarítai, kral. Samaritáni. Název skupiny vyznavačů jahvistické víry, kteří tuto víru spojují s horou Gerizím poblíž města Šekem a kteří se považují za potomky severních kmenů Izraele. Oproti rozšířené představě ovšem SZ nikde (s výjimkou zřetelně pozdního dodatku v 2Kr 17,29) nenazývá obyvatele předexilního severního království Samařany.

Město Samaří bylo od dob asyrské nadvlády správním centrem území na západ od řeky Jordánu a odpor samařských představitelů proti poexilním snahám židovských navrátilců z exilu vybudovat náboženské i správní centrum v Jeruzalémě (Ezd 4,1-5; Neh 3,30-4,17) pramení z oprávněných obav ze ztráty vlivu v oblasti. V 5.stol. př. n. l. představují – jak plyne z korespondence mezi zástupci obou měst s představitelem židovské kolonie v hornoegyptské Elefantině – Samaří i Jeruzalém společně centra jahvistické víry. Koncem 4.stol. př. n. l. se bratr jeruzalémského sádokovského velekněze Jaduy Manases spřízní se samařským guvernérem Sanbalatem, jenž mu odměnou zajistí velekněžský úřad. Když je po potlačeném samařském povstání proti Alexandru Velikému Samaří srovnáno se zemí, budují Samařané svou svatyni – symbol kultické a kanonické nezávislosti na Jeruzalému – na hoře Gerizím nad Šekemem. Tu vyplení r.128 př. n. l. při svých výbojích Hasmonejec Jan Hyrkán. Tato událost nadlouho zmrazí vztahy mezi oběma komunitami. Tento stav je zachycen v několika zmínkách o Samařanech v evangeliích. Přestože se Samařané neúčastní velkých židovských povstání proti Římu (67-70 a 135 n. l.), těžce utrpí taženími vojsk císařů Vespasiána a Hadriána, při druhém z nichž je na místě gerizímského chrámu vybudován Diův chrám.

Rozchod mezi Jeruzalémem a horou Gerizím zanechal oběma komunitám v ruce rozdílný biblický kánon. Společným dědictvím obou skupin je (i přes některé obsahové odchylky) Pentateuch. Samařané ho podnes uchovávají v podobě tzv. Abíšuova svitku. Pozdější biblické knihy historické poetické a prorocké (řecká Septuaginta) nebo Proroci a Spisy (hebrejská rabínská tradice) zůstanou S. cizí. V širokém spektru odstínů židovství doby před zbořením Druhého chrámu (v r. 70 n.l.) vykazuje samařské náboženství některé shody s kumránskou sektou (sami sebe nazývají syny světla, důraz na očišťování a řádně provedenou oběť, odpor k Jeruzalému) a se saduceji (Pentateuch). Očekávali mesiáše, kterého označovali jako Vracející se (táéb); srv. J 4,25).

Od doby římské a byzantské vlády až po dnešek prošli S. bezpočtem vln pronásledování. V prvních staletích n.l. existují svědectví o samařských synagogách v mnoha tehdejších metropolích (Alexandrie, Řím i Konstantinopol) i v menších městech (Skytopolis, Cézarea). Od 4.stol. se někteří S. naoko uchylují ke konverzi ke křesťanství. Mnozí jsou ovlivněni gnózí a islámem. Od 7. stol. se zprávy o nich omezují na Nablus, Damašek, Káhiru a Gázu. Na rozdíl od křesťanů a Židů nemají S. v očích muslimů status lidu knihy ani s ním související právní záruky. Veškerá samařská pobiblická literatura nese silně legendární rysy a byla až do 19.stol. n. l. průběžně přepracovávána.

Občasné zmínky o Samařanech proskočí líčeními starověkých a středověkych poutníků do Svaté země. Široký evropský zájem o S. probudil počátkem 17.stol. n. l. italský cestovatel Pietro dela Valle, jemuž se podařilo získat dva rukopisy samařského Pentateuchu.

Od raného středověku je samařská teologie silně pod vlivem islámského monoteismu. V liturgii se opakovaně ozývá Není boha kromě Boha i úvodní fráze Ve jménu Boha milosrdného a slitovného, tzv. basmala. Bůh je značen singulárem ela, příp. opisem ašema (z hebrejského ha-šém, jméno). Silný důraz je položen na náležitý výkon rituální očisty a na svěcení dne odpočinku. Nejdůležitějším svátkem je Pesach, slaví se každoročně obětováním beranů, a to pouze na hoře Gerizím. Kromě toho existuje ještě šest dalších důležitých svátků, podobných židovství. V budoucnu je očekávána mesiášská postava Mojžíše, tahiba, toho, jenž se navrací, či toho, jenž obnovuje. Jeho příchod a smrt budou předcházet dni soudu.

Na počátku 21.století n.l. žije asi 300 Samařanů v osadě Kirjat Loz na hoře Gerizím a v Nablusu na území Palestinské autonomie. Zhruba stejné množství žije v Cholonu na předměstí Tel Avivu ve Státě Izrael.