Babylón

heslo: Babylón

autor: Hruška Blahoslav    
       
předcházející heslo: Baalat        
následující heslo: Baeša

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků sumersky Ká-dingir-ra, TIN.TIRki živoucí les; akkadsky Báb-ilí, brána boží.

Rozsáhlá archeologická lokalita, asi 90 km J od Bagdádu (Irák), osídlená souvisle od počátku 2. tis. př. n. l., hlavní město starobabylónské říše (18. – 16. stol. př.n.l.) a novobabylónské (jinak též chaldejské) říše (625 – 539 př. n. l.), později centrum perské provincie (satrapie), v době helénistické správní středisko řecké Babylónie. Archeologické výzkumy odkryly celou řadu světově proslulých památek (Královský a Severní hrad, letní palác, Ištařina obřadní cesta procesí aj.) z nichž některé byly již ve starověku uváděny mezi sedmi divy světa (Semiramidiny uměle zavlažované visuté zahrady).

Babylónské náboženství je uváděno jako nejrozvinutější příklad starověkého antropomorfního polyteismu s početným panteonem, rozděleným na staré a mladé generace božstev s poměrně přesně vymezenými funkcemi a sférami vlivu v kosmologických sférách nebes, vzduchu, země, vodstva a podsvětí. Babylónská démonologie čítá několik desítek dobrých a zlých (mužských i ženských) postav. Babyloňané většinu božstev přejali od Sumerů a někdy mírně změnili jejich jména (např. se stal z An = Anu, Enki = Ea, Inanna = Ištar, Dumuzi = Tammúz). Henoteistický (na hlavní božstvo soustředěný) vzestup původně městského boha Babylónu Marduka (později nazývaného i Bél Pán) jako nejvyššího božského vládce babylónského panteonu je stěžejní částí akkadského mýtu Enuma eliš, Když na výsosti. Babylón s téměř milionovou populací byl symbolem slávy starého Předního východu a největším starověkým městem, v němž během dlouhých válečných výprav pobýval a také zemřel Alexander Veliký (Makedonský; 336 – 323 př. n. l.).

V jahvistické a zčásti i kněžské vrstvě knihy Genesis je doloženo místní jméno Bábel, odvozené od akkadského balálu a hebrejského slovesa b-l-l smísit, zmást v návaznosti na pověst o babylónské věži (Gn 11,1-9) v zemi Šineár, v níž Bůh zmate dříve jednotný jazyk lidí jako trest za opovážlivě vysokou stavbu, která měla čnít až do nebes. Tento příběh s dlouhou ústní tradicí sahá až do 2. tis. př. n. l., kdy se stal hlavním bohem Babylónu Marduk. Na základě současné elektronické modelace byl Mardukův stupňovitý chrám (zikkurrat) původně vysoký 92 metrů.

Příběh o babylónské věži v úvodní mytické části knihy Genesis navazuje na motivy, převzaté z babylónské kosmologie (uspořádání chaosu a vznik světa, stvoření člověka či lidí z hlíny, potopa světa), o čemž svědčí i genealogie praotců (Gn 11,10-26), spojená s babylónským prostředím (Šém; Gn 6,10; 9,18-19; 10,21-31). S babylónskou mytologií se deportovaní izraelští vzdělanci měli možnost autenticky seznámit nejpozději při tzv. babylónském zajetí Židů (587-537 př. n. l., exil), patrně však již dříve. Za babylónské vlivy z akkadského Eposu o Atramchasísovi lze považovat i Boží požehnání lidstvu po potopě (Gn 9,1-7), představující vlastně opakování a naplnění původního Božího záměru při stvoření (Gn 1,27-28).

Babylón, země Šineár (Babylónie) další části království bohatýrského lovce Nimroda představují při rozmnožení a rozčlenění lidstva z Chámova a Šémova rodu vedle Elamu, Aramejců, Asyřanů, obyvatel Kanaánu, Sýrie a Palestiny velmi důležitou historickou a kulturní oblast (Gn 10, zvláště Gn 10,32 v textové vrstvě Kněžského kodexu). V genealogii jdoucí od Šéma k Abrahamovi (Gn 11,10-26; 12,1-3) je Abram (Abraham), pocházející z chaldejského Uru (snad sumerský Ur v j. Mezopotámii) po Noemovi druhým Božím vyvolencem mezi zkaženým lidstvem, jemuž se dostane požehnání (Gn 12,1-3).

Starozákonní zmatení jazyků v Babylónu nachází zcela opačnou odezvu ve Skutcích apoštolů (Sk 2,5-13), kde cizinci, shromáždění o letnicích v Jeruzalémě, hovoří o velkých činech Božích v různých jazycích, ale naplněni Duchem svatým nacházejí znovu společnou řeč, resp. vzájemné porozumění.

První historické zmínky nalezneme v 2Kr 20,12-17 a Iz 39,1-7 v souvislosti s dopisy a dary, které poslal babylónský král Meródak-baladán (Marduk-apla-iddina, 721-710 př. n. l.) judskému králi Chizkijášovi, aby ho potěšil v nemoci a přiměl ke spojenectví v boji proti Asyřanům. V době panování chaldejské (novobabylónské) dynastie, založené Nabopolassarem (625 – 605 př. n. l.) proslavené jeho nástupcem Nebúkadnesarem II. (604 – 562 př. n. l.) zničili Babyloňané roku 612 př. n. l. ve spojení s Médy město Ninive a přivodili konečnou zkázu novoasyrské říše. V letech 597 – 587 př. n. l. útočili Babyloňané opakovaně na Judsko a Jeruzalém, který nakonec vypálili, vyplenili a zničili Šalomounův chrám (2Kr 25,8-17) a odvlekli do zajetí v j. Mezopotámii desetitisíce Židů (exil). Mezi deportovanými byl i prorok Ezechiel a oslepený král Sidkijáš i judský Jójakín (2Kr 24; 2 Pa 36). Židy v tíživých podmínkách babylónského zajetí utěšovala ústně tradovaná proroctví Izajáše (Iz 14,1-23; 21,9-10; 47,1-5) a Jeremjáše (Jr 50-51) o nezvratném pádu zkaženého a pyšného Babylónu, který bude rozvrácen a zapomenut. Literární svědectví o zániku města v říjnu 539 př. n. l. nalezneme u Daniela (Da 5) v příběhu o posledním chaldejském vládci Belšasarovi, který byl spoluvládcem pomateného Nabonida (555 – 539 př. n. l.).

Vítězný perský král Kýros Starší (Veliký) vydal roku 537 př. n. l. výnos o obnovení Božího domu v Jeruzalémě, vrátil Židům některé části kořisti a umožnil jim v několika vlnách repatriaci do Judska (Ezd 5,13-17; 8,1).

Odkaz na Babylón a babylónské zajetí nalezneme v NZ u Matouše (Mt 1,11-17) a ve Skutcích apoštolů (Sk 7,43). Ostatní novozákonní doklady jsou typologie v nichž velký Babylón představuje Řím (Zj 14,8; 16,19; 17,5.9-10; 18,2.10.21) nebo případně jiná místa obsazená Římany (1Pt 5,13).