Jan Křtitel

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 28. 3. 2023, 12:19, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Jan Křtitel

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Jan        
následující heslo: Jan presbyter

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
řec. baptistés, (nebo Křtící, řec. baptizón), Ježíšův současník, podle L 1,5-24.39-80 původem z kněžského rodu (otec Zachariáš, matka Alžběta) z města Judova (Chebrón). Vystoupil jako prorok a jako takový byl mnoha svými současníky přijímán (Mk 11,32parr.). Vyzýval židy k pokání před příchodem Božího soudu a nástupem nového věku. Pokání a odpuštění hříchů stvrzoval křtem ponořením do tekoucí vody Jordánu (Mt 3,5par.; podle J 1,28 křtil v Betanii). Takový křest připomínal Boží soud, jakým byla potopa podle Gn 7, a současně byl počátkem nového života jako jím byl přechod Jordánu při vstupu do Palestiny – země zaslíbené (Joz 3). Křtitelských skupin, které křtily, usilovaly o nápravu a obnovu Izraele a připomínaly oheň soudu, bylo více (Sib. or. IV, 162-178), jejich společným rysem bylo očekávání kosmického zlomu, Božího soudu a asketický způsob života (Mk 1,6par. /podobně jako Elijáš 2Kr 1,8, srv. Za 13,4/; L 7,33par. /Q/). Některými svými současníky byl Jan pokládán za vzkříšeného Elijáše, jehož návrat očekávali na konci tohoto věku (L 1,17; srv. Mal 3,1; 4,5). Po zveřejnění Kumránských textů (Kumrán se ukázaly některé společné rysy mezi J.Kř. a esejci, zejména v apokalyptickém očekávání a v důrazu na Boží soud. Jsou to však natolik obecné shody, že přímý vztah k esejcům u J.Kř. doložit nejde. Zejména jeho křest se liší od rituálních koupelí esejců.

Je pravděpodobné, že se Jan skutečně pokládal za proroka Elijáše ohlašujícího příchod Boha samotného (Silnějšího; Mk 1,7parr.) k poslednímu soudu (L 3,17par. /Q/; srv. Mal 4,1-6). To však čtvrté evangelium z křesťanského hlediska důsledně odmítá (J 1,21). Ježíš patřil mezi jeho žáky a dal se jím pokřtít. Na počátku svého vlastního učitelského a prorockého vystoupení však prožil a přijal zvláštní Boží poslání, které je výpravným (narativním) způsobem vyjádřeno v evangeliích jako vyhlášení jeho synovství Božího formou midráše k události jeho křtu Janem Kř. v Mk 1,9-11par. J 1,24-28 již zdůrazňuje jen vztah J. Kř. k Ježíšovi a o jeho křtu vůbec nemluví a zdůrazňuje jen Ježíšovo mesiášské /J 1,32n/ poslání: J 1,29.36).

Jana K. a Ježíše spojovalo očekávání Božího soudu a přelomu věků v poměrně blízké budoucnosti. Ve staré lidové pomluvě Jana i Ježíše, zachované ve sbírce Ježíšových výroků (L 7,33-34par) je však autenticky vyjádřen rozdíl v přípravě na příchod nového věku, který vedl k Ježíšovu rozchodu s J.Kř. : Jan svou askezí připomínal porušenost a pomíjitelnost společnosti své doby, Ježíš při společném stolování předjímal (anticipoval) radost nového věku – království Božího. To je dosud závažný prvek eucharistického společenství. Jan zdůrazňoval vážnost soudu, Ježíš spíše novou perspektivu, která se člověku otvírá ve společnosti Boha. Jan Křtitel byl ve své době známější osobností než Ježíš, a častěji vystupuje v mimobiblických pramenech. Oběma zůstal společný pohled na lidské životy z hlediska konce a dovršení dějin, Ježíš se k Janovi hlásil (Mk 11,30parr) a byl proto také někdy pokládán za znovuoživlého J.Kř. (Mk 6,14).

Křest ustupuje u Ježíše do pozadí (srv. J 3,22.26 s 4,1-2) a teprve po Velikonocích jej jako ritus přejímá církev, ale dává mu nový obsah.

Janova kritika společnosti a patrně i jeho pohyb v udolí Jordánu, na hranici s nepřátelskými Nabatejci byly skutečnosti podezřelé Herodovi Antipovi, který dal Jana popravit v pevnosti Machairús u Mrtvého moře v dnešním Jordánsku (podle Jos. Flav. antiquit. 18, 5,2). V Mk 6,17-29par je s Janovou popravou spojena legenda o Janově konfliktu s Herodem kvůli jeho příbuzné Herodiadě, v níž hraje klíčovou roli její svůdná dcera (dle Josepha Fl. se jmenovala Salómé). Smyslem dochované verze je demonstrovat osudnou bezmoc panovníka, který vystupuje jako všemocný (o cokoli požádáš, dám tobě Mk 6,23), ale Jana osvobodit nedovede.

Velikonoční dění a s ním spojenou zkušenost vzkříšení pochopili první křesťané jako stvrzení Ježíšovy zvěsti a uskutečnění společenství, které přesahuje hranice nám dosažitelného bytí. Proto J. Kř. viděli především jako Ježíšova předchůdce. Tím zároveň zasadili jeho duchovní dědictví do rámce svých obrazů dějin, který z velikonoční víry odvozovali. Zároveň tak vybrali tradici, na jejímž pozadí mohli v židovském prostředí definovat roli Ježíšovu: Ježíš naplnil to, co Jan jen tušil, v jeho příběhu se uskutečnilo to, o čem Jan prorokoval (L 7,18-23par. /Q/ – starší pojetí Janovy role). Jan se tak stal posledním z řady proroků staré smlouvy (L 16,16par. /Q/; srv. L 7,28par./Q/).

Některé z těchto tradic o Janu Křtitelovi žijí dosud v gnosticky zaměřeném náboženském společenství mandejců v již. Iránu.

Již evangelista Marek řadí tradice o Janovi tak, aby jej čtenář vnímal jako vědomého předchůdce Ježíšova (Mk 1,1-11) a v L 3,19-20 se klade celé Ježíšovo vystoupení výslovně za vystoupení Janovo. To je poslední verze Janova příběhu, která ovlivnila pozdějí tradici i příslušnou křesťanskou ikonografii J. Kř. jako Předchůdce (řec. prodromos) Ježíšova: kazatele, křtitele a od vrcholného středověku též jako svatého mučedníka (drastická zpodobení jeho useknuté hlavy na míse (Mk 6,28parr).