Poznání, poznat
heslo: poznání, poznat
autor: Pokorný Petr
předcházející heslo: pozemský
následující heslo: pozoun
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. deriváty kořene j-d-`, zejm. dé`á – poznání, moudrost, a da`at – poznání, vhled,řec. (epi)ginóskó, (epi)gnósis, syniémi, synesis (jen Ko 2,2), emfanizó (jen J 14,21.22) agnoó, agnoia – neznat, neznalost. Někdy se výrazy poznat, znát překládá i řecké sloveso oida vědět. V Septuagintě jsou všechny tyto řecké výrazy většinou překladem různých tvarů odvozených od hebrejského kořene j-d-`, který ve Starém zákoně zahrnuje vnímání, rozlišování mezi dobrým a zlým (2S 19,36) a zejména poznání Boha.
1. Poznání Boha
Základní vědění je pro biblického člověka ve všech vrstvách starověké hebrejské a rané křesťanské literatury p. Boha. Bývá zprostředkováno určitou událostí, na kterou odkazují svědkové, kteří jí byli osobně ovlivněni. Taková událost bývá chápána jako zjevení Boží v životě. Může to být porážka nepřátel (Ez 12,14-15; 28,26; Iz 49,26) návrat zdraví (Syřana Naamána 2Kr 5,15) nebo obecně připomenuté skutky Hospodinovy
(např. Ž 77,15; Jr 16,21; Iz 41,20). To všechno vychází z předpokladu, že dříve než člověk Boha pozná, Bůh sám zná
člověka (Ž 1,6; 37; Př 2,5-6; srv. 1K 13,12). To nejsou jen výroky o Boží určité Boží vlastnosti, ale především ujištění, že Bohu na člověku záleží, a proto je mu člověk odpovědný. P. Boha znamená nalézt správnou cestu života.
2. Poznání uvnitř dějin
Zaujaté p. se v SZ vyjadřuje někdy i slovesem n-k-r (Gn 42,7-8), které je většinou užíváno jako synonymum k j-d-` (Iz 61,9). Několikrát jsou uvedené výrazy přeloženy i jako pochopit
, uvést v známost
apod. (srv. pravda, znát, gnóze) pro smyslové (empirické) p. (Ex 16,6, úvahu (reflexi) i etické zvážení důsledků (Gn 3,7), především však jde o orientaci v osobním životě a v dějinách. Nejde tedy především o p., které vědomou abstrakcí dochází k pojmovému myšlení, jak to známe z řecké filozofie, ale především o formování lidských postojů.
Konkrétně jde o p. ve smyslu zkušenosti, která vede k ustavení společenských vztahů, takže i o pohlavním styku se mluví jako o p. ve smyslu ustavení nejužšího společenství (Gn 4,1; 17,25; Sd 21,12; Mt 1,25).
Znát Boží jméno znamená nalézt naději a poznávat Boží vůli v různých životních situacích (Ž 9,11).
Funkce p. jako celostné životní orientace vyplývá z toho, že opak p. není charakterizován jen jako neznalost, ale také jako vina (Iz 1,3nn; Jr 2,8nn; Oz 4,1nn aj.). P. hříchů je spojeno s pokáním (Jr 3,13n – Poznej svou nepravost...Navraťte se
). – Z Boží strany znamená p. člověka zájem a péči o jeho záchranu (Ex 33,12 – já tě znám jménem, našel jsi u mne milost
: Jr 1,5; Ž 144,3 – ...bereš na vědomí
– ČEP: Am 3,2 pouze k vám jsem se znal ze všech čeledí země
, aj.).
3. Poznání dobrého a zlého
Známý oddíl o pádu Adama a Evy z Gn 3 není výrazem biblického negativního vztahu k lidskému poznávání. Podle Gn 2,16 zakázal Hospodin člověku jíst ze stromu poznání dobrého a zlého (Gn 2,9). Had však Adama s Evou svedl k překročení tohoto zákazu (Gn 3,1-5). Jde o pověst, v níž nejde o podcenění p., ale o varování před tím, aby člověk sám získal moc rozhodovat o tom, co je dobré, a co je zlé.
4. Nový zákon – Pavel a synoptická evangelia
V NZ se sloveso ginóskó objevuje v běžném řec. úzu (např. Sk 12,14 – poznala Petrův hlas
. Někdy je překládáno podle kontextu (např. Mk 5,19 řec. aorist egnó – ucítila
), ale kromě užití v janovských spisech, nedochází k lexikálním posunům. Teologický dosah kontextu však na některých místech sám funkci termínů pro p. zvýraznil, např. tam, kde Ježíšovi žáci poznávali po ukřižování jeho totožnost při (eucharistickém) lámání chleba
(L 24,31.35, srv. Mk 6,52 – nepochopili
), tam, kde jde o pochopení jeho mesianity (např. Mk 4,12 par. nechápali
, Markovo ev.), nebo při pochopení apoštolského zvěstování (Ef 3,4 – porozuměl
– na třech posledně uvedených místech je užito řec. sloveso syniémi).
Někde se projevuje zřetelný vliv hebr. myšlení: Hřích spočívá podle apoštola Pavla v tom, že lidé Boha poznali, ale jako Boha nectili (Ř 1,21; 10,10 nepochopil Izrael, co mu bylo zvěstováno?
), jinde je obojí způsob myšlení srovnáván: Protože svět svou moudrostí nepoznal Boha v jeho moudrém díle, zalíbilo se Bohu spasit ty, kdo věří bláznovské zvěsti...Tu moudrost (Boží) nikdo z vládců tohoto světa nepoznal: neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy
(1K 1,21; 2,5).
P. (gnósis) bez lásky vede k domýšlivosti (1K 8,1b; 13,2). V takových výrocích zaznívá patrně již nepřímá polemika s náboženskými a filozofickými směry, které zdůrazňovaly zvláštní, mystické p. a později našly svůj klasický dějinný výraz v teologicko-filozofických spekulacích gnostických skupin (gnóze). I Pavel mluví o p. ve smyslu duchovního vhledu (1K 14,37-38), ale zásadně je pro něho skutečné duchovní p. začátkem praktické cesty křesťanského života (Fm 6).
V 1Tm 6,20 (varování před tzv. gnózí) je gnósis patrně již označením určitého myšlenkového směru.
Vrchol p. a často i synonymum spasení je poznání Krista (Pána Žd 8,11 = Jr 31,34 [LXX 38,34] – řec. gnóthi ton kyrion) a moci jeho spasení (Fp 3,10), jeho přenesmírné lásky (Ef 3,19), jeho pravdy (1Tm 4,3). Takové p. je téměř totožné s vírou (důvěrou) a nelze je oddělit od velikonoční zkušenosti zprostředkované Duchem (2K 5,16). V L 9,45 je pro takové (v tomto případě neúspěšné) p. užito sloveso aisthanomai chápat. Tam, kde apoštol Pavel mluví o p. v teologických souvislostech, vychází z Božího poznání člověka, které formuje lidské jednání, jak je to vyjádřeno v hymnu lásky v 1K 13,12b: Nyní poznávám (ginóskó) částečně, ale potom (tj. na věčnosti) poznám (epiginóskó) tak, jako Bůh zná (epiginóskó) mne (srv. Ga 4,9). Základem lidského p. Boha je odhalování Božího vztahu k člověku. Pavel připomínal, že p. bude na konci věků překonáno, zůstane jen láska (1K 13,8). V jeho křesťanských obcích se zřejmě objevil názor, že hlubší p. víry nadřazuje jeho nositele ostatním lidem (1K 8,1).
V synoptické tradici má zvláštní postavení tzv. zvolání Spasitele
převzaté z Q v L 10,22, Mt 11,27, v němž slovo o vzájemném p. (Boha) Otce a Ježíše jako Syna (ovlivněné tradicí povelikonočních vyznání) vyjadřuje vnitřní jednotu Ježíše s Bohem a jeho zvláštní pověření tak, jak je vnímá víra.
(Na tyto výroky navazuje teologie janovských spisů.) V lukášovských spisech je vrcholem poznání odhalení přítomnosti vzkříšeného Ježíše při eucharistickém stolování (L 24,31), jemuž předcházel výklad Písma. Příznakem takového poznání je hořící srdce
(L 24,32). Hřích chápe Lukáš jako neznalost
(agnoia, Sk 17,30), jejíž překonání je však spojeno s obrácením a pokáním. Potřeba p. ve smyslu reflexe a intelektuálního výkonu tímto nálezem není popřena, ale je opřena o životní postoj, jehož hlubinou není člověk, ale Bůh jako jeho protějšek. Toto vědomí závažnosti i předběžnosti lidského p. vedlo později v dějinách ke kritice uzavřených projektů světa a vyvažovalo sklon k absolutizaci náboženských struktur myšlení ve společnosti i v církvi.
5. Nový zákon – Janovské spisy
V janovských spisech se poznání stává základním soteriologickým pojmem. Helénisticky pojatá platónská filozofie tu slouží interpretaci hebrejského a prvokřesťanského dědictví: Svět nezná
Ducha pravdy, kterého znají Ježíšovi žáci, protože nezná Ježíše (J 14,17), jenž je spojen s Otcem (viz výše). Proto věčný život spočívá v p. Boha a Krista (J 17,3). Na rozdíl od Pavla, podle něhož lidé mají p. Boha, ale neřídí se podle toho, zahrnuje u Jana p. Boha samo úsilí o nový, Boží vůli odpovídající život.
Kristovo dílo spočívá v tom, že učí rozeznávat
, abychom poznali
, kdo je pravý Bůh
(1J 5,20). Boha jinak nikdy nikdo neviděl, setkání s Ježíšem Kristem je podle Jana cestou k jeho jedinečnému (jednorozený) autentickému poznání (J 1,18). Boží vůli lze poznat z Ježíšových řečí (Já jsem...
– Janovo ev.), ale vlastním zjevením Božím je Ježíš jako vtělené Slovo (J 1,14). Víra je tak prakticky totožná s p. (J 17,3; 1J 4,16).
V této souvislosti nabývá p. kritickou, rozlišující funkci. Podle toho, zda duchovní projevy odpovídají nebo neodpovídají tradici o pozemském Ježíši, lze posoudit jejich autenticitu (...zkoumejte duchy...neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa. Podle toho poznáte Ducha Božího: Každé vnuknutí, které vyznává, že Ježíš Kristus přišel v těle, je z Boha
– 1J 4,1b-2; 2J 7nn). Protože Boží povahou a vůlí je láska (1J 4,7-8) a i Kristus je s Otcem spojen láskou (J 14,31; 15,9; 17,26), je láska prostředkem p. pravdy (1J 3,19) a dalším měřítkem, podle něhož lze posoudit věrohodnost víry a vyznání (1J 4,8).
Často se mluví o tom, že janovská teologie je ovlivněna gnózí (dosl. poznání
, viz 1Tm 6,20), s níž zároveň intenzivně polemizuje. V gnózi je p. jakožto sebepoznání cestou k spasení. V janovských spisech je p. také cestou ke spasení, ale jde o p. konkrétní a praktické, do jisté míry jde o p. jako metaforu pro obrácení, pokání, posvěcení. Rozhodně nejde o p. božské jistkry v člověku jako ve většině gnostických směrů, ale o setkání s Bohem v konkrétní dějinné podobě a díle Ježíšově.
Na některých místech, zejména tam, kde se mluví o odhalení falešných proroků, jde o polemiku s některými gnostickými, pregnostickými (raně gnostickými) nebo jinými obdobnými proudy, ve svém celku však janovské spisy nejsou koncipovány polemicky, kategorie helénistické filozofie a nábožensko-filozofických spekulací jsou užity pozitivně k tomu, aby křesťanské vyznání bylo srozumitelnější v helénisticky vzdělaných kruzích diasporního židovství a teprve tam, kde se zbožnost některých janovských skupin přizpůsobila tomu, co známe z gnóze, objevily se polemické tóny. Jde tedy o polemiku uvnitř janovského hnutí.