Strom

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 19. 12. 2023, 19:12, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: strom

autor: Kohoutová Blažena
autor: Horák Ladislav
autor: Pokorný Petr
       
předcházející heslo: strniště        
následující heslo: strukturalismus

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
většinou hebr. `éc, řec. xylon, dendron.

1. strom jako dřevina

Palestina, i nyní chudá na stromy, byla v SZ době vzácně zalesněná. Proto byly stromy, zvláště když tvořily lesy, stromoví a háje, v trvalé úctě: Bášanské duby (Iz 2,13; Ez 27,6; Za 11,2) cedry a cypřiše Libanónu (2Kr 19,23; Iz 2,13; 10,34) a lesy na Karmelu (Iz 35,2). Také v oblasti horního toku Jordánu bylo kdysi více stromoví, jak naznačují zprávy o mýcení lesů pohoří Efraimu (Joz 17,15.18) a o výskytu medvědů u Bét-elu (2Kr 2,24). Západně od Jeruzaléma se rozkládal Kirjat-Jearím, lesní město (Joz 9,17; 15,9) a dolina Posvátného stromu (1S 17,2). Stromy byly Mojžíšovým zákonem chráněny před ničením v kolonizačních bojích Izraele (Dt 20,19; srv. 2Kr 3,19). SZ někdy patrně považuje za les pouhé houštiny bez stromů (např. Iz 9,17) nebo vertikálně členité sklaní útvary.

Libanonské cedry jsou označovány za Hospodinovy stromy (Ž 104,16), Hospodinovu sadbu (Iz 61,3). Stromy byly v proroctvích a žalmech znamením Boží slávy a důležitou součástí jeho chvály (Iz 44,23; 55,12; Ž 96,12; 148,9). Rozsáhlé mýcení stromů, popisované jako násilí na Libanonu (Abk 2,17), vedlo postupně ke zpustnutí krajiny, která již nemohla zadržovat dešťovou vodu a kde byla úrodná půda splavována do údolí dešti a oblevami.

Stromy patří k Stvořitelovým darům člověku (Gn 1,29) a hned od počátku jsou spojeny s nesením ovoce. Patří ke znakům plnosti a plodnosti země (Nu 13,20). Kromě ovoce oceňuje Písmo strom kvůli stínu (Gn 18,4), poskytovaného olistěnými větvemi. Na svátek stánků byly používány hustě olistěné a plodonosné ratolesti (Lv 23,40; Neh 8,15).

2. strom v dějinách náboženství

K náboženství starověku patří uctívání posvátných stromů. V Palestině nebylo mnoho stromů – není divu, že každý byl výrazný a významný, a proto předmětem vážnosti a úcty a mnohý pokládán za zvláštní a posvátný. Proto byly posvátné stromy součástí mnohých svatyň a božišť. Především v baalismu – v kultu plodnosti. Tak palma, protože její listí neopadává, byla obrazem života (Ž 92,13; Zj 7,9) a krásy (Pís 7,7n) – a její ratolesti odznakem vítězství a pokoje. Proto motivy palem byly na řezbách v chrámě (1Kr 6,29n). Ratolestí bylo užíváno při slavnostech (Lv 23,40; Neh 8,15; J 12,13). Jiné stromy, jejichž listí opadávalo, byly obrazem umírání a obživování, jak to znázorňoval kult Baalův, který umíral a znovu ožíval jako příroda. Navíc byl strom jakýmsi symbolem trojposchoďovitosti kosmu: svými kořeny vyrůstal z podsvětí, svým kmenem byl na zemi a korunou se vzpínal vzhůru. Proroci brojí proti svatyním a posvátným obřadům pod každým stromem zeleným (Jr 2,20; 3,6.13; Ez 6,13; 20,28; Oz 4,13). Zvlášť vedle palmy je zmíněn fík (Gn 3,7, srv. Mt 21,18nn), oliva jako strom síly a prospěchu (Ž 52,10; 128,3; Jr 11,16; Oz 14,6) je v NZ obrazem Božího lidu (Ř 11,16-25). Některé stromy v božišti sloužily k zjišťování Boží či božské vůle (Gn 12,8; 2S 5,23n).

Lidé v Kenaanu (viz Kenaanci) viděli v zelených stromech blízkost bohů. Zvyk kenaanských obyvatel stavět pod stromy oltáře, sloupy a hroby (Dt 12,2; 16,21; 1Kr 14,23; 2Kr 16,4; Iz 57,5; Jr 2,20; 3,6; 17,2; Ez 20,28) byla pro Izrael těžká zkouška (srv. Gn 35,4). SZ tuto tradici dokumentuje, když jmenuje mnohé samostatně rostoucí stromy nebo zalesněné pahorky v souvislosti s historií osídlení Palestiny: božiště Mamre (Gn 13,18; 23,17), božiště Móre (Gn 12,6; Dt 11,30) a také posvátné stromy v Šekemu (Joz 24,26), Debořinu palmu (Sd 4,5), posvátné stromy u Ofry (Sd 6,11.19), balzámovníky (2S 5,23n), Posvátný dub pláče (Gn 35,8), granátovník v Migrónu (1S 14,2) a tamaryšek v Gibeji (1S 22,6) a v Jábeši (1S 31,13). Mnohé tyto stromy jsou dodnes tradičně ztotožňovány s dosud rostoucími velmi starými stromy v Palestině, na Sinaji atd. Písmo vytýká králům a lidu, že obětovali cizím božstvům pod každým zeleným stromem (1Kr 14,23; 2Kr 16,4; 17,10; 2Pa 28,4; Jr 2,20; 3,6.13; Ez 6,13; 20,28; Oz 4,13).

3. význam v Bibli

V souvislosti s vyznavačskou nevěrou Božího lidu, která převzala pohanské zvyky v uctívání stromů, označuje Písmo za strom nesoucí ovoce přímo Hospodina (Oz 14,5-8) a jeho věrné blahoslaví přirovnáním ke stromu vysazenému u vody (Ž 1,3; Jr 17,8), který nezávisle na dešti vydává v pravý čas své ovoce a jeho listy nevadnou ani v největším žáru. V Ž 37,35n je však výstraha, že ne každý člověk, podobný silnému rozložitému, samorostlému a zelenému stromu, je člověk blahoslavený a pobožný. S. byly dle podání Jahvisty v zahradě Eden. Spolu se stromem života zasadil Hospodin doprostřed své zahrady (Gn 2,9) strom poznání dobrého a zlého, ale z tohoto stromu zakázal člověku jíst (Gn 2,17). Člověk však tento zákaz porušil, neboť ho lákalo ovoce stromu slibující vědomí o všem dobrém a zlém (Gn 3,6). Pomocí tehdy běžných náboženských představ je tak sděleno, že vědění, a to i morální vědomí, může být bez poslušnosti Boha zneužito. – S. života (palma) (Gn 2,9), který Hospodin zasadil v ráji propůjčoval nesmrtelnost (Gn 2,9; 3,17.22.24). Tak i ve Zj 2,7; 22,14.19, kde je však výklad již ve světle zaslíbeného spasení zvěstovaného Ježíšem. Podle Př 3,18 je ke s. života přirovnávána chůze po stezkách vedoucích ku pokoji. Podle Př 13,12 je splněná touha s. života, tj. naplňuje novou odvahou k životu.

4. věšet na strom

S. byl spojen i s násilným koncem lidského života. Věšení hebr. t-l-', t-l-h, řec. kremannymi. Věšení na s. bylo způsobem popravy nebo potupného zacházení s mrtvým tělem (Dt 21,22-23, 2S 4,12, Est 5,14). Odsouzenec byl buď přímo pověšen na strom nebo na kůl, nebo bylo jeho tělo nabodnuto. Na takto pověšeného odsouzence se vztahovalo zvláštní zlořečení (Dt 21,23). Podle Ga 3,13 vykoupil Kristus svůj lid z kletby zákona právě tím, že vzal na sebe toto prokletí. Příběh o Abšalómově smrti ve větvích posvátného stromu (hebr. 'élá) v 2S 18 odkazuje k celé řadě mytologických hrdinů, lidí i bohů, kteří umírají v souvislosti se stromem. Také Kristův kříž byl již v raných dobách, např. u Justina mučedníka, interpretován jako tento strom života, resp. jako strom poznání, z něhož je zhotoven, takže se spása lidí uskutečňuje na stejném stromě, jehož prostřednictvím ovládl lidi hřích a smrt (Gn 2,9). V ikonografii nalezneme celou řadu příkladů spojení kříže se stromem, který je navíc chápán jako osa světa. Spojení umírání se živým stromem, který je ve skutečnosti světovým stromem nebo stromem života tak v symbolické rovině znamená vítězství nad smrtí. To, v čem bylo po pádu Adamovi zabráněno, totiž v možnosti jíst z plodů stromu života, bylo znovu lidem dáno smrtí Kristovou. Viz t. dřevo.