Den
heslo: den
autor: Moravec Jan
autor: Pokorný Petr
předcházející heslo: démon
následující odkazové heslo: den odpočinutí
následující heslo: den přípravy
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
základní a nejpřirozenější jednotka počítání času. Stejně jako v dnešním úzu je pojem den (hebr. jóm, řec. hémera) používán ve dvojím smyslu: buď jako časová perioda, tedy celý den
včetně noci, nebo jako světlá část dne a protiklad noci. Překrývání těchto významů naznačuje již Gn 1,5. Často je den užit jako obecný pojem pro (určený) čas, událost.
1. Vymezení a dělení dne
Pro kalendářové a kultické účely začínal den večerem, přesněji začátkem viditelnosti prvních hvězd (srv. kalendář, část den). To se v Bibli odráží v mnoha formulacích: Gn 1,5nn; Ex 12,18; Lv 23,32; Ž 55,18; Da 8,14; Mk 15,42; J 19,31nn aj. To nevylučuje, že v běžném životě bylo jako počátek dne (jako období denní aktivity) vnímáno ráno. Srv. např. opačné formulace v jinak paralelních 1Kr 8,29 a 2Pa 6,20, případně další texty, které se netýkají kultu (1S 30,12; Jr 33,20). S jistotou (i z mimobibl. pramenů: Flavius Josef, Kniha Jubilejí) je večerní začátek dne doložen pro poexilní dobu. Střídání dnů o půlnoci je až římského původu.
V sz. příbězích se nevyskytují přesné časové údaje v rámci dne. Doba se udává přibližně, pomocí hebr. názvů částí dne: úsvit šachar, ráno bóqer, poledne cáhárajim, soumrak nešef, večer `erev, noc lajil, půlnoc chací lajlá, případně opisem, např. za denního horka
(Gn 18,1). Noc byla dělena na bdění či hlídky (hebr. 'ašmóret). V SZ jsou hlídky tři: h. první (Pl 2,19), druhá (prostřední
, Sd 7,19) a třetí (jitřní
, Ex 14,24; 1S 11,11).
V NZ se již používají hodiny podle babylónského způsobu – viz hodina. Noční hlídky jsou podle římského způsobu čtyři, srv. Mt 14,25 (čtvrtá hlídka), L 12,38 (druhá a třetí hlídka pro čas hluboké noci).
2. Symbolický a teologický význam
Je příznačné, že prvním Božím stvořitelským počinem má být právě vytvoření dne – totiž dne a noci, tedy pořádku v čase
, čímž se Bůh prezentuje jako jediný pán času a tedy i budoucnosti (srv. Ž 31,16; 74,16; Jr 33,15 ap.). Podřízenost času Bohu zdůrazňuje i přesný kultický řád obětí a svátků (Lv 23, Nu 28 aj.).
Některé dny jsou Bohu zvláště zasvěceny. Kromě hlavních svátků je to především šabbat – den odpočinutí (viz sobota).
3. Den Hospodinův apod.
Ve smyslu eschatologického dovršení dějin se užívá výraz den Hospodinův (např. Jl 2,1n; Am 5,18), popř. den Boží nebo (v NZ) den Páně (např. Sk 2,20; 1Te 5,2). Bývá líčen jako Boží soud na konci věků (Iz 2,12; 13,6) a d. navštívení
, d. odplaty
(L 21,22). V líčení se pojí prvky hrozby i naděje pro ty, kdo se podrobují vůli Boží a mohou tento den očekávat beze strachu (Iz 61,1-2). Podobně k posledním událostem před dovršením dějin odkazují výroky o těch (oněch) dnech
(Mk 13,17; Mt 24,19nn), nebo o posledním dnu
(J 6,39). Přesnou chvíli příchodu onoho d. nikdo neví (Mk 13,32). Poslední dny mají především kladnou nápň: Jsou dobou seslání Ducha a záchrany (Jl 3,1-5, citováno v Sk 2,17-21). V. t. soud, parúsie, apokalyptika.