Země

heslo: země

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: zélóté        
následující heslo: zeměpis Palestiny

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. terminologie

Ve všech jazycích má pojem z. široké spektrum významů a překrývá se s několika dalšími pojmy.

Obecně semitské slovo 'erec může znamenat zemi v celosti – svět (Gn 18,18) nebo oblast, teritorium (např. země egyptská 'erec micrajim Gn 21,21, země Judova Dt 34,2) nebo jen malý pozemek (Gn 23,15). Má i druhý hlavní význam: země jako půda, hlína, povrch, obdělaná země (např. Lv 26,4; Za 8,12).

V tomto druhém významu je obvyklejší '^adámá (např. Gn 3,19; Dt 7,6), mívá však i význam země jako (geografické) oblasti (Am 7,17) nebo významy oba (Ex 20,12; Ž 104,30; Jl 2,21). Distinkci obou uvedených hebr. slov ilustruje např. Gn 2,5n.

V nejširším měřítku jako svět či veškerá obydlená země se vyskytuje tevel nebo celá země kol-ha'arec (Gn 11,1; Ex 9,14).

V řečtině je obecné slovo gé odpovídající oběma významům 'erec i 'adámá. Jako oblast, region je užíváno též chóra (Mt 2,12; Sk 16,6) – v BKr a často v ČEP překládáno jako krajina.

2. kosmologie

Zákl. předpoklady viz svět, odst. 3. Země je střední částí třípatrové stavby světa. Ze starověkého Předního východu nejsou doloženy pokusy stanovit tvar či rozměry země. Země je obecně považována za plochý disk obklopený mořem.

Důraz je kladen na střed země a světa, kde se nachází obvykle hlavní město říše a chrám nejvyššího boha, čímž se má legitimizovat nárok vládce říše – zástupce boha – na světovládu. Tak je tomu i na tzv. Babylonské mapě světa na klínopisné tabulce ze 6. st. př. n. l., což je blízké době vzniku sz. látek. Postavení ve středu země-světa si však běžně nárokovaly i lokální chrámy či svatyně nebo výrazné hory, se kterými spojovala svou identitu a náboženství různá etnika. Horou či chrámem prochází osa světa (či světový strom), která umožňuje komunikaci s nebem a podsvětím. Tato představa je doložena od mnoha původních kultur z celého světa. Odráží to např. jméno hory Tábor távúr – souzvučné s tabbúr há'árec – pupek země (Ž 89,13; Jr 46,18; srv. Sd 9,37; Ez 38,12). Tuto roli však nehraje v SZ Jeruzalém – v souladu s důrazem na to, že Hospodin není vázán na chrám, ale jeho svrchovanost je univerzální (Iz 66,1, Sk 7,48). Výjimkou je pozdní text Ez 5,5; tvrzení o vyvýšení hory Hospodinova chrámu (Iz 2,2-3 = Mi 4,1-2) má charakter eschatologický, nikoliv kosmologický. Až ve středověkých mapách světa je Jeruzalém situován do středu země.

Naproti tomu jsou představy o okrajích země neurčité. Jsou vyjadřovány pomocí čtyř světových stran, dosl. křídel země – kanfót há'árec (Iz 11,12; Jb 37,3), končin z. – q^ecót há'árec (Jb 28,24; Iz 41,5.9 aj.), dálav z. – 'afsé 'erec (Dt 33,17), pomezí z. – g^evúlót 'erec (Ž 74,17) apod. Jinde se mluví o nejzazším moři (Ž 139,9) či nejzazším Severu (Iz 14,13). Oblast za obzorem je popisována jako ostrovy (Iz 40,15). Všechny tyto formulace ukazují na neurčitou, ale velkou rozlohu a nejasný tvar země. Nikde v SZ není náznak představy nekonečného prostoru ani kulového tvaru země.

Ještě neurčitější jsou představy o spodní straně země. Je roztažená či překlenutá na vodách (Ž 24,2; 136,6) nebo nad nicotou (Jb 26,7). V jiných textech může být upevněna na pevných základech – sloupech `ammúdím (Jb 9,6) či pilířích mákóním (Ž 104,5) potopených v prvotním moři (2S 22,16; Ž 24,2; 104,5-9; Př 8,29). Obě představy se mohou vyskytovat v téže knize (Jb), aniž by to bylo vnímáno jak rozpor. Jedná se o starobylý motiv. Identický obrat základy z. – mósedé 'erec (Ž 82,5; Iz 24,18; Jr 31,37) se vyskytuje v ugaritských textech.

Na okraji obzoru je země spojena s nebem klenbou, která brání zatopení země nebeskými vodami (Gn 7,11).

3. teologie

Ve všech starověkých náboženstvích figuruje Země jako významný aktér. Obvykle jako božská Matka Země, dárkyně života (= úrody), partnerka nebeského boha, který ji oplodňuje deštěm. (V Egyptě byly tyto role obráceny.) Patří zpravidla k prvopočáteční generaci bohů v teogonii. Její životodárné potence na sebe berou konkrétní aktivní bohyně (sumerská Ninchursag, frygicko-řecká Démétér aj.) vystupující ve vegetačních kultech.

V protikladu k tomu není v B. sebemenší náznak samostatné role z. jako partnerky nebe či Boha. Z. a nebe figurují vedle sebe jako součásti jednoho stvoření, obé plně poddáno Bohu. Pokud nebe a země zajišťují plodnost, tak pouze jako instrumenty Boží (Oz 2,23n). Nebe a země jsou oživeny jen v literárních obrazech: jsou volány jako svědkové Božího soudu (Dt 30,19;31,28; Ž 50,4) nebo vyzývány k jásání (Iz 44,23; Jr 51,48). Uctívání čehokoliv na nebi a zemi je striktně odmítnuto v Desateru (Ex 20,4-5 = Dt 5,8-9). Transformované ohlasy mateřské země mohou být v Jb 1,21; Ž 139,15; Gn 3,19; Sír 40,1.

Kontextem většiny výroků o zemi jakožto obydleném světě je vyhlášení Hospodinovy svrchovanosti, popř. soudu a milosti.

Vláda Hospodinova sice vychází ze Sijónu, jak žádá jeruzalémská královská teologie (Ž 48,2-4; 76,2-3; Iz 2,2-4), to ale není tvrzení o Hospodinu a jeho omezení, nýbrž o Izraeli a jeho vyvolení (Dt 10,14-15; 1Kr 8,27-30). Hospodin je pán vší země – 'adón kol-ha'árec (Joz 3,11; Ž 97,5; Mi 4,13; Za 4,14). Proto se tak často mluví o končinách země (viz výše), ba i o nebi a podsvětí: Ž 139,7-12; Iz 41,5.9; 52,10; Am 9,2-3; Za 9,10. Řada vyjádření univerzální moci Boží navazuje na ezechielovské vize Hospodinova nebeského trůnu a kosmických bytostí (Ez 7,2; 10,9nn; Zj 7) s geometrickou symbolikou čísla čtyři.

Vztah Boha ke světu/zemi je dán nejen mocí, ale i laskavou péčí: Bůh určil zemi jako místo k životu v požehnání a stabilitě (Gn 8,22; Ex 20,12). To dává teologickou relevanci i oněm pilířům – pevným základům země stejně jako dalším ochranám proti vpádu moře a chaosu: Ž 33,6n; 104,7-9; Iz 40,10-12.

Zvláštní a teologicky významnou konkretizací je dar Země (totiž zaslíbené země) Izraeli. Zaslíbení země je zaslíbením života, naděje a perspektivy. (Gn 12,7; Ex 13,5; Dt 6,1-3.18). Tato země má být nejen zdrojem obživy (Dt 12,7.18), ale také prostorem, v němž se má uskutečňovat zvláštní vztah mezi Bohem a jeho lidem, ale také v jeho lidu podle jeho zákona (Dt 4,40; 6,17-18; 7,12-13). Tato země je sice Izraeli darována, ale stále je pošpiňována jeho neposlušností a směřuje k dramatické zkáze (Iz 24; Jr 5,19; Ez 20,42-44), ovšem i k návratu a novému věku, který se již bude vztahovat na zemi v její celosti (Iz 49,6).

Život na zemi (či v Zemi zaslíbené) souvisí s úrodou země. Narozdíl od pohanských národů nemusí Izrael zemi oplodňovat kulticky – to činí Bůh sám (Dt 11,10-12; Iz 55,9-11). Přece však úroda – požehnání závisí na poslušnosti Boha (Dt 28). Proto patří odepření úrodnosti země mezi znamení soudu (Jl 1). Naopak v novém eschatologickém věku vydá země nový život a produktivitu (Am 9,13; Za 14,8; Zj 22,2).

V NZ zůstává z. spolu s nebem stvořením podřízeným Boží vládě (Mt 11,25; Sk 4,24; 1K 8,5-6), ovšem jsou více stavěna do protikladu. Je zdůrazněno nebe jako sídlo Boží (Mt 6,9 a par.), kde je jeho moc nezpochybnitelná (Mt 5,34-35 = Iz 66,1), zatímco země je bojištěm mezi Bohem a satanem a oblastí lidských zkoušek (Sk 5,3; Zj 2,13). Častá jsou adjektiva pozemský a nebeský jako kvalifikátory (J 3,31; 1K 15,47-49; Ko 3,5), např. království nebeské (v Mt, např. Mt 3,2). Za nz. výroky o zemi a nebi je latentně přítomno eschatologické napětí. Zatímco ve SZ se eschatologická obnova zpravidla týká země i nebe, v NZ se častěji zaměřuje na zemi, zatímco nebeská realita je již Boží (2K 5,1.4). Paralela nebe a země se znovu silně ozývá ve Zj, kde apokalyptický boj probíhá na zemi i na nebi (Zj 12,7-9).

Poslání Ježíše Krista začíná v nebi a přináší nebeské (tzn. to, co je podle vůle Boží) na zemi (Mk 2,10-11; J 17,4; 1K 15,47n; Ef 4,9n). Kristus působí prostupování, ruší rozpor mezi nebem a zemí (Mt 6,10; Ko 1,20) a církev v tomto díle pokračuje (Mt 16,19; 18,18). Završení Kristovy mise však nebuje jen transformací země, ale vykoupením, které přesahuje nebe a zemi. Obé pomine (Mk 13,31par; Žd 12,26n; 2Pt 3,7.10 nebo se promění na nové nebe a novou zemi: 2Pt 3,13; Zj 21,1).