Pentateuch

heslo: Pentateuch

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: peníze
následující odkazové heslo: Pentateuch samařský      
následující heslo: Penúel

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků termín antické i moderní biblistiky, označuje literární celek pěti Mojžíšových knih (sr. Tóra).

1. Název je odvozen krácením z řec. ho pentateuchos [biblos] (= pětičlenná [kniha], pětidílka). Vznikl patrně ve 2. st. v Alexandrii (Órigenés), od dob Tertuliánových je užíván i jako lat. termín Pentateuchum, resp. Pentateuchus [liber]. Na rozdíl od statutu (Tóra) či autorství (knihy Mojžíšovy) vyjadřuje kompoziční aspekt literárního celku a jeho oddělenost od knih následujících, zejm. Jozue (otázka tzv. Hexateuchu).

2. Obsah. Kompoziční celek P. zahrnuje pět svitků (bibl. knih), jež ve všech typech sz kánonu tvoří prvních pět knih Bible (viz Tóra): Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium. Hypotézy, jež pracují s představou širších literárních kompozic, odtud vyvozují další terminologii – např. Hexateuch (šestidílka) pro celek Gn až Joz nebo Eneateuch (jedenáctidílka) pro Gn až 2Kr.

3. Charakteristika. Jakkoli má každá z pěti knih P. rysy relativní literární ucelenosti a samostatnosti (zejm. Gn a Dt), jako celek vytvářejí důmyslně strukturovanou lit. kompozici. Dějově tato kompozice zahrnuje vše, co patří k principiální éře existence lidu Hospodinova, Izraele, tedy příběhy předcházející vstupu do země zaslíbené, resp. životu v ní (zde narativně navazuje kompozice předních proroků, tzv. deuteronomistické dějepravné dílo). V centru P. je rozsáhlá lit. kompozice Zákona ze Sínaje (Ex 19 až Nu 10), jež definuje pravidla pro život Hospodinova lidu v zemi zaslíbené (m. j. Desatero) a vymezuje tím syny Izraele jako lid zvláštní ... království kněží a národ svatý (Ex 19,4n). Toto jádro je z obou stran obklopeno příběhy o tom, jak Hospodin svůj lid zachraňuje a vede dějinami – komplexem příběhů o vyvedení z Egypta (exodus – Ex 1-18) a o vedení pouští od Sínaje až na práh zaslíbené země, k Jordánu (Nu 10,11-36,13). Vnější rámec kompozice P. pak tvoří relativně samostatnější knihy Gn a Dt; první pojednává o tom, kým vůbec Izrael je a jak si jej Hospodin uprostřed národů země vytvořil, druhá pak rekapituluje jádro vykupitelských příběhů a ustanovení zákona pro novou generaci Izraelců (Dt 1,39) formou Mojžíšova kázání, resp. Mojžíšovy testamentární řeči v den jeho smrti (Dt 1,3; 32,48), tj. čím Izrael má být a jak si jej Hospodin v zemi zaslíbené hodlá utvářet ke svému obrazu.

4. Vznik. Prvky literární nejednotnosti, různost jazykového a literárního výrazu, nápadné duplicity a rozporná tvrzení v rámci rozsáhlé kompozice P. vzbuzovaly otázky již od starověku. Stejně tak bylo již v antice zpochybňováno Mojžíšovo autorství celé kompozice (zejm. pasáže Dt 34). Od počátku osvícenství se právě na látkách P. vytvářely nástroje literárně kritické analýzy a kritika P. se v 19. a 20. st. stala jednou z hlavních oblastí literárně-dějinného bádání o bibl. látkách (literární kritika).

V současné době si žádná z předložených hypotéz vzniku P. nezískala platnost obecného konsensu. Základem většiny předkládaných modelů je představa, že jádrem literárně-kompozičního procesu byl útvar jahvistických a elohistických látek, který byl nejprve doplněn ne-kněžskou, (proto)deuteronomistickou vrstvou; nato byl důkladně přepracován a zásadně doplněn kněžskými látkami i kusy vlastních legislativních látek a vyprávění, aby pak byl v poexilní době opět přepracován a redakčně doplněn látkami, jež mají opět blízko k teologii deuteronomistické. Velkým problémem přitom zůstává možnost rekonstruování předkněžských a předdeuteronomických útvarů, jež by měly vytvářet celostnější dějepravné kompozice. Podstatným problémem a oblastí zásadních kontroverzí je otázka datování jednotlivých útvarů a vrstev v komplexním procesu vznikání a utváření látek (viz Jahvista, Elohista). Relativní shoda panuje mezi badateli v tom, že proces kompozice P. (nikoli však definitivní podoba jejího textu) byl uzavřen v době perské.

5. Teologie. S kontextem perské doby nejspíše souvisí také řada důležitých rysů a důrazů teologických. Pohled na dějiny, resp. dějinnou cestu Izraele je formován obdobným způsobem, jak tomu je u deuteronomistického dějepravného díla, které ji zpětně vyhodnocuje prizmatem zásad víry, zejm. věrností Hospodinu, jak je definována Zákonem ze Sínaje. V tomto rámci jsou jednotlivé (původně třeba divergentní a heterogenní) tradice, příběhy a látky spojeny pomocí vazeb zaslíbení – naplnění (od látek praotců až po dar/obsazení země). Podobně jsou kompozičně vyváženy a provázány důrazy na teokracii a eschatologii, jež v poexilní době nabývají v náboženství Izraele nové funkce. Novým způsobem vstupuje do perspektivy víry Izraele univerzální horizont, otázka vztahu k národům země a poslání Izraele vůči nim (sr. Gn 12,3; Ex 19,4n aj.).

V. t. Mojžíšovy knihy, Tenach, Tóra.