Válka židovská

heslo: válka židovská

autor: Tomášek Petr    
       
předcházející heslo: válka        
následující heslo: vánek

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků povstání židů proti Římanům v letech 66-74 n. l., při kterém byl zničen Jeruzalém a zbořen jeruzalémský chrám. Název židovská válka je též titulem spisu Josefa Flavia popisujícím historii tohoto povstání.

1. V. ž. u Josefa Flavia. Flaviovy knihy v. ž. (Bellum iudaicum) a židovské starožitnosti (Antiquitates) jsou jedním z nejdůležitějších historických pramenů o tomto povstání a jediným souvislým podáním z židovské perspektivy. Vzhledem k roli, jakou v něm Flavius hrál, je však nutné tyto spisy považovat za tendenční. Flavius se stal vůdcem povstání v Galileji. Po porážce svého vojska však byl zajat Vespasiánem, avšak po nějaké době byl omilostněn a stává se císařovým dvorním historikem. Jeho spisy jsou tedy poplatné Římanům, zároveň však představují apologií židovství před Římany. Mnoho historických informací, které máme jedině od Flavia, tím proto může být zkresleno.

2. Příčiny v. ž. Jedním z hlavních hybatelů povstání byla bezesporu vzpomínka na svobodu, kterou židé získali po r. 164 př. n. l. za povstání Makabejských a kterou zakoušeli po sto let, než byli r. 63 př. n. l. porobeni Římany. Přitom svou roli hrál nejen moment národní nezávislosti, ale především náboženské autonomie. Ta byla postupem času Římany čím dál více omezována a to zejména za vlády římských prokurátorů, kteří spravovali Palestinu po panování herodovské dynastie. Otázky náboženské však byly mnohdy nedílně spjaty se sociální situací. Tak např. zavedení dani císaři (vedle chrámové daně) za vlády císaře Augusta vedlo ke vzniku radikálního židovského hnutí Zélótů. Jejich náboženský fanatismus přitom od počátku propagoval násilný boj. Všechny tyto problémy se vyostřily v šedesátých letech prvního století n.l. za vlády posledních tří prokurátorů, Porcia Festa, Albina a Gessia Flora. Lid byl zbídačován vysokými daněmi, r. 64 dokonce propukl hladomor, obyvatelstvo se často stávalo obětí loupežných přepadení. Protiřímská náboženská hnutí se radikalizovala a římští prokurátoři, namísto, aby se snažili situaci zklidnit, svými protižidovskými provokacemi jen přilévali oleje do ohně. Několikrát došlo k masakrům židovského obyvatelstva, které se proti importu římskému pohanství bouřilo. Prokurátoři též, podle Flavia, zneužívali své postavení k vlastnímu obohacení a někteří se dokonce měli sami podílet na zbídačování obyvatelstva loupeživými výpady.

3. Průběh povstání. V. ž. vypukla r. 67 n.l. ve chvíli, kdy po vlně tyranie ze strany posledního prokurátora Gassia Flora, odmítli židé přinášet oběti za císaře (což byla nejvyšší pocta, jakou mohli židé pohanskému vladaři vzdát). To byl počátek ozbrojené vzpoury v Jeruzalémě a okolí. Avšak umírnění židé v čele s farizeji požádali o pomoc krále Agripu II ve snaze povstání zastavit. Poté, co jím král vyslal na pomoc vojáky, došlo k rozdělení Jeruzaléma na dvě znesvářené strany, avšak radikálové zakrátko umírněné přemohli a mnohé z jejich vůdců pozabíjeli. Jelikož se povstání začalo šířit po celé zemi, poslal proti nim syrský legát Cestius Gallus své muže, ale byl poražen. Na to vyslal císař Nero proti Jeruzalému vojsko vedené svým vojevůdcem Vespasianem. Ten, i přes narychlo zformovanou obranu, v jejímž čele stáli převážně představitelé umírněného křídla, postupně a systematicky začal dobývat Palestinu: nejprve Galileu, poté okolí Jeruzaléma. V r. 68 zemřel císař Nero a Vespasian se stal jeho nástupcem. Velení nad tažením přebírá jeho syn Titus. Na jaře r. 70 začíná obléhání Jeruzaléma trvající půl roku. Avšak až do poslední chvíle, jak nás zpravuje Flavius, trval bratrovražedný boj mezi jednotlivými židovskými frakcemi. Ten, spolu s hladomorem, představoval velké utrpení pro obyvatelé obleženého Jeruzaléma. Konečně po postupném proboření všech tří Jeruzalémských hradeb byl Jeruzalém dobyt, zbořen a vypálen i s chrámem. Jen chrámové náčiní bylo zachráněno a přineseno jako válečná kořist do Říma. Po dobytí Jeruzaléma zůstalo ještě několik odbojných skupin židů v několika původně herodovských pevnostech v okolí (Machairús). Poslední z nich, Masada u Mrtvého moře, padla až v r. 73 po dlouhém obléhání.

4. Důsledky v. ž. Po svém dobytí ztrácí Jeruzalém své postavení centra židovství a stává se římským posádkovým městem. Později, po Bar-Kochbově povstání, je do něj dokonce zakázán vstup všem obřezaným. Křesťané dle legendy z města ještě před jeho zničením včas uprchli do městečka Pella v Zajordání. Vzhledem k tomu, že pro rané křesťanství přestal mít chrám takovou důležitost, jakou měl pro židovství, neznamenala jeho zkáza zásadnější zvrat. Naopak rodící se rabínské židovství, navazující na hnutí farizejů, muselo od základů nově promýšlet mnohé zásadní otázky svého náboženství. Chrámový kult s obětmi a poutními svátky tak našel náhradu v synagogální bohoslužbě s důrazem na četbu Tóry. Stále většího významu také začalo nabývat studium zákona, za jehož vrchol je možné považovat pozdější vznik Mišny a Talmudu. Za zakladatele rabínského judaismu bývá považován rabi Jochanan ben Zakaj, který byl jedním z představitelů umírněného křídla za povstání v Jeruzalémě. O něm se traduje, že jej z obleženého města vynesli v rakvi jeho žáci, když předstíral mrtvého. Ten pak se svolením Římanů založil rabínskou školu v městečku Jabné, která se stala zárodkem rabínského židovství.

5. V. ž. v Bibli. V NZ nenajdeme líčení, které by popisovalo průběh povstání, přestože některé nz. spisy vznikaly právě v tomto období. Zkáza Jeruzaléma si však nalezla cestu do evangelií, kde ji Ježíš prorocky předpovídá a pláče nad ní (L 21,5n; Mk 13,1-2; Mt 24,1n). V L 21,20-24 je toto proroctví zformulováno jako výzva k opuštění města; podobně jako v legendě o záchraně jeruzalémských křesťanů před jeho zničením. Evangelia chápou zkázu města a chrámu jako Boží soud. Podle Mk 23,33-38; L 13,34 jsou obyvatelé Jeruzalém vinní tím, že kamenují Boží proroky; naopak podle L 19,41-43 je zkáza města odplatou za to, že nepoznalo, co vede k pokoji. Kromě těchto zmínek nalezneme v NZ spíše náznaky událostí v. ž. Tak např. považují někteří badatelé zmínku v podobenství o hostině (Mt 22,7) o králi, který vypálil město vrahů svých služebníků, za narážku na v. ž. Napjatá atmosféra v letech před vypuknutím v. ž. je však znát již v pašijovém příběhu, či např. později ve Sk 21,27-30, kdy v Jeruzalémě nastal nepokoj kvůli tomu, že apoštol Pavel měl přivést do chrámu pohany. Ježíšův pacifismus na druhou stranu nápadně kontrastuje s násilím radikálních židovských skupin. Též motiv nového Jeruzaléma (Zj 3,12) je jistě reakcí na katastrofu z roku 70.