Kniha

heslo: kniha

autor: Tomášek Petr    
       
předcházející heslo: Kněžský kodex        
následující heslo: Kniha jubilejí

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. séfer, řec. byblos. Přestože na starověkém předním východě nacházíme i jiné způsoby zápisu textů, především hliněné tabulky v Asýrii a Babylónii, představuje biblický termín k. zřejmě především svitky (viz např. Jr 36.2; Ez 2,2, svitek knihy, hebr. m^egillat séfer), ať již psané na papyru, či pergamenu. Hliněné tabulky byly v oblasti Mezopotámie vystřídány svitky s příchodem aramejštiny v 2. pol. 1. tisíciletí př. n. l. Forma kodexu, která nejvíce připomíná dnešní k., se objevuje teprve koncem 1. stol. n. l. a masověji se rozšířila především díky křesťanství.

Užití svitku bylo spojeno s několik praktickými omezeními, především co se týče velikosti textu. Běžný svitek papyru měřil 3-4 metry a byl svázán z přibližně dvaceti listů, největší prakticky zhotovitelné svitky mohly dosahovat až 10 metrů. Kvůli tomuto limitu musely být některé obsáhlejší k. rozděleny do několika svitků, sr. k tomu Samuelovy knihy, Královské knihy a Paralipomenon. Z ekonomických důvodů byly naopak některé menší knihy sdruženy do jediného svitku, viz malé proroky, nebo sváteční svitky.

K. byla až do příchodu helénismu dostupná pouze nejvyšším společenským vrstvám, tj. vladařům a kněžím, z nichž se rekrutovali tehdejší písaři. K. také nebyly v tehdejší orální kultuře primárním médiem textu (tím zůstávala lidská paměť), ale sloužily hlavně jako učební materiál, k archivaci textů a k ověření, že zapamatovaný text se neodchyluje od svého vzoru. Moderní pojetí k. jakožto textu sepsaného jedním autorem, který je šířen svému čtenářstvu prostřednictvím organizovaného knižního trhu odpovídá až k. helénistickým a pozdějším.

Ve státní správě bylo k. užíváno jako análů (hebr. séfer divré ha-jámím, sr. knihy letopisů) a pamětních knih (hebr. séfer zikkárón, Est 6,1). Termínu k. je též v SZ užito ve významu dopis (sr. 2S 11,14; 1Kr 21,8; 2Kr 19,14; Est 8-9; viz Zj 1,11 aj.). Také další dokumenty, jako smlouvy, byly nazývány k., viz např. kupní smlouvu (hebr. séfer miqná, Jr 32,11), či rozlukový lístek (hebr. séfer k^erítut, viz Dt 24,1.3; Iz 50,1; Jr 3,8. I v NZ je tento termín přeložen pomocí řec. byblos, sr. Mt 19,7; Mk 10,4). K., tj. dokumenty, bývaly zapečetěny (viz pečeť) v přítomnosti svědků, sr. Jr 32,10 a nz ohlasy ve Zj 5nn.

K. měla zásadní význam pro žid. i raně křesť. náboženství: samotná Bible jakožto základní dokument těchto náboženství, je souborem k. Proto se i některé bibl. texty odkazují samy na sebe jako na k., např. v Dt 29,19.26 tato kniha; J 20,30; Zj 22,18n nebo v Gn 5,1 kniha rodopisu Adama a ozvuk v Mt 1,1. Slovo k. je rovněž užito při citaci z jiných knih v rámci bibl. kánonu, sr. Joz 8,31.34, kde se odkazuje na Tóru (kniha Mojžíšova zákona, hebr. séfer tórat móše, resp. kniha zákona, hebr. séfer tórá). V Ex 24,7 je zmíněna kniha smlouvy (hebr. séfer b^erít), ze které předčítá Mojžíš. K. Tóry hraje zásadní roli v Jóšijášově náboženské reformě (2Kr 22n). V NZ jsou citovány sz. k. jako Tóra (Mk 12,26 kniha Mojžíšova), proroci (L 3,4; Sk 7,42) a k. Žalmů (L 20,42; Sk 1,20).

Zásadní význam má jak pro židovství, tak posléze pro křesťanství, (bohoslužebné) předčítání Tóry, resp. Bible všeobecně, viz Neh 8n, L 4,17; sr. liturgie a kantilace.

Důležitou roli hraje k. u proroků, prorocké k. tímto slovem odkazují na sebe sama (Jr 25,13; kniha vidění, hebr. séfer ch^azón v Na 1,1). Máme též záznamy o zápisu prorockých slov do k. (Jr 30,2; 36; 51,60) i jejím následném předčítání (Jr 36,6; 51,63). K. je též užita v prorockých metaforách a přirovnáních (zapečetěná kniha Iz 29,11nn, sr. Zj 5; svinutí nebes jako svitku Iz 34,4).

Ve Sk 19,19 jsou zmíněny naopak pohanské, zřejmě magické svitky, které mají být spáleny.

K. má rovněž výraznou roli v bibl. myšlení: K. je zárukou stálosti zaznamenaného. Tak např. Jób si přeje, aby jeho slova byla zapsána do k. (Jb 19,23); zápis do k. představuje svědectví navždy (Iz 30,8). Jinde je k. platónsky vnímaná jako předobraz světa (Ž 139,16), či v podobné intenci jako kniha života (hebr. séfer chajjím, sr. Mal 3,16; Fp 4,3; Zj 3,5 aj.), do níž jsou zapsány jména Bohu věrných; mohou z ní však být též vymazána (Ž 69,29). K. bývají citovány (Ž 40,8), interpretovány (Iz 34,16), nebo jsou nástrojem interpretace (Da 9,2). V k. se nachází zapomenuté věci (Neh 13,1; Est 6,2; 2Kr 22n). Před nadměrnou produkucí knih ovšem také varuje již bibl. Kazatel (Kaz 12,12).