Jídlo, jíst

heslo: jídlo, jíst

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Jidášovo evangelium        
následující heslo: Jiftách

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků - pokrm, jeden ze základních přdpokladů života (v. t. modlitba Páně, chléb)

1. Obecně

Jídlo (v hebr. odvozeniny od kořene '-k-l, zčásti l-ch-k, řec. různé ekvivalenty, v hebr. se někdy mluví o potravě vůbec jako o chlebu lechem, např. Iz 4,1) a pití (hebr. š-t-h; řec. pinó a odvozeniny) (pít; víno) jsou základními předpoklady života, které se podílejí na tom, že člověk je dobré mysli (Rt 3,7; Ž 104,15). Proto se dostatek pokrmu stává obsahem požehnání (Dt 28,11-12) a i v NZ obrazem Boží vlády (L 14,15; 16-24parr.; 15,17) a předmětem modlitební prosby (L 11,3par.) Zázračná nasycení jsou znakem Boží přízně (1Kr 4,1-7. 42-44; Mk 6,30-44parr.; 8,1-10par.). Hladomor byl chvílí zkoušky, extrémního zatížení (Dt 28), chvílí rozhodování (Gn 41,53 42,3), případně též Božího soudu či trestu (2S 21,1n).

2. Jídlo a společenství

I prosté jedení (stravování) bylo společenskou záležitostí, šlo o stolování, při němž se scházela celá rodina (Ž 128), přiležitostně i celá širší rodina (Jb 1,4-5.13), společným stolováním se oslavovaly radostné události (Gn 43,33-34), společně jídali učitelé a žáci, např. proroci Hospodinovi (2Kr 4,38-41) i Baalovi (1Kr 18,19), esejci z Kumránu (1QSa II,11-22) i Ježíš a jeho učedníci (Mk 2,15parr.; 14,17-18.22-25). Společené stolování bylo zároveň sdílením Božích darů a tedy záležitostí kulticko-rituální. I v širším společenství Izraele a později církve bylo příkazem sdílet stůl a poskytnout potravu bezdomovcům, sirotkům a vdovám (Dt 24,19-22; Jb 31,31-32); Bůh stál proti těm, kdo to odmítali (Am 6; Jk 2,15-16). Společné stolování křesťanů bylo spojeno se sdílením (Sk 2,46; 20,7). Apoštol Pavel výslovně označil neochotu k sdílení pokrmu při večeři Páně jako její nehodné slavení (1K 11,27-33). Stůl Páně nemůže být místem, na němž se demonstrují sociální rozpory. Pavel však poznal, že stolování, které již nabylo liturgický charakter, nelze znovu učinit místem na němž dochází k přímé kompenzaci sociálních rozporů uvnitř církve. Tu definuje jako zvláštní službu křesťanské obce a její duchovní dar (služba potřebným řec. antilémpsis- 1K 12,28). Stůl Páně (eucharistie) tak byl oddělen od stolování lásky (řec. agapai = mn. č.) spojeného se sdílením pokrmů, stal se vnitřním motivem pro tento projev sociální solidarity tam, kde jej bylo zapotřebí. Zrada Jidášova je podtržena motivem porušení nejužšího společenství kolem stolu (Mk 14,18parr.).

Stolování vyžadovalo jistou kázeň účastníků (Sír 31,12-31; srv. Plato, leges. 2,671C- 672A), bylo zahajováno modlitbou (Sír 32,13; Mt 15,36; Sk 27,35;), stávalo se místem smíření, kdy hostitel chránil životy všech zúčastněných i za cenu obětí z vlastního domu (Gn 19,1-11). Společené stolování s jinověrci však nebylo dovoleno (Gn 43,31-32). Pavel musel bojovat o to, aby společná víra v Krista jako Pána umožnila společné stolování křesťanů, kteří byli jako židé obřezáni a těch, kteří byli předtím pohany (Ga 2,11-21; 3,28).

3. Slavnostní hostiny (vč. smluvních)

Slavnostní hostiny trvaly několik dní, byly spojeny s tancem a zejména s pitím (hebr. hody = mišté, dosl. symposia, spečná pití), zejm. o svátku púrím. Svatební hostiny trvaly týden (Sd 14,12) i (Tób 8,20). Více než bežná stolování byly slavnostní hostiny spojeny s kultem, konkrétně s obětmi (Dt 12,17-18; Ex 18,12) a zejména s obětmi svátečními (Velikonoce; beránek). Známy jsou i hostiny smuteční (Jr 16,5-8; nepřímý doklad Ezech 24,22)

Vedle vzájemné přísahy hrály obětní hody zvláštní roli při uzavírání smluv: Gn 31,54; Ex 18,12 aj.

4. Eschatologická hostina

V některých vrstvách SZ a v některých židovských skupinách nz. doby žila apokalyptická představa hostiny na konci tohoto věku: Slavnostní hostiny spojené se zjevením Hospodina jako Boha všech národů (Iz 25,6-8; L 13,28-29 /Q/), i hostiny spojené se soudem nad zlými- hostiny pro supy (Mt 24,28). K obrazu eschatologické hostiny se vztahují některá Ježíšova podobenství (L 14,16-24: Mt 22,1-10.11-14; Tomášovo ev. log. 64).

5. Stolování s Pánem

viz večeře Páně; eucharistie. V biblických verzích ustanovení Stolu Páně (Mk 14,22-25par./Mt/; L 22,14-20; 1K 11,23-25) se objevují silné rysy paschálního hodu (Velikonoce), jehož novou podobou podle synoptických evangelií večeře Páně je, současně je však všude přítomen i prvek smluvní hostiny (viz výše odst. 3). Rozhodující je však funkce hostiny eschatologické, která předjímá společenství v království Božím (Mk 14,25par.; L 22,15-16; 1K 11,26).

6. Obrazné užití

Obrazné užití výrazů j. je zcela srozumitelné, odpovídající i dnešní zkušenosti s metaforami: oheň pojídá budovy (Nu 21,28), cizí armády vyjídají zemi (Iz 1,7). Když v Ez 3,1 čteme o tom, jak byl prorok Ezechiel vyzván, aby snědl svitek s žalozpěvy, je jedení obrazem přijetí, zvnitřnění, jehož důsledkem je prorocké burcování Izraele. Podobnou funkci má Ježíšovo slovo o pití jeho krve a jedení jeho těla v J 6,53 (ve v. 54 se dokonce mluví o žvýkání jeho těla řec. trógó). Je to výrok, který jde nad slova ustanovení večeře Páně, kde je chléb označen jako tělo Ježíšovo a kalich za smlouvu v jeho krvi (krví zpečetěnou). Objevují se tu motivy, které mohou z obecně náboženského hlediska být hodnoceny jako prvky kanibalismu, ale ve skutečnosti vyjadřují literárně šokujícím způsobem potřebu přijmout celého Ježíše a ztotožnit se s ním.

Ježíšova podobenství o hostině (viz výše odst. 4.) jsou však chápána jako nenahraditelné metafory, které zpřítomňují eschatologickou budoucnost.

Jíst nehodně řec. anaxiós (1K 11,27), o slavení Večeře Páně bez ohledu na sociální situaci spolustolujících, kteří při tom mohou hladovět. Takový vnitřní rozpor vede k oslabení společenství (nemoci) a k opaku toho, čím takové společenství má být. Stolovat nehodně znamená, že večeře Páně není předjímkou radosti věčného života, ale cestou k věčnému odsouzení (1K 11,26-33). Viz též chléb.